III. ÚS 565/10
III.ÚS 565/10 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., právně zastoupeného JUDr. Lenkou Hostašovou, advokátkou AK se sídlem Starobranská 6, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. února 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361, a to pro porušení článku 36, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361.

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Napadeným usnesením ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal a Ústavní soud nemá, co by dovolacímu soudu vytknul.

III.

Pokud jde o napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318 ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je opožděná.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. § 72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Usnesením ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když zjistil, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že přestože žalovaný (stěžovatel) v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti uplatnil - jak vyplývá z obsahu jeho dovolání- dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle ust. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít. Podstatu dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318 ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. § 238 odst. 2, ust. § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z pravidla, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. § 243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).

V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího (srov. ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

V nyní posuzovaném případě stěžovatel v dovolání uplatnil pouze nezpůsobilé dovolací důvody ve smyslu výše uvedeného. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318 ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009 č. j. 33 Cdo 4250/2009-361 odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2008 č. j. 7 C 1/98-318 ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2009 č. j. 7 C 1/98-322 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. května 2009 č. j. 69 Co 127/2009-342 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.