III. ÚS 543/17
III.ÚS 543/17 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2016 č. j. 25 Co 254/2016-485 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. dubna 2016 č. j. 30 Nc 144/2014-422, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) J. S., 2) nezl. R. S. a 3) nezl. M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na respektování soukromého a rodinného života ústavně zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na péči o děti a jejich výchovu zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako otec vedlejších účastníků 2) a 3) (dále jen "nezletilé děti") návrhem podaným dne 24. 3. 2014 u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozsudku, kterým by nezletilé děti byly pro dobu trvání jeho manželství s vedlejší účastnicí 1) a pro dobu po rozvodu manželství svěřeny do střídavé péče rodičů s tím, že v každém lichém kalendářním týdnu by byly v péči otce a v každém sudém kalendářním týdnu v péči vedlejší účastnice 1). Současně navrhl, aby mu byla uložena vyživovací povinnost ve výši 7 500 Kč pro každé nezletilé dítě s tím, že částka 10 000 Kč bude splatná k rukám vedlejší účastnice 1) a dvě částky ve výši 2 500 Kč budou placeny na spořicí účty zřízené pro nezletilé děti. Vedlejší účastnice 1) se návrhem podaným u okresního soudu dne 1. 4. 2014 domáhala vydání rozsudku, kterým by nezletilé děti pro dobu trvání manželství a pro dobu po rozvodu byly svěřeny do její výlučné péče s tím, že stěžovateli bude stanoven široký styk. Rovněž navrhla, aby stěžovateli byla uložena vyživovací povinnost k nezletilým dětem.

3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 30 Nc 144/2014-422 byly nezletilé děti pro dobu před i po rozvodu svěřeny do péče vedlejší účastnice 1). Výrokem II. pro dobu před rozvodem a výrokem V. pro dobu po rozvodu byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) částku 11 000 Kč měsíčně a vedlejšího účastníka 3) částku 12 000 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice 1). Výrokem III. a IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit nedoplatky na výživné pro nezletilé děti ve výši 115 000 Kč a 141 000 Kč. Výrokem VI. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat ve středu a čtvrtek každého sudého kalendářního týdne tak, že si je převezme v místě předškolního či školního zařízení, popř. v místě bydliště vedlejší účastnice 1), nejpozději do 16:00 hod. ve středu a následující den ve čtvrtek je předá v místě předškolního nebo školního zařízení, popř. v místě bydliště vedlejší účastnice 1) do 8:00 hod. Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat každý lichý kalendářní týden tak, že si je převezme v místě předškolního či školního zařízení, popř. v místě bydliště vedlejší účastnice 1), nejpozději do 16:00 hod. ve čtvrtek a v neděli do 18:00 hod. je předá v místě bydliště vedlejší účastnice 1). Výrokem VIII. byla vedlejší účastnici 1) uložena povinnost nezletilé děti na styk se stěžovatelem řádně připravit. Výroky IX. až XI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud v odůvodnění rozvedl kritéria, která je nutno vzít v úvahu u úpravy péče rodiče, popř. střídavé péče rodičů, kdy tato kritéria dal do souvislosti s provedeným dokazováním. Na jejich základě dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilých dětí, aby jim bylo zajištěno stabilní výchovné prostředí u vedlejší účastnice 1). Při určení rozsahu styku stěžovatele s nezletilými dětmi vycházel z možností a schopností stěžovatele a rovněž denního režimu, věku a osobnosti nezletilých dětí. Podrobně byly rovněž odůvodněny výroky upravující vyživovací povinnost.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítal, že toto rozhodnutí nezajišťuje ochranu nejlepších zájmů nezletilých dětí na výchově oběma rodiči ve stejné míře. Poukázal na to, že v řízení nebylo zjištěno nic, co by střídavou péči vyloučilo, přičemž zdůraznil, že se více snaží o komunikaci s vedlejší účastnicí 1). V této souvislosti odkázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Další obsah odvolání se soustředil na znalecké dokazování, případné stěhování, pravdivost tvrzení vedlejší účastnice 1) a na majetkové poměry zdůvodňující výši výživného.

5. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2016 č. j. 25 Co 254/2016-485 byl výrok II. rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je počínaje dnem 1. 3. 2014 povinen na výživu vedlejšího účastníka 3) přispívat částku 12 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 3. 2016 částku 9 000 Kč měsíčně. Výrok II. byl dále změněn tak, že stěžovatel je počínaje dnem 1. 3. 2014 povinen na výživu vedlejšího účastníka 2) přispívat částku 11 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 3. 2016 částku 8 000 Kč měsíčně. Výrokem II. byl výrok V. rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen pro dobu po rozvodu přispívat na výživu vedlejšího účastníka 3) částku 12 000 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 2) částku 11 000 Kč měsíčně. Výrokem III. byly změněny výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu tak, že dlužné výživné pro vedlejšího účastníka 3) činí 120 000 Kč a pro vedlejšího účastníka 2) činí 94 000 Kč s tím, že stěžovatel je oprávněn je plnit ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně. Výrokem IV. byly změněny výrok VI., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně a styk nově upraven tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat každý lichý týden od čtvrtka 16:00 hod. do následujícího pondělí 7:30 hod. s tím, že nezletilé děti převezme i předá v předškolním či školním zařízení, popř. v místě bydliště vedlejší účastnice 1). Výrokem V. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilými dětmi o jarních prázdninách každý lichý kalendářní rok od soboty prázdninám předcházející od 9:00 hod. do neděle na prázdniny navazující do 18:00 hod., o velikonočních prázdninách každý sudý kalendářní rok od středy prázdninám předcházejí od 16:00 hod. do Velikonočního pondělí do 18:00 hod., o letních prázdninách každý 28. a 29. a každý 32. a 33. kalendářní týden vždy od soboty předcházející 28. a 32. kalendářnímu týdnu od 9:00 hod. do soboty 29. a 33. kalendářního týdne do 18:00 hod., o podzimních prázdninách každý sudý kalendářní rok od posledního školního dne prázdninám předcházejícího od 16:00 hod. do neděle předcházející školnímu vyučování do 18:00 hod. a o vánočních svátcích v lichém roce od posledního dne školního vyučování předcházejícího vánočním prázdninám od 16:00 hod. do 25. 12. do 15:00 a v sudém roce od 25. 12. od 15:00 do 1. 1. následujícího kalendářního roku do 18:00 hod. Výrokem VII. byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu. Výroky VIII. až X. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že na základě skutkových zjištění je namístě svěřit obě nezletilé děti do péče vedlejší účastnice 1). To opřel o provedené dokazování, zejména znalecký posudek. Podrobně jsou odůvodněny rovněž výroky upravující vyživovací povinnost.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud i krajský soud se při svém rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, kdy nerozhodly v nejlepším zájmu nezletilých dětí a nedostatečnou měrou rovněž chránily jeho základní práva a svobody. Současně vyjádřil přesvědčení, že okresní soud i krajský soud v důsledku toho, že nezkoumaly a nezvážily veškeré rozhodné okolnosti, nedůvodně upřednostnily výlučnou péči vedlejší účastnice 1) před střídavou péčí. Zde stěžovatel zdůraznil, že nebyly zjištěny okolnosti, které by střídavou péči vylučovaly, resp. že v daném případě není významný žádný důvod, proč by se na péči o děti nemohli oba rodiče podílet stejnou měrou.

7. V první části vlastní argumentace se soustředil na základní kritéria, jež musí být z hlediska nutnosti rozhodování v nejlepším zájmu dítěte vzata v úvahu. Obecně platí, že naplňují-li oba rodiče tato kritéria zhruba stejnou měrou, žádný z rodičů tedy nikoliv výrazně lépe, mělo by být dítě svěřeno do péče obou rodičů, což již dříve vyslovil i Ústavní soud [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683); rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz]. V této souvislosti se stěžovatel rovněž zabývá významem komunikace mezi rodiči a existencí jiných okolností, které by vyvracely premisu ve prospěch střídavé péče. Konkrétně k nyní posuzované věci stěžovatel doplňuje, že vzdálenost bydlišť rodičů nemusí bez dalšího znamenat okolnost vylučující střídavou péči a že při řešení tohoto kritéria soudy postupovaly přehnaně formalisticky. Stejně tak z odůvodnění napadených rozsudků podle stěžovatele nevyplývá, že by vedlejší účastnice naplňovala kritéria výrazně lépe. Vedlejší účastnice 1) měla stěžovateli navíc bránit ve styku s nezletilými dětmi, k čemuž okresní soud ani krajský soud vůbec nepřihlédly, navíc měly při zkoumání kvality komunikace vycházet pouze z účelových tvrzení vedlejší účastnice 1).

