III. ÚS 517/17
III.ÚS 517/17 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marka Kabota, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 3 T 104/2016-368, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2016, č. j. 3 To 452/2016-385, za účasti Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V této trestní věci rozhodoval dne 26. 7. 2016 Okresní soud v Karviné (dále jen "nalézací soud") a usnesením pod č. j. 3 T 104/2016-349 rozhodl, že poškozená A. K. má nárok na bezplatnou právní pomoc. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl nalézací soud mimo jiné větu: "...bylo prokázáno, že se protiprávního jednání na ní dopustil obžalovaný, tedy její vnuk, který je osobou blízkou." Stěžovatel napadl toto usnesení stížností, v níž kromě další argumentace uvedl, že tímto výrokem samosoudkyně založila důvod své podjatosti, neboť vyslovila dopředu své přesvědčení o tom, že čin spáchal. Následně nalézací soud rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 3 T 104/2016-357, tak, že samosoudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení v předmětné věci. Ke stížnosti stěžovatele bylo toto usnesení zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") ze dne 8. 11. 2016, č. j. 3 To 424/2016-361, a nalézacímu soudu bylo uloženo, aby o věci rozhodl znovu. Dle názoru stížnostního soudu se totiž nalézací soud nevypořádal s námitkou stěžovatele, že podjatost samosoudkyně byla dána výše uvedeným výrokem.

3. Následně nalézací soud rozhodl o podjatosti samosoudkyně znovu svým v záhlaví specifikovaným usnesením tak, že samosoudkyně není vyloučena z úkonů v trestním řízení. Toto své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tím, že šlo o pouhou formulační nesprávnost, že správně měl nalézací soud uvést, že se protiprávního jednání na ní měl dopustit stěžovatel. Nalézací soud tak ve skutečnosti neučinil žádný závěr o vině. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, o níž rozhodl stížnostní soud svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že tuto zamítl. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stížnostní soud zejména vymezil důvody podjatosti upravené v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a v kontextu relevantní judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v případě samosoudkyně není důvod podjatosti dán. Osvětlil, že samosoudkyně uznala, že formulovala spornou větu nepřesně a že stížnostní soud nepochybuje o tom, že fakticky zásadu presumpce neviny ve vztahu ke stěžovateli respektovala.

III. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že sub 2. citovanou větou samosoudkyně porušila ve vztahu k němu presumpci neviny a založila důvodnou pochybnost o objektivitě svého rozhodování, neboť se vyslovila o jeho vině před projednáním věci. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15. Jestliže za daného stavu obecné soudy dospěly k závěru, že samosoudkyně není vyloučena z úkonů v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, porušily zásadu presumpce neviny a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces v jeho komponentně rozhodování soudem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z tohoto důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
IV. Posouzení Ústavním soudem

5. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

6. Problematikou podjatosti soudce se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Dodržování nestrannosti je primárně povinností soudů, nikoliv účastníků řízení, přičemž soudci sami nejsou povinni zvažovat jen to, zda se subjektivně cítí podjatí, či nikoliv, ale i to, zda jsou pochybnosti o jejich nepodjatosti vyloučeny i v objektivní rovině [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14 (N 100/77 SbNU 491), či nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)]. I pouhé zdání podjatosti proto může mít určitý význam při jejím posuzování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97)].

7. Subjektivní hledisko účastníka řízení, jakkoliv může být podnětem ke zkoumání podjatosti, nicméně samo o sobě k dovození podjatosti soudce nestačí [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533), či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 187/10 (U 7/66 SbNU 449)]. Závěr o podjatosti je tedy namístě teprve tehdy, je-li evidentní, že pro poměr k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům soudce nebude schopen dostát svým zákonným povinnostem rozhodovat nestranně, tedy přesáhne-li pochybnost o nepodjatosti určitou intenzitu [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)]. Je přitom nutno mít na paměti, že příliš široká koncepce podjatosti na základě subjektivní pochybnosti účastníka řízení naráží na záruky práva na zákonného soudce, z nějž vyloučení soudce z důvodu podjatosti představuje výjimku [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)].

8. Stěžovatel vyvozuje, že správně měly obecné soudy rozhodnout o podjatosti samosoudkyně toliko na základě jediné formulace v jejím rozhodnutí o přiznání bezplatné právní pomoci poškozené. Stěžovatel prosazuje právní názor, že již pouhá takováto formulace bez ohledu na kontext zakládá důvodnou pochybnost o nepodjatosti předsedkyně senátu. Ústavní soud se k tomuto názoru přiklonit nemůže. Za velmi markantní v této souvislosti považuje, že samosoudkyně uznala v napadeném rozhodnutí nalézacího soudu, že šlo o chybnou formulaci a vysvětlila, co jí ve skutečnosti myslela. Stěžovatel přitom sám netvrdí ani nenaznačuje, že by se údajná podjatost samosoudkyně projevovala ještě jakýmkoliv jiným způsobem, případně že by samosoudkyně svou chybu uznala proto, aby svou podjatost kryla. Pochybnosti v tomto směru neměl ani stížnostní soud, který přitom již jednou rozhodnutí o nepodjatosti samosoudkyně zrušil, a tedy jej nelze podezřívat z toho, že by v rozporu se svými povinnostmi dle trestního řádu samosoudkyni jakkoliv protežoval. Za daných okolností nemůže Ústavní soud považovat stěžovatelovu pochybnost o nepodjatosti samosoudkyně za dostatečně intenzivