III. ÚS 518/17
III.ÚS 518/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. D. H. R. R., zastoupeného JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem, sídlem Na Kocínce 210/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 32 Co 363/2016-531, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. června 2016 č. j. 42 P 1/2008-452, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Z. M. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovateli a vedlejší účastnici se narodila v roce XXXX dcera Š., a v roce XXXX dcera E. Rodiče žijí odděleně, nezletilé dcery jsou v péči vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se znovu provdala; spolu se současným manželem jsou rodiči nezletilé dcery M. (narozené XXXX) a A. (narozené v .... XXXX). Poslední úprava styku stěžovatele s dcerami Š. a E. byla provedena rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 10. 2010 č. j. 42 P 1/2008-113, dle kterého probíhal styk každý lichý týden od pátku 18.30 hod. do bezprostřední neděle 18.30 hod. (mimo svátky a prázdniny), dále od 1. 8. od 18.30 hod. do 15. 8. do 18.30 hod., a v každý lichý rok od 24. 12. od 16.00 hod. do 26. 12. do 18.30 hod. Poslední úprava výživného byla provedena rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 4. 2008 č. j. 42 P 1/2008-66, a sice stěžovateli bylo uloženo přispívat zvýšené výživné od 1. 9. 2007, a to na Š. 3 600 Kč a E. 2 200 Kč měsíčně.

3. K návrhům stěžovatele a vedlejší účastnice rozhodl okresní soud nově ve věci péče o obě nezletilé rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 č. j. 42 P 1/2008-452 tak, že výrokem I. uložil stěžovateli povinnost přispívat výživným od 1. 9. 2015 na Š. 4 300 Kč a na E. 2 700 Kč měsíčně; návazně pak výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 5. 2016 (ve výši 6 300 Kč a 4 500 Kč) ve splátkách, výrokem III. konstatoval v tomto směru změnu svého rozsudku ze dne 17. 4. 2008, a výrokem IV. zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného. Dále okresní soud výrokem V. zamítl návrh stěžovatele na rozšíření úpravy jeho styku s nezletilými, a výrokem VI. zrušil svůj předchozí rozsudek ze dne 20. 10. 2010 ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilými. Okresní soud výrokem VII. rozhodl zamítavě o návrzích stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě jeho styku s nezletilými; ve výroku VIII. pak konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. K odvolání obou rodičů (jež se nedotkla výroku VII. rozsudku okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 č. j. 32 Co 363/2016-531 tak, že potvrdil prvostupňové výroky IV. a V. (týkající se návrhu na snížení výživného a na rozšíření styku). Dále krajský soud změnil prvostupňové výroky I. a III. tak, že uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživné Š. od 1. 5. 2014 do 31. 8. 2015 částkou 3 800 Kč a od 1. 9. 2015 částkou 4 400 Kč měsíčně, a na výživné E. od 1. 5. 2014 částkou 3 800 Kč měsíčně. Návazně pak krajský soud změnil prvostupňový výrok II. o dlužném výživném, a sice uložil stěžovateli dlužné výživné za dobu od 1. 5. 2014 do 30. 11. 2016 (ve výši 15 200 Kč a 49 600 Kč) zaplatit do 30. 6. 2017. Ohledně úpravy styku krajský soud změnil prvostupňový výrok VI. tak, že konstatoval změnu (nikoliv tedy "zrušení") dřívějšího rozsudku okresního soudu ze dne 20. 10. 2010 tak, že se styk stěžovatele s nezletilými dcerami soudně neupravuje. Krajský soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že zvýšené výživné je pro něj likvidační. Krajský soud nevyhodnotil dopad na jeho životní situaci, protože nyní nebude schopen splácet hypotéku na bydlení a "slušně/normálně žít"; ocitl se na hranici existenčního minima. Nemůže si dovolit ani léčbu (má artrózu kotníku a zápěstí). Jeho životní úroveň je nyní nižší než u jeho nezletilých dcer. Krajský soud měl pochopení pro placenou zájmovou činnost dcer, avšak nezvážil, jaké možnosti oproti tomu zůstanou stěžovateli. Nezabýval se ani tím, zda jde o zájmové aktivity dcer nutné, a zda by se činnosti s nimi spojené (zejména v případě skautingu) nemohly dcery naučit přirozeně od stěžovatele při trávení více času s ním. Stěžovatel si hradí pouze nejnutnější výdaje spojené s bydlením (na hypotéku splácí 7 800 Kč, od září 2016 pak částku 6 600 Kč měsíčně), provozem a údržbou vozidla, živobytím, oblečením, kulturou; po zaplacení těchto výdajů spolu s nově uloženým výživným mu zbude ("v jeho produkčním věku a nejlepších letech") měsíčně pouze 5 000 Kč, proto je odkázán na pomoc přátel. Krajský soud se dále nezabýval tím, v jakém stavu je jeho dům, který s ohledem na nízkou pořizovací cenu vyžaduje opravy. Krajský soud se dle stěžovatele soustředil na nepodložená tvrzení nezletilých o tom, že stěžovatel nosí "značkové oblečení" a pořizuje si "dobré jídlo"; podle stěžovatele navíc "v dnešní době je značkou vše" a stěžovatel jako pracující "má tedy právo na dobré jídlo". Krajský soud dále nezhodnotil, že stěžovatel hypotéku splácí sám, oproti tomu vedlejší účastnice má hypotéku společně se svým novým manželem (hypotéku si navíc sjednali vyšší).

