III. ÚS 538/17
III.ÚS 538/17 ze dne 4. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Polacha, zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou, sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 5013/2016-380, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2014 č. j. 8 Co 907/2014-265 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. října 2014 č. j. 40 C 15/2006-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a MUDr. Marty Jakobové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 10. 2014 č. j. 40 C 15/2006-253 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 8. 7. 2009 č. j. 40 C 15/2006-111, doručené soudu dne 30. 9. 2014, a dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 7. 2009 č. j. 40 C 15/2006-111 bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci ve výroku I. dne 26. 8. 2009 a ve výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení dne 9. 2. 2010. Dovolání stěžovatele bylo doručeno okresnímu soudu dne 30. 9. 2014. Okresní soud s odkazem na § 243c odst. 1, § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání odmítl pro opožděnost, neboť bylo podáno po marném uplynutí lhůty. Poslední den lhůty k podání dovolání byl den 9. 4. 2010. Dále okresní soud dovodil, že dovolání bylo podáno pouze proti rozhodnutí nalézacího soudu, nikoliv soudu odvolacího, a tudíž nebyly splněny podmínky pro podání dovolání. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2014 č. j. 8 Co 907/2014-265 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě se posuzuje otázka včasnosti podání dovolání za situace, kdy dovolání je nepřípustné, a zda tedy okresní soud může rozhodnout o odmítnutí dovolání pro opožděnost v případě, že takovéto dovolání by nebylo přípustné. Dle názoru odvolacího soudu, byť tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné a o tomto by měl rozhodovat dovolací soud, správně okresní soud toto dovolání pro opožděnost odmítl s odkazem na § 208 odst. 1 o. s. ř., když dovolání stěžovatele bylo podáno opožděně, neboť rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. nabylo právní moci dne 26. 8.2009 a dovolání bylo podáno až dne 30. 9. 2014, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro jeho podání. S ohledem na shora uvedené krajský soud nepřihlédl k námitce odvolatele, že o odmítnutí měl rozhodovat Nejvyšší soud, když o odmítnutí dovolání pro opožděnost rozhoduje okresní soud. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 5013/2016-380 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání jednak neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když stěžovatel odkázal na již zrušenou právní úpravu přípustnosti dovolání účinnou do 31. 12. 2012, aniž by vůbec vylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v § 237 až § 238a o. s. ř., jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (vznáší-li stěžovatel výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti jejich hodnocení důkazů); a v dovolacím řízení tedy, uvedl Nejvyšší soud, nelze pro uvedené nedostatky pokračovat.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že přes poučení svého advokáta Mgr. Radima Ševčíka, že proti rozhodnutí okresního soudu nelze dovolání podat, je toho názoru, že dovoláním lze napadnout i rozhodnutí okresního soudu a že jeho dovolání bylo důvodné. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s tím, že stěžovatel nebyl schopen vnímat řízení předcházející vydání rozsudku okresního soudu ze dne 8. 7. 2009 č. j. 40 C 15/2006-11, a to ani v době vydání tohoto rozsudku, čímž došlo k nedodržení rovnosti stran a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Napadený rozsudek je prý nicotným právním aktem, neboť stěžovatel nebyl ze zdravotních důvodů schopen v době jeho vydání posoudit, o jakých jeho právech a povinnostech se jedná. Stěžovatel uvádí, že opětovně žádal soud o ustanovení znalce MUDr. Aleše Sládka, který byl s jeho zdravotním stavem seznámen a který by prokázal, že stěžovatel v předmětnou dobu nebyl schopen vnímat, co se děje.

6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že jeho dovolání bylo podáno po marném uplynutí lhůty pro jeho podání, kdy posledním dnem k podání dovolání byl den 9. 4. 2010. Stěžovatel uvádí, že nevěděl, že jeho právní zástupce nepodal odvolání do výroku I. rozsudku okresního soudu a ten nabyl právní moci již dne 26. 8. 2009. Stěžovatel je toho názoru, že o jeho dovolání nemůže rozhodovat prvostupňový soud, nýbrž Nejvyšší soud.

7. Stěžovatel dále uvádí, že ve svém odvolání namítal, že ačkoli byl zastoupen advokátem Mgr. Fialou, tento jej poškodil, neboť neuvedl u okresního soudu žádnou z podstatných skutečností, na které stěžovatel poukazoval, řádně neprosazoval zájmy stěžovatele, nezajistil vypracování znaleckého posudku na zdravotní stav stěžovatele a ani nepodal odvolání proti rozsudku okresního soudu ve věci samé.

8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly se všemi námitkami, které uváděl ve svých podáních (včetně námitek ohledně špatného zdravotního stavu stěžovatele). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy porušily ústavní zákaz libovůle i právo stěžovatele na předvídatelné soudní rozhodnutí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek ve vztahu k tomuto usnesení k dispozici neměl.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesením krajského soudu a okresního soudu, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako vadně podané (jakkoli to sice ve svém usnesení výslovně neuvedl, bylo vydáno předsedou senátu) a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. ho odmítl. Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti němu je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud z přiloženého dovolání stěžovatele zjistil, že stěžovatel v dovolání namítal, že v řízení, ve kterém se domáhal náhrady škody, nebyl schopen ze zdravotních důvodů posoudit, o jaká jeho práva a povinnosti v daném řízení jde. Stěžovatel proto v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud nechal zpracovat znalecký posudek za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele, a dále ve svém dovolání popisoval svůj zdravotní stav. Námitky vztahující se k té části řízení, ve které obecné soudy posuzovaly splnění formálních náležitostí stěžovatelova dovolání (námitky vztahující se k rozhodnutí krajského soudu ve věci odmítnutí stěžovatelova dovolání okresním soudem), v dovolání stěžovatelem uplatněny nebyly. Nejvyšší soud proto dovodil, že dovolání jednak neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, stěžovatel tedy nevylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v § 237 až § 238a o. s. ř., a dále v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.