III. ÚS 52/13
III.ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013

N 144/70 SbNU 347
Hodnocení skutkového stavu rozhodného pro nařízení předběžného opatření

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vlastislava Zunta, CSc., zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012-18 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na nařízení předběžného opatření v části, v níž se domáhal, aby byla České republice - Ministerstvu obrany uložena povinnost poskytovat stěžovateli náhradu platu ve výši 8 000 Kč měsíčně, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2. Ministerstva obrany jako vedlejších účastníků řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012-18 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012-18, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 111/2012.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. srpna 2012 č. j. 8 C 111/2012-7 byla žalované - České republice - Ministerstvu obrany uložena povinnost, aby poskytovala žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") náhradu platu ve výši 8 000 Kč měsíčně, splatnou v pravidelných termínech výplaty platu u žalované, počínaje dnem 1. července 2012 do dne nabytí právní moci konečného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 111/2012 (výrok pod bodem I), a dále byl uvedeným rozhodnutím zamítnut návrh na vydání předběžného opatření co do uložení povinnosti žalované vyplácet žalobci náhradu platu ve výši 15 311 Kč měsíčně (výrok pod bodem II).

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012-18 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. srpna 2012 č. j. 8 C 111/2012-7 v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku pod bodem I změněno tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá i v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyplácet žalobci náhradu platu ve výši 8 000 Kč měsíčně.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím zásadním a extrémním způsobem porušil ústavnost tím, že namísto zrušeného ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které jednoznačně dopadalo na veškerá rozhodování odvolacího soudu o předběžných opatřeních, aplikoval jiné obecné ustanovení občanského soudního řádu, a to ustanovení § 221a, které pokrývá zdánlivě veškeré rozhodovací možnosti odvolacího soudu, jímž může zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně. Městský soud v Praze takto obchází a překonává důvody zrušovacího nálezu Ústavního soudu a jeho legislativní efekt, který spočívá ve výmazu protiústavního ustanovení o. s. ř.

Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze využil příslušná ustanovení o. s. ř. a rozhodoval bez nařízení jednání. Stěžovateli tak nedal možnost nijak se k důkazní situaci vyjádřit. Stěžovatel poukazuje na to, že soud v rozporu se skutečností tvrdí, že stěžovatel nevyjádřil svoji vůli na pokračování pracovního poměru. Kopie písemného vyjádření stěžovatele, že na pokračování pracovního poměru trvá, která byla obsažena ve výpovědi, je přitom přílohou žaloby na určení neplatnosti výpovědi a vydání předběžného opatření. Touto svévolnou manipulací s fakty vytvořil Městský soud v Praze účelově zkreslenou důkazní situaci, na jejímž základě rozhodl v neprospěch stěžovatele.

Tím, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a stěžovateli nebyla ani jiným způsobem dána možnost vyjádřit se ke skutkovým okolnostem, Městský soud v Praze prý vyloučil možnost stěžovatele uplatnit sám nebo s advokátním zastoupením ústavní zásadu práva na obhajobu ve smyslu čl. 37 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Městský soud v Praze ve svém usnesení vylučuje možnost podání dovolání proti tomuto rozhodnutí. Jestliže takto soud vyloučil další možný, nicméně mimořádný opravný prostředek, zcela tak vyloučil možnost obrany stěžovatele.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Ministerstva obrany, Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 14. června 2013 odkázal na odůvodnění stížností napadeného usnesení a zejména hlediska, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Jedním z nich byl i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. října 2010 č. 48/2010 Sb. [sic - pozn. red.: správně patrně nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)] a důvody, na jejichž podkladě odvoláním napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Městský soud zdůraznil, že žalobce se domáhal neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a současně netvrdil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával za podmínek uvedených v ustanovení § 69 odst. 1 věty první zákoníku práce. Předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být účastníkovi uloženo zejména, aby poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje. Rovněž měl za to, že žalobce neosvědčil, že nepracuje ze závažného důvodu, proto považoval za hospodárné rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnit, v případě, že by rozhodnutí zrušil, soud prvního stupně by rozhodl znovu, přičemž by vycházel z rozhodnutí odvolacího soudu a hledisek v něm uvedených. Jinak soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a důvody, které odvolací soud k rozhodnutí vedly. Městský soud uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelem, že šlo o libovůli. Na něm bylo, byť šlo o předběžné opatření, osvědčit, že ze závažných důvodů nepracuje a že žalované podle § 69 odst. 1 věty první zákoníku práce oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala [§ 76 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jde-li o trvání pracovního poměru.