6. Stěžovatel namítl, že došlo ke zvýšení výživného, přestože jeho příjem se nezvýšil, spíše se snížil. Při poslední úpravě soudy vycházely z jeho čistého měsíčního příjmu 27 610 Kč. Od ledna do července 2015 měl sice příjem 29 167 Kč měsíčně, avšak "do ledna 2016" byl nezaměstnaný. Krajský soud také nesprávně vycházel z vyššího odstupného (a to o částku 26 000 Kč), než bylo stěžovateli vedle mzdy vyplaceno. Od února 2016 má nižší čistý měsíční příjem (26 256 Kč). Podle stěžovatele malé navýšení v jeho příjmech v podobě odstupného nemělo být důvodem pro zvýšení jeho vyživovací povinnosti.

7. Podle stěžovatele k životní úrovni dvou nezletilých dcer přispívá a měl by přispívat i nový manžel vedlejší účastnice, k čemuž však soudy nepřihlédly. Krajský soud zohlednil novou vyživovací povinnost vedlejší účastnice k nezletilé A., avšak nezabýval se majetkovými poměry současného manžela vedlejší účastnice a jeho povinností podílet se také na výživě a nákladech jejich domácnosti. Stěžovatel nemůže "doplácet" na to, že se vedlejší účastnice rozhodla pro další (čtvrté) dítě. Rovněž stěžovatel by tak mohl učinit, avšak z důvodu dosavadních dvou vyživovacích povinností tak zodpovědně učinit nemůže. Vedlejší účastnice nemůže své vyšší životní náklady spojené s dalšími svými dětmi přenášet na stěžovatele v podobě zvýšení výživného.

8. Podle stěžovatele nelze stanovit vyšší výživné zpětně k datu 1. 5. 2014, kdy samotná vedlejší účastnice takové vyšší náklady nepociťovala, neboť podala návrh na zvýšení výživného až rok poté; její návrh je účelový s cílem stěžovatele "zlikvidovat".

9. Krajský soud podle stěžovatele jen obecně poukázal na zvýšené výdaje nezletilých z důvodu přechodu ze základní školy na školu střední, avšak nijak nevyložil, o jaké výdaje jde; obdobně tak neučinil ohledně nákladů na volnočasové aktivity dcer.

10. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by měl platit dlužné výživné jednorázově; s ohledem na jeho situaci (dlužné výživné představuje trojnásobek jeho měsíčního příjmu) mu měl krajský soud umožnit splátky; těmi by dcery nebyly existenčně ohroženy. Rozhodnutí krajského soudu jej nutí si částku za vysoký úrok půjčit a vystavit se tak "dluhové spirále", což neprospěje ani dcerám.

11. Stěžovatel vytkl soudům, že neupravily jeho styk s nezletilými. S dcerami se sice na styku domlouvá, avšak odmítnou-li nyní styk, např. z důvodu manipulace od vedlejší účastnice, nemá stěžovatel žádnou garanci styku. Stěžovatelova tvrzení a důkazy o tom, že vedlejší účastnice dcery manipuluje, krajský soud opomenul. Krajský soud se nezabýval tím, zda je vedlejší účastnice ochotna a schopna se ohledně daného styku se stěžovatelem dohodnout, a zda vede dcery ke zdravému vztahu ke stěžovateli jako jejich otci; podle stěžovatele z obsahu soudního spisu plyne, že tak nečiní, proto je neprovedení soudní úpravy styku v rozporu se zájmem dcer. Krajský soud také nezkoumal, zda vyjádření dcer, že chtějí, aby styk probíhal podle jejich přání a dle dohody, není právě výsledkem manipulace vedlejší účastnice, která je má dlouhodobě ve svém vlivu. Podle stěžovatele samozřejmě dcery v jejich věku budou chtít určitou "volnost", avšak to může být i v rozporu s potřebami stěžovatele jako rodiče. Nadto zrušením úpravy styku nastala situace, kdy stěžovatel musí platit vyšší výživné, a oproti tomu nemá žádné záruky kontaktu s dcerami (stěžovatel přitom preferuje větší podíl na výchově a oproti tomu snížení výživného). Krajský soud namísto toho, aby usiloval o úpravu širšího styku, při kterém by v rámci společných zájmových aktivit mohl stěžovatel dcerám předat své zkušenosti a podílel se na výchově, podpořil spíše placenou zájmovou činnost dcer.

12. Stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost výroku rozsudku krajského soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit dlužné výživné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Soudy provedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, zabývaly se podstatnými kritérii pro danou věc v souladu se zákonem, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje převážně polemiku s hodnocením důkazů ze strany soudů, resp. skutkovými závěry soudů; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby v tomto směru vstupoval do kompetence soudů a revidoval jejich závěry, když nejsou zjevně svévolné ani iracionální.

16. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že je třeba přistoupit ke zvýšení výživného placeného stěžovatelem na obě nezletilé. Krajský soud konstatoval dvě výraznější změny poměrů na straně nezletilých od posledního rozhodování o výživném. Podle Ústavního soudu v tomto směru dostál požadavku přiléhavých a logických závěrů (s ohledem na provedené dokazování), i jejich řádného odůvodnění. U nezletilých je možno přistoupit ke změně soudní úpravy výživného až tři roky zpětně od podání návrhu (§ 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"). Krajský soud však jako první zásadní změnu poměrů hodnotil až o šest let vyšší věk nezletilých oproti poslední soudní úpravě výživného, související s jejich růstem a přirozeně vyššími náklady na uspokojování nejen základních potřeb. Zatímco v dubnu 2008 navštěvovala E. ještě mateřskou školu a Š. první stupeň základní školy, v době, od které vedlejší účastnice požadovala zvýšení výživného (1. 5. 2014) a krajský soud jí přisvědčil (byť nikoliv ohledně celé jí požadované částky 10 000 Kč měsíčně), již obě dcery byly žákyněmi druhého stupně základní školy (ve věku 15 a 12 let). Druhou podstatnou změnu poměrů shledaly soudy u Š., a to v souvislosti s přestupem na střední školu od 1. 9. 2015. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nevyčíslil konkrétně, jaké vyšší výdaje se promítly do nově stanoveného výživného. Podle Ústavního soudu však v případě první změny poměrů na straně obou dcer krajský soud dostatečně konkrétně poukázal na vyšší náklady ohledně školních pomůcek (zejména u E. oproti mateřské škole), oblékání, hygienických potřeb a volnočasových aktivit. Je možno k tomu dodat, že potřeby nezletilých dětí představují jak potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující s ohledem na jejich růst (strava, oblečení, obuv, a náklady spojené s přiměřeným zdravým duševním vývojem dítěte), tak i potřeby vyskytující se jen někdy, např. náklady na léky a zdravotní pomůcky, nebo náklady v závislosti na ročním období (letní prázdniny). Účelem výživného je prospěšný vývoj a všestranný rozvoj dětí. Krajský soud s ohledem na takto uvedené navýšil výživné od 1. 5. 2014 pro Š. toliko o 200 Kč, a pro E. o 1 600 Kč. Druhé navýšení výživného u Š. soudy rovněž dostatečně odůvodnily, zejména uvedly některé konkrétní již počáteční výdaje s nástupem na střední školu, zmínily také nové náklady na brýle Š., a dále i obecně mírně vyšší náklady na její potřeby jakožto téměř zletilé dívky; k navýšení došlo o 600 Kč měsíčně.

