III. ÚS 583/17
III.ÚS 583/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Šrubařové, zastoupené JUDr. Ing. Zuzanou Bordovskou, advokátkou, sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 5407/2016-183, Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 5409/2016-185, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2014 č. j. 54 Co 321/2014-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2015 č. j. 54 Co 90/2015-111, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2014 č. j. 10 C 182/2012-74 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2015 č. j. 10 C 182/2012-105, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka dále vytýká, že kvůli nim na rozdíl od vedlejšího účastníka nebude v řízení právně zastoupena, čímž došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na rovnost před soudem. 2. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhá uhrazení náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 69/1995, jakož i u soudů vyšších stupňů. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce k ochraně jejích zájmů.

3. Obvodní soud původně rozhodl tak, že stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). K dovolání stěžovatelky obě rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vytkl Nejvyšší soud obvodnímu soudu, že se nezabýval částečným osvobozením stěžovatelky od hrazení soudních poplatků a rozhodnutí obvodního soudu bylo tudíž neúplné a nesprávné.

4. V návaznosti na výsledek dovolacího řízení se obvodní soud zabýval stěžovatelčiným návrhem znovu a rozhodl napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2014 č. j. 10 C 182/2012-74, jímž stěžovatelce osvobození od soudních poplatků opět nepřiznal.

5. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2014 č. j. 54 Co 321/2014-89 změnil rozhodnutí obvodního soudu a stěžovatelce přiznal částečné osvobození od soudního poplatku ve výši 75 %.

6. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Obvodní soud stěžovatelku vyzval, aby si ve lhůtě 7 dnů zvolila advokáta pro podání dovolání a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání. Proti této výzvě vydané asistentkou soudce podala stěžovatelka námitky, o nichž bylo rozhodnuto napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 10 C 182/2012-105. Obvodní soud posoudil námitky stěžovatelky jako nedůvodné a potvrdil usnesení vydané asistentkou soudce.

7. Proti usnesení obvodního soudu o rozhodnutí o námitkách podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2015 č. j. 54 Co 90/2015-111 odmítl městský soud toto odvolání jako nepřípustné.

8. Prostřednictvím advokátky podala stěžovatelka dovolání proti původnímu usnesení městského soudu (jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka má nárok pouze na částečné osvobození od soudního poplatku) i proti usnesení, jímž městský soud odmítl odvolání proti rozhodnutí o námitkách jako nepřípustné.

9. Dovolání proti rozhodnutí ve věci osvobození od soudního poplatku bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5407/2016-183 odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka nikterak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

10. Dovolání proti usnesení, jímž městský soud odmítl odvolání jako nepřípustné, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5409/2016-185 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud odkázal na § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož není dovolání přípustné proti usnesením, jež lze napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.

II. Argumentace stěžovatelky

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a polemizuje s jejich závěry, když podle ní pochybily při hodnocení jejích materiálních poměrů, které však nebyly dostatečné k úhradě soudního poplatku, respektive k částečné úhradě soudního poplatku.

12. Jinak je argumentace stěžovatelky zaměřena prakticky výlučně proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu. S ohledem na to, že v případě těchto rozhodnutí nebyly splněny procesní předpoklady (viz níže) pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelčiny argumenty podrobně reprodukovat.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti.

14. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

15. Napadá-li stěžovatelka usnesení obvodního soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 10 C 182/2012-105, jde o návrh opožděný. Proti rozhodnutí o námitkách není odvolání přípustné. Z tohoto důvodu dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti začala plynout v okamžiku doručení tohoto usnesení stěžovatelce. Je zřejmé, že tato lhůta již uplynula, neboť usnesení muselo být stěžovatelce prokazatelně doručeno nejpozději dne 17. 4. 2015, kdy městský soud odmítl stěžovatelčino odvolání proti tomuto usnesení.

16. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 17. 4. 2015 č. j. 54 Co 90/2015-111 je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.

17. Dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 25. 8. 2014 č. j. 54 Co 321/2014-89 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelka nikterak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To činí ústavní stížnost proti usnesením obvodního soudu a městského soudu, jež předcházela podání dovolání, nepřípustnou (viz sub 21).

18. Ústavní stížnost proti oběma napadeným usnesením Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud jako včasnou a přípustnou.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5407/2016-183 odmítl dovolání stěžovatelky na základě skutečnosti, že v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je jednou ze zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Současně s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu jasně a stručně vymezil, proč tak učinil.

20. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval.

21. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního a městského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.

22. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo.

23. Obdobně v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5409/2016-185 má Ústavní soud za to, že jím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V tomto případě odmítl Nejvyšší soud dovolání z toho důvodu, že stěžovatelka ve věci mohla podat žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. V této situaci občanský soudní řád přípustnost dovolání výslovně vylučuje, což Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl včetně odkazu na příslušné ustanovení.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 10 C 182/2012-105 jako návrh opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 19. 6. 2014 č. j. 10 C 182/2012-74, usnesení městského soudu ze dne 25. 8. 2014 č. j. 54 Co 321/2014-89 a usnesení městského soudu ze dne 17. 4. 2015 č. j. 54 Co 90/2015-111 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

25. V té části, ve které ústavní stížnost splnila procesní předpoklady k jejímu projednání, tj. v části směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5407/2016-183 a 30 Cdo 5409/2016-185, jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.