8. Druhá část vlastní argumentace se vztahuje k rozhodnutí o výši výživného. Podle stěžovatele se okresní soud i krajský soud pouze omezily na mechanické stanovení výživného podle tabulky, kdy podle stěžovatele bylo pro soudy jediným rozhodným kritériem výše jeho příjmu. V této souvislosti uvádí, že okresní soud ani krajský soud nezohlednily jeho vyživovací povinnost k polorodému bratru nezletilých dětí, náklady na jeho vlastní výživu, náklady spojené s hrazením životního a důchodového pojištění a jeho právo na tvorbu vlastních úspor. Závěrem této části argumentace stěžovatel zdůraznil, že okresní soud i krajský soud mu uložily povinnost doplatit dlužné výživné i za dobu, kdy stěžovatel vyživovací povinnost fakticky plnil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na péči o děti a jejich výchovu, práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. Z takto vymezeného okruhu potenciálně dotčených základních práv stěžovatele se Ústavní soud primárně soustředil na právo na soudní ochranu.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, kdy právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. První obsáhlá část argumentace stěžovatele směřuje na základní kritéria, která je nutné zkoumat při rozhodování o péči o nezletilé dítě, přičemž při zkoumání těchto kritérií je třeba vzít v úvahu obecnou preferenci střídavé péče před výlučnou péčí jednoho rodiče (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 nebo sp. zn. I. ÚS 823/16). Zejména z podrobného odůvodnění rozsudku okresního soudu je zřejmé, že při rozhodování se na naplnění těchto kritérií soustředil (srov. str. 10 rozsudku okresního soudu) a respektoval rovněž preferenci střídavé péče před výlučnou péčí jednoho rodiče. Při zkoumání kritérií však dospěl k závěru, že střídavá péče není vhodná, což zdůvodnil jednak požadavkem respektování nejlepšího zájmu dítěte, jednak přístupem samotného stěžovatele k realizaci případné střídavé péče. Ve vztahu k dětem okresní soud uvedl, že je nutné respektovat nejlepší zájem na stabilním prostředí, kterého se jim momentálně dostává u vedlejší účastnice 1). V této souvislosti argumentoval rovněž jednak novou rodinou stěžovatele, kterou nezletilé děti zatím neznají, jednak nástupem vedlejšího účastníka 3) do první třídy základní školy. Vůči stěžovateli dodal, že sice do budoucna plánuje nájem bytu, avšak po dobu probíhajícího řízení pro to neučinil žádné kroky, z čehož usoudil, že zájem stěžovatele o střídavou péči není prioritní. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. str. 8) dále vyplývá, že podle zjištění znalce nejsou nezletilé děti osobnostmi vhodnými pro střídavou péči a rovněž není vhodný styk se stěžovatelem v průběhu týdne. Jako vhodné řešení se však jevilo nastavení širokého styku vždy v jednom konkrétním celku. Z uvedeného je zřejmé, že okresní soud i krajský soud se kritérii rozhodování o péči řádně zabývaly a jak u nezletilých dětí, tak též u samotného stěžovatele zjistily významné okolnosti, které momentálně střídavou péči vylučují. Z rozhodnutí je současně zřejmé, že zvažovaly rovněž možnost výlučné péče stěžovatele. Ústavní soud závěrem tohoto bodu odkazuje na názor okresního soudu (srov. str. 11 rozsudku), že současná úprava péče a styku by měla vést ke stabilizaci situace. Do budoucna však není vyloučeno, aby stěžovatel v případě změny poměrů navrhl vydání nového rozhodnutí o střídavé péči.

14. Ústavní soud rovněž nezjistil žádná pochybení, co se týče výše přiznaného výživného, resp. konstatuje, že případné nedostatky byly zhojeny zásahem a novým rozhodnutím krajského soudu. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu v žádném případě nevyplývá, že by pouze mechanicky vycházel z výše příjmů stěžovatele a doporučené tabulky. Je naopak zřejmé, že krajský soud řádně porovnal potřeby dětí a schopnosti stěžovatele, přičemž se rovněž soustředil na právo nezletilých dětí na tvorbu úspor. Z odůvodnění současně plyne, že krajský soud zohlednil povinnosti stěžovatele vůči nové rodině, přičemž ze závěru, že i po splnění vyživovací povinnosti vůči všem vedlejším účastníkům zbývá k hrazení svých potřeb a potřeb rodiny částka převyšující 40 000 Kč, lze dovodit, že zohlednil vlastní potřeby stěžovatele, výživu polorodého bratra nezletilých dětí i tvorbu úspor samotného stěžovatele. Stejně tak nelze uznat argument stěžovatele o nepřihlédnutí ke skutečnosti, že vyživovací povinnost již fakticky plnil a neměla by mu být uložena povinnost zaplatit dlužné výživné, neboť i tato plnění jsou v odůvodněních napadených rozsudků výslovně zmíněna (srov. str. 10 rozsudku krajského soudu).

15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.