17. Ústavní soud nemá za to, že by celkově stanovené výživné (ve výši 7 600 Kč a poté 8 200 Kč) bylo zcela nepřiměřené a pro stěžovatele zjevně finančně likvidační. Stěžovatel měl od května do prosince 2014 čistý příjem ve výši 26 200 Kč měsíčně, od ledna do srpna 2015 ve výši 29 150 Kč měsíčně. Od září 2015 do 17. 1. 2016 měl sice nižší příjmy (v zaměstnaneckém poměru 21 000 Kč, a přechodně od prosince 2015 do 17. 1. 2016 podporu od Úřadu práce České republiky), avšak soudy přiléhavě konstatovaly, že tyto nižší příjmy byly kompenzovány odstupným vyplaceným po ukončení předchozího pracovního poměru dnem 31. 8. 2015. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy vycházely z vyšší než skutečné částky odstupného; z napadených rozsudků jasně vyplývá, že stěžovateli bylo vyplaceno odstupné ve výši dvojnásobku měsíční mzdy, avšak bylo vyplaceno současně s poslední mzdou. Odstupné přitom nebylo důvodem pro zvýšení výživného, jak namítá stěžovatel; soudy naopak došly k závěru, že příjmy stěžovatele byly v čase zhruba stejné (poměry se podle nich změnily zejména na straně nezletilých dcer, částečně i u vedlejší účastnice). Od 18. 1. 2016 má stěžovatel čistý měsíční příjem kolem 26 200 Kč; přiléhavým je proto také závěr soudů, podle něhož oproti poslednímu posuzovanému čistému měsíčnímu příjmu stěžovatele ve výši 27 610 Kč se jeho finanční poměry výrazně nezměnily tak, že by bylo třeba snížit výživné. Ústavní soud k námitce stěžovatele dodává, že stabilní příjem nemusí "automaticky" znamenat také stabilní výši stanoveného výživného, neboť soudy jsou povinny vždy zvažovat i další zákonná hlediska vedle příjmové situace rodičů, mezi která patří i odůvodněné potřeby oprávněného dítěte. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zmínil obecně jen své obvyklé výdaje (konkrétně uvedl toliko splátky hypotéky, u kterých navíc bylo možné snížení); nevyplývají zde jiné nákladnější potřeby, které by ze strany soudů zůstaly opomenuty. Ohledně námitky o zdravotních komplikacích Ústavní soud poukazuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť z napadených rozsudků vyplývá, že takové výdaje spojené se svým zdravotním stavem stěžovatel před okresním soudem ani poté v odvolacím řízení nenamítal.

18. Ohledně poměrů vedlejší účastnice a jejího současného manžela okresní soud a krajský soud vyšly ze zjištění, že v dubnu 2008 soudy vycházely z příjmů vedlejší účastnice 7 600 Kč měsíčně (rodičovský příspěvek). Aktuálně soudy zjistily, že následně měla vedlejší účastnice z pracovního poměru čistý měsíční příjem 14 300 Kč, poté pobírala na mateřské dovolené 12 000 Kč měsíčně, a od září 2016 má rodičovský příspěvek a celodenně pečuje o nezletilou A. Současný manžel vedlejší účastnice má čistý příjem kolem 23 000 Kč; s vedlejší účastnicí mají společné dvě vyživovací povinnosti; bydlení uspokojují v rodinném domě zakoupeném na hypotéku. Lze tedy konstatovat, že soudy se dostatečně zabývaly i příjmy a životní úrovní současného manžela vedlejší účastnice, resp. otázkou poměrů celé jejich domácnosti, přičemž je zřejmé, že životní úroveň nezletilých dcer Š. a E. není v důsledku uvedeného nadstandardně vysoká, jak nastiňuje oproti soudům stěžovatel. Většinové břímě výživného na nezletilou M. a zejména A. nese manžel vedlejší účastnice. Samotná skutečnost, že vedlejší účastnice má společnou domácnost s novým manželem, ve které bydlí i Š. a E., "automaticky" neznamená snížení vyživovací povinnosti stěžovatele na jeho dcery, resp. její (částečné) převzetí za stěžovatele manželem vedlejší účastnice. Se stěžovatelem však lze jistě souhlasit v tom, že každý rodič by měl přistupovat ke své vyživovací povinnosti zodpovědně, přičemž úsilí k zajištění výživného by mělo být přirozeně vyšší s narůstajícím počtem vyživovacích povinností.

19. Předestírá-li stěžovatel svou horší finanční situaci, je možno konstatovat obecně známou skutečnost, že finanční situace úplné rodiny se dvěma příjmy z pracovní činnosti je zajisté příznivější, než je tomu u rodiny neúplné; ve většině případů se poměry rozvedených manželů zhorší (často k tomu vede právě břímě nákladů na oddělené bydlení). Je však na rodičích povinných výživným ke svým dětem, aby si poměry přiměřeně uzpůsobili ve prospěch plnění výživného, které je podstatné a prioritní. Nadto lze uvést, že z rozsudku krajského soudu se nepodává, že by stěžovatel nutnou potřebu oprav domu (a její konkrétní nákladnost), předestřel ve svém odvolání. Nepřípustně zcela nově stěžovatel brojí proti výdajům na placenou zájmovou činnost jeho dcer; dle napadených rozsudků soudy neměly prostor se takovou námitkou stěžovatele zabývat. Ústavní soud však konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů neplyne extrémní souběžná kumulace zájmových aktivit a výdajů na ně. Jde-li o poukaz stěžovatele na jeho snahu dosahovat dostatečných příjmů, je z napadených rozsudků zřejmé, že soudy tento aktivní přístup stěžovatele nezpochybnily, naopak výslovně uvedly jeho zodpovědný přístup k pracovní činnosti, kdy je zřejmé, že se dosud snažil v souladu se soudním rozhodnutím výživné na obě dcery plnit.

20. Rovněž stěžovatelova námitka, že mu krajský soud neměl uložit zaplacení dlužného výživného jednorázově, je zjevně neopodstatněná. Krajský soud sice výslovně ve výrocích nezmínil jednotlivé měsíční splátky na dlužném výživném, avšak je zřejmé, že rozhodoval dne 28. 11. 2016 a zaplacení dluhu uložil stěžovateli do 30. 6. 2017. Stanovil tedy sedm měsíců na zaplacení dlužného výživného, a je na stěžovateli, jakým způsobem (jednorázově, nebo měsíční splátky, anebo splátky v jiném intervalu) dluh uhradí. Současně takto stanovenou splatnost krajský soud i dostatečně odůvodnil.

21. Ústavní soud neshledal protiústavní exces ani v případě postupu soudů, které se rozhodly oproti předchozí soudní úpravě z října 2010 nadále již pevně soudně neupravit styk stěžovatele s nezletilými dcerami. Ve věci vyplynulo od všech dotčených osob (rodičů i nezletilých dcer), že předchozí soudní úprava styku nefungovala, v takto striktní podobě nevyhovovala někdy stěžovateli nebo naopak nezletilým, proto ke styku docházelo operativně dle aktuálních ústních dohod. Nebylo zjevně prokázáno, že by vedlejší účastnice styku bránila, naopak nezletilé uvedly, že otce navštěvují a chtějí navštěvovat, avšak projevily konkrétně odůvodněné přání určité volnosti ohledně styku s ohledem na svůj věk (čas věnovaný intenzivnějšímu učení, brigádám, zájmové i víkendové činnosti, partneru); projevily také přání mít možnost navštěvovat stěžovatele jednotlivě (nikoliv vždy společně). Soudy zjevně shledaly v nejlepším zájmu nezletilých operativní realizaci styku. V ústavní stížnosti pak stěžovatel neuvádí, že by v důsledku napadených rozsudků jeho styk s dcerami zcela ustal a byl vedlejší účastnicí znemožněn; v tomto směru spíše formuluje své obavy a hypotézy. Soudy zjevně nijak nezpochybňovaly schopnost stěžovatele jako otce předat nezletilým své zkušenosti a dovednosti, avšak u dětí daného věku (17 a 14 let) nutno jistě již očekávat spíše tendenci k určité volnosti a soběstačnosti, ke které přistupuje i určitá preference kontaktů s vrstevníky oproti slábnoucí fixaci na rodiče. Lze vyjádřit z lidského hlediska pochopení nad negativními pocity vztahového oddalování u rodiče dospívajících dětí, avšak na druhé straně soudy při rozhodování správně přikládaly již poměrně vysoký význam vyjádřením nezletilých (v daném věku) ohledně jejich představ o výchově a styku s rodiči (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 867 občanského zákoníku).

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Dílčí námitky pak odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

23. S ohledem na rychlé rozhodnutí o ústavní stížnosti, Ústavní soud neřešil již separátně stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.