Ministerstvo obrany a Obvodní soud pro Prahu 6 se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřily.

Vyjádření Městského soudu v Praze neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud účastníkům nezasílal k vyjádření.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), dostupné stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná též na http://nalus.usoud.cz] vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu.

Zároveň však Ústavní soud vyjádřil názor, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98 ze dne 21. 10. 1998 (U 61/12 SbNU 489)] v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.

Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

V posuzovaném případě spatřuje Ústavní soud porušení spravedlivého procesu v tom, že odvolací soud extrémně vadně hodnotí skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvozuje vadné právní závěry.

Městský soud správně poukazuje na to, že pokud zaměstnanec s výpovědí danou mu zaměstnavatelem nesouhlasí a její neplatnosti se dovolá včas podanou žalobou u soudu, má nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za předpokladu, že zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 69 odst. 1 věta prvá zákoníku práce). Zcela v rozporu se skutečností však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že z podané žaloby ani z žádné listiny předložené žalobcem nevyplývá, že žalobce oznámil žalované bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání. Městský soud uzavřel, že soud prvního stupně neměl za osvědčené všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil vyhovující výrok prvoinstančního rozhodnutí na výrok zamítavý.

Tento závěr odvolacího soudu však nemá oporu ve spisu, resp. je s obsahem spisu v očividném rozporu. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 111/2012 Ústavní soud zjistil, že přílohou žaloby o určení neplatnosti výpovědi stěžovatele byla i kopie výpovědi, kterou stěžovatel od žalované obdržel [přípis Ministerstva obrany označený jako "Skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) a g) zákoníku práce"]. Na konci uvedeného přípisu (výpovědi z pracovního poměru) stěžovatel svým podpisem stvrdil, že tuto výpověď převzal dne 25. dubna 2012, a dále na tomto přípise vlastnoručně uvedl, že výpověď je neplatná a že trvá na pokračování pracovního poměru. Kopie výpovědi z pracovního poměru (včetně vlastnoručního písemného vyjádření stěžovatele) je založena v přílohách soudního spisu a její existence je konstatována i v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

V § 69 odst. 1 zákoníku práce se uvádí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle § 76 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být předběžným opatřením účastníkovi uloženo zejména, aby poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje.

Z uvedeného vyplývá, že Městský soud v Praze při rozhodování o nařízení předběžného opatření nevzal v úvahu všechny skutečnosti stěžovatelem tvrzené v návrhu, jež byly v době jeho podání osvědčeny.

Ústavní soud konstatuje, že shora uvedená vada již sama o sobě natolik zpochybňuje správnost hodnocení skutkového stavu, o něž se opírá druhoinstanční rozhodnutí, že toto rozhodnutí nemůže z hlediska ústavněprávního přezkumu obstát. Z hledisek ovládajících režim tohoto přezkumu, zejména z hlediska tzv. spravedlivého procesu, pak nemůže být ani rozhodným způsobem významné, že odvolací soud uvažoval - co do důvodů pro zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření - i o nesplnění podmínek dalších.

Ústavní soud se již ani nezabýval ostatními námitkami uvedenými v ústavní stížnosti - s vědomím, že je stěžovatel může i nadále uplatňovat v probíhajícím řízení před obecnými soudy.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že popsaným postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 23 Co 456/2012-18, aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti, zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.