III. ÚS 522/10
III.ÚS 522/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2009 č. j. 35 Co 1083/2006-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 19. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2009 č. j. 35 Co 1083/2006-105. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jeho právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 6 C 4/2004, ze kterého zjistil, že Pozemkový fond ČR podal proti stěžovateli žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 46.818 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi restitučním nárokem za nevydané pozemkové parcely oceněné znalcem v roce 2002 na částku 11.196 Kč a hodnotou náhradního pozemku ve výši 58.014 Kč, který byl stěžovateli bezplatně převeden smlouvou ze dne 28. 11. 2001.

V prvostupňovém řízení bylo zjištěno, že předchůdkyně stěžovatele byla osobou oprávněnou dle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, k obnovení vlastnických práv k sedmi pozemkovým parcelám. Rozhodnutím okresního úřadu ze dne 28. 4. 1993 byla schválena dohoda o vydání části předmětných parcel mezi předchůdkyní stěžovatele a Statkem Vitčice. Přestože tato část parcel byla předchůdkyni stěžovatele již vydána, dne 29. 1. 1996 vystavil okresní úřad potvrzení o výměře náhradních pozemků za všech sedm pozemkových parcel; znaleckým posudkem z roku 1998 byly parcely oceněny celkem na 89.069,20 Kč. Smlouvou ze dne 3. 11. 2000 postoupila předchůdkyně stěžovatele na stěžovatele pohledávku/nárok na bezplatné vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky v rozsahu sedmi parcel (dle potvrzení) v hodnotě 89.069,20 Kč. Dne 17. 4. 2001 sdělil žalobce stěžovateli, že potvrzuje jeho restituční nárok ve výši 89.069 Kč. Dne 28. 11. 2001 uzavřel žalobce se stěžovatelem smlouvu o převodu náhradního pozemku oceněného znalcem v roce 2000 na částku 58.014 Kč. Dne 19. 8. 2002 vydal okresní úřad opravu potvrzení o výměře nevydaných pozemků. Z opravy potvrzení a sdělení k němu ze dne 12. 8. 2002 vyplývá, že v potvrzení z roku 1996 byly zahrnuty i parcely, které byly předchůdkyni stěžovatele již vydány rozhodnutím z roku 1993 o schválení dohody; vydat nebylo možno (resp. nebyly vydány) jen dvě pozemkové parcely, tedy pouze za tyto vznikl zákonný nárok na vydání náhradních pozemků. Předmětné dvě parcely byly znaleckým posudkem ze září 2002 oceněny na částku 11.196 Kč, proto žalobce po stěžovali (jakožto právním nástupci oprávněné osoby) uplatňoval přečerpaný restituční nárok ve výši 46.818 Kč.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 21. 4. 2006 č. j. 6 C 4/2004-63 žalobě vyhověl (kromě části úroků), současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je zčásti neplatná, neboť právní předchůdkyni stěžovatele muselo být známo, že příslušná část pozemkových parcel jí již byla vydána rozhodnutím z roku 1993 (na základě dohody, kterou uzavřela) a nemá tak ohledně vydaných parcel již oprávněný nárok na bezplatné vydání náhradních pozemků (přestože jí okresní úřad omylem pokládal i v tomto rozsahu za oprávněnou osobu s nárokem na náhradní pozemky); předchůdkyně nemohla na stěžovatele převést více práv, než ze zákona měla. Dle soudu tedy došlo k platnému postoupení pohledávky jen ohledně dvou parcel v hodnotě 11.196 Kč, proto stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení. Dle soudu potvrzení o výměře náhradních pozemků z roku 1996 a oznámení o potvrzení restitučního nároku žalobcem z roku 2001 nemohou založit vznik pohledávky ve výši 89.069 Kč (§ 33a odst. 1 zákona o půdě). Dle soudu sice byl stěžovatel v dobré víře, s ohledem na smlouvu o postoupení pohledávky, avšak pokud taková pohledávka vůbec nevznikla, nemohlo ani stěžovateli vzniknout právo na legitimní očekávání ochrany majetku.

Stěžovatel podal odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 35 Co 1083/2006 změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku na bezdůvodné obohacení. Následným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 28 Cdo 527/2009 byl však odvolací rozsudek zrušen. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci následným rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č. j. 35 Co 1083/2006-105 prvostupňový rozsudek potvrdil s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu; současně změnil nákladový prvostupňový výrok tak, že žádný z účastníků nemá z důvodů zvláštního zřetele právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že potvrzení nároku správním orgánem v roce 1996 nad rámec částky 11.196 Kč nemělo právní podklad (bylo v rozporu se zákonem o půdě), neboť část parcel již byla předchůdkyni stěžovatele vydána a za tyto tedy nemohl dle zákona vzniknout nárok na vydání náhradních pozemků (jde o přečerpaný restituční nárok). Bezdůvodné obohacení zde spočívá v plnění bez právního důvodu; stěžovateli se smlouvou ze dne 3. 11. 2000 dostalo plnění v rozsahu vyšším než svědčilo jeho právní předchůdkyni. Smlouvou o bezúplatném převodu ze dne 28. 11. 2001 tedy mohl žalobce vyrovnat nárok oprávněné osoby pouze v zákonném rozsahu. Pro správní akty pak platí presumpce správnosti, dokud není prokázán opak (§ 135 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud konstatoval, že samotná výše nároku je podložena znaleckými posudky a nebyla mezi účastníky sporná. Dovolání nebylo podáno.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na svou dobrou víru při nabytí náhradního pozemku (správní orgán potvrdil restituční nárok a poté s tím uzavřel smlouvu, stěžovatel nevěděl, na jakém podkladě byl jeho předchůdkyni přiznán nárok) a na presumpci správnosti aktu veřejné moci. Současně namítl, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami a tvrzeními stěžovatele; své rozhodnutí tak řádně neodůvodnil. Dle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzením o dobré víře, legitimním očekávání, nezabýval se (částečnou) platností či neplatností smlouvy o bezplatném převodu pozemku ze dne 28. 11. 2001 (kdy stěžovatel myslel, že nabývá pozemek oprávněně) a nezabýval se ani stanovením výše bezdůvodného obohacení. Postupem soudu tak mělo být zasaženo i do majetku stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Ústavní soud není zásadně povolán k tomu, aby přehodnocoval provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Do činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze výjimečně, a to, pokud dojde k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zejména se tak děje v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, provedly dostatečné dokazování, důkazy hodnotily evidentně jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a právní závěry soudů nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem ani nepředstavují exces z výkladových standardů. Soudy se také dostatečně věnovaly námitkám stěžovatele (dobrá víra, legitimní očekávání, stěžovatel nevěděl, že část parcel byla jeho právní předchůdkyni již vydána/vrácena, presumpce správnosti aktu veřejné moci), které stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (v návaznosti na prvostupňový rozsudek) je možno označit za logické, vnitřně konzistentní a srozumitelné.

Pokud stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval stanovením výše bezdůvodného obohacení, nelze této námitce přisvědčit. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud vyšel z toho, že výše ocenění pozemků nebyla mezi účastníky sporná (a tím tedy ani výše vyčísleného bezdůvodného obohacení). Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s obsahem vyžádaného spisu. Ze spisu se podává, že ocenění pozemků (jak dvou parcel, za které náležel nárok na náhradní pozemek, tak samotného náhradního pozemku převedeného na stěžovatele) bylo provedeno znalci a po celou dobu řízení stěžovatel nijak znalecké posudky a postup znalců při oceňování nezpochybnil (ačkoliv již prvostupňovým soudem bylo uloženo stěžovateli uhradit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 48.818 Kč, stěžovatel ničeho nenamítal ohledně způsobu ocenění ani v odvolacím řízení). Stejně tak v ústavní stížnosti stěžovatel nenamítá nic konkrétního, z čeho by bylo zřejmé, v čem spatřuje ocenění znalci za vadné; námitku stěžovatele o nesprávně vyčíslené výši bezdůvodného obohacení tak lze označit za zjevně neopodstatněnou (a v podstatě i za nepřípustné novum).

Nedůvodnou je i námitka stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval (částečnou) neplatností smlouvy o bezplatném převodu (náhradního) pozemku. Jednak je z rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu zřejmé, že tyto nekonstatovaly neplatnost smlouvy o bezplatném převodu a jednak se z obsahu vyžádaného spisu podává, jak se stěžovatel v průběhu řízení k otázce platnosti této smlouvy stavěl; tvrdil platnost této smlouvy s tím, že neplatnost by mohl namítat jen on (nikoliv žalobce), přičemž by se mohlo jednat jen o neplatnost relativní a nikoliv absolutní (č. l. 54, 55, 66 vyžádaného spisu).

Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.