III. ÚS 566/09
III.ÚS 566/09 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. C. a 2. G. C., obou zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem v Praze 5, Preslova 1269/17, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 2003 č. j. 5 P 9/2003-21, ze dne 18. 3. 2003 č. j. 5 P 9/2003-52 a ze dne 18. 3. 2003 č. j. 5 P 9/2003-53 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2003 č. j. 5 P 9/2003-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2009, stěžovatelé navrhují zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení ve věci péče o nezletilou. Tvrdí, že jejich vydáním došlo k zásahu do jejich základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.

Stěžovatelé napadají především postup soudu, který dle jejich názoru nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění jejich pobytu a jako opatrovníky jim ustanovil tajemnici soudu a justiční čekatelku, tedy zaměstnance soudu. Opatrovnice navíc svou funkci vykonávaly pouze formálně, k věci se nevyjádřily a nijak nehájily zájmy stěžovatelů.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 P 9/2003 bylo zjištěno, že dne 8. 10. 2002 podal stěžovatel návrh na svěření nezletilé dcery (dále také "nezletilá") do své výchovy. Vzhledem k tomu, že se v průběhu řízení nepodařilo zjistit pobyt stěžovatele (otce nezletilé), soud mu ustanovil opatrovnici, tajemnici téhož soudu. Ze stejných důvodů soud ustanovil opatrovnici, justiční čekatelku Městského soudu v Praze, stěžovatelce (matce nezletilé). Opatrovnice stěžovatele vzala jeho návrh na úpravu poměrů zpět. Kolizní opatrovník nezletilé se zpětvzetím návrhu souhlasil, opatrovnice stěžovatelky se k tomuto návrhu nevyjádřila. Soud proto řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé zastavil.

Na návrh Městské části Praha 5 Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil předběžná opatření usneseními ze dne 20. 11. 2002 a ze dne 5. 12. 2002, na jejichž základě byla nezletilá předána do péče nejprve Diakonii ČCE - Střediska Zvonek, a poté do péče Fondu ohrožených dětí - Klokánek. Stěžovatel podal proti těmto usnesením odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Obvodní soud pro Prahu 5 dále zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé a řízení o zbavení obou rodičů nezletilé rodičovské zodpovědnosti k nezletilé. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit bydliště stěžovatelů, ustanovil jim soud opatrovníky, a to opět výše uvedené zaměstnance soudu. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplývá, že soud za účelem zjištění bydliště stěžovatelů učinil dotaz na Centrální evidenci obyvatel a Centrální evidenci vězňů.

Opatrovnice stěžovatelů se k nařízení ústavní výchovy ani ke zbavení rodičovské odpovědnosti nevyjádřily.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 o zastavení řízení o úpravě práva a povinností rodičů k nezletilé (výrok I.), o nařízení ústavní výchovy pro nezletilou (výrok II.) a o zbavení rodičovské odpovědnosti obou stěžovatelů k nezletilé (výrok III.). Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 5. 2003.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že se o existenci napadených rozhodnutí dozvěděli až dne 9. 1. 2009, kdy jejich zmocněnci nahlédli do soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. Právnímu zástupci stěžovatelů na žádost o doručení těchto rozhodnutí obvodní soud sdělil, že považuje veškerá rozhodnutí za řádně doručená.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 5 zopakoval argumenty z odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že soud zjišťoval pobyt rodičů bezúspěšně. Z průběhu řízení dle názoru obvodního soudu jednoznačně vyplývá, že soudu po celou dobu uvedených řízení nebyl pobyt rodičů znám. O tom, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 probíhá řízení, byl stěžovatel informován, když proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 Nc 1746/2002-4 podal odvolání. Pokud stěžovatelé změnili pobyt a měli zájem na výsledku řízení, nic jim nebránilo sdělit soudu písemně či ústně adresu pro doručování soudních písemností, měli možnost nahlížet do spisu a informovat se o řízení a aktuálním pobytu nezletilé dcery. Nic takového však po celou dobu neučinili.

Stěžovatelé k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 repliku nepodali.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména zda byla dodržena lhůta pro její podání, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podaná opožděně.

Stěžovatelé tvrdí, že se o napadených rozhodnutích dozvěděli "neformálně nahlížením do spisů" dne 9. 1. 2009. Přezkoumávaná rozhodnutí však nabyla právní moci v roce 2002 a 2003.

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou projednatelnosti ústavních stížností proti rozhodnutím, která nebyla stěžovatelům doručena, resp. byla doručena pouze opatrovníkům stěžovatelů, a stěžovatelé proti nim nemohli podat opravné prostředky. Dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když účastníku řízení ustanovil opatrovníka coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníku nikdy doručeno (a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv), je taková ústavní stížnost projednatelná. Lhůta k podání ústavní stížnosti se v takovém případě počítá ode dne, kdy se účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 267, sp. zn. II. ÚS 565/03, tamtéž, str. 195, sp. zn. I. ÚS 559/2000, tamtéž, str. 233 a další).

Z posouzení nyní projednávané věci sice vyplývá, že obecný soud založil svá rozhodnutí na procesních chybách v tom smyslu, že si ustanovením opatrovníků pouze zjednodušil procesní i důkazní situaci, v dané věci však existují zcela zásadní odlišné okolnosti oproti případům řešeným v uvedené judikatuře Ústavního soudu.

Předmětem napadených rozhodnutí v nyní projednávané ústavní stížnosti byla úprava práv a povinností rodičů k nezletilé, nařízení ústavní výchovy pro nezletilou a zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelů k nezletilé. V takovém případě není možné dobu šesti let považovat za dobu, během které stěžovatelé nemohli zjistit, že byla vydána napadená rozhodnutí. Přestože se jedná o velmi závažná rozhodnutí, zasahující do vztahu rodiče a dítěte, z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu nevyplývá, že by stěžovatelé od roku 2003 učinili jakýkoli úkon k tomu, aby se dozvěděli o tom, že v dané věci proběhlo řízení a jaký je jeho výsledek.

Stěžovatelé však zjevně museli vědět, že nějaké řízení proběhlo, neboť jeho výsledek je zasáhl zásadním způsobem z hlediska jejich rodičovských práv a povinností. Pokud byla nezletilá dcera stěžovatelů umístěna do ústavní výchovy a stěžovatelé byli zbaveni svých rodičovských práv, museli nutně tuto okolnost zaznamenat. Jejich dlouhodobá nečinnost svědčí o nezájmu o nezletilou a její péči a výchovu, neboť jinak by nepřítomnost nezletilé nutně musela vyvolat úkony stěžovatelů za účelem zjištění stavu věci ohledně své nezletilé dcery. V případě stěžovatelů by stačil dotaz na Obvodní soud pro Prahu 5, kde probíhalo řízení a o jehož příslušnosti stěžovatel věděl, neboť proti předběžnému opatření tohoto soudu podal odvolání. Stěžovatelé se mohli informovat také na Městské části pro Prahu 5, která byla kolizním opatrovníkem nezletilé, či jakýmkoli jiným způsobem vyvinout snahu za účelem zjištění pobytu své dcery. Stěžovatelé však neučinili žádný z těchto kroků a po šesti letech se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí.

Za takových okolností nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet ode dne, který stěžovatelé označují jako den, kdy se dozvěděli o existenci napadených rozhodnutí, neboť ze samotné podstaty věci vyplývá, že museli o skutečnosti, že probíhá řízení, vědět o několik let dříve.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako opožděný návrh, který podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.