III. ÚS 549/12
III.ÚS 549/12 ze dne 2. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2012 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti K. G., zastoupené opatrovníkem S. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2011 č. j. 20 Co 111/2011-34 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. července 2010 č. j. 79 EXE 1862/2010-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelce byl doručen platební rozkaz Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2009 č. j. 2104 C 2212/2009, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci jako oprávněnému částku 1 022,- Kč a náklady řízení 8 454,- Kč. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010 č. j. 79 EXE 1862/2010-7 byla na její majetek nařízena exekuce pro uspokojení výše uvedené pohledávky. Proti výše označenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, doplněné přípisem svého opatrovníka, v němž uvedla, že exekuční titul není dosud vykonatelný, neboť trpí více než dvacet let závažnou duševní chorobou, v jejímž důsledku byla na základě znaleckého posudku zpracovaného dne 4. 12. 2010, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2011 č. j. 84 Nc 908/2010-36 (který nabyl právní moci podle tvrzení stěžovatelky dne 8. 7. 2011), zbavena způsobilosti k právním úkonům. Podle zjištění soudní znalkyně E. Č. stěžovatelka trpí periodickou bipolární poruchou a závislostí na benzodiazepinech, která stěžovatelku omezuje v její schopnosti samostatně jednat, vystupovat, zařizovat si své záležitosti, nakládat s penězi či majetkovými hodnotami vyššími než je denní kapesné. Duševní porucha stěžovatelky v době rozhodování soudu prvního stupně v roce 2009 byla již v takovém stadiu, že jí znemožňovala řádně řešit své záležitosti.

S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000 (dostupný ve SbNU 47 N 7/29) stěžovatelka dovozuje povinnost soudu v exekučním řízení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zabývat se otázkou, jestli převzetí rozhodnutí stěžovatelkou jako povinnou za situace, v níž byla v nalézacím řízení vznesena námitka její duševní poruchy, aniž však v této době bylo o jejím zbavení způsobilosti k právním úkonům soudem rozhodnuto, vykazovalo znaky platného doručení. Krajský soud v Brně tak údajně pochybil, pokud se při svém rozhodování nezabýval procesní nezpůsobilostí stěžovatelky a tím i otázkou vykonatelnosti exekučního titulu. Porušení výše uvedených ústavně zaručených práv a svobod proto stěžovatelka spatřuje v postupu jak soudu nalézacího, tak i odvolacího, neboť tyto soudy se nezabývaly zkoumáním podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.) a možností jeho zastavení ve smyslu ustanovení § 104 o. s. ř.

II.

Přípisem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 27. 9. 2012, sdělil advokát P. P., že dne 1. 8. 2012 zemřel advokát M. V., který právně zastupoval stěžovatelku v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud nepokládal za potřebné činit kroky k přibrání nového právního zástupce, protože řízení před Ústavním soudem se nacházelo v samém závěru a nebylo možno očekávat, že by účast nového právního zástupce mohla jakkoli ovlivnit další průběh a výsledek řízení, naopak by došlo toliko k prodloužení řízení a k narůstání nákladů.

III.

Z připojených listin se zjišťuje, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010 č. j. 79 EXE 1862/2010-7 nařídil soud exekuci na majetek stěžovatelky (v dřívějším řízení povinné) podle vykonatelného platebního rozkazu ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 2104 C 2212/2009, provedením exekuce pověřil jím označeného soudního exekutora a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady exekuce, které budou vyčísleny samostatným rozhodnutím.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2011 č. j. 20 Co 111/2011-34 po odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. O odvolání rozhodoval odvolací soud ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) v platném znění s tím, že konstatoval objektivní přípustnost odvolání, přičemž se zabýval otázkou vykonatelnosti exekučního titulu a aktivní věcnou legitimací oprávněného. Podle zjištění odvolacího soudu stěžovatelce byl předmětný platební rozkaz řádně doručen (do jejích vlastních rukou dne 18. 11. 2009), platební rozkaz z důvodu absence odporu nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 4. 12. 2009. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že "okolnost, jestli byl povinný v době nalézacího řízení jako jeho účastník stižen duševní poruchou, pro kterou nemohl v řízení samostatně jednat, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti podkladového rozhodnutí nerelevantní". Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí, i kdyby existovaly, neboť nepředstavují okolnosti, které by byly rozhodné pro nařízení exekuce.
IV.

Ústavní soud vždy dříve, než se může zabývat meritem ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, jestli projednávaná ústavní stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, která je prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost je možné zpravidla podat teprve tehdy, pokud stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění podmínky podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut je koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k případnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu pro takové vady, jež dosahují úrovně porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobu pro zmatečnost lze mimo jiné ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocné usnesení soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000, je třeba připomenout, že Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 220/2000 Sb., která nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001. Na rozdíl od procesní situace reflektované ve zmíněném nálezu měla tedy stěžovatelka ještě před podáním ústavní stížnosti k dispozici k ochraně svého práva právě výše uvedený mimořádný opravný prostředek, kterým mohla napadnout pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jestliže podle svého tvrzení "neměla procesní způsobilost nebo nemohla před soudem vystupovat a nebyla řádně zastoupena" [srov. ust. § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; mohla tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro zmatečnostní důvod v ustanovení § 234 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu je třeba považovat odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 za dnes již nikoli relevantní.

Jestliže tedy stěžovatelka v dané věci tento procesní institut nevyužila a obrátila se se svou ústavní stížností přímo na Ústavní soud, nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva a její ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2012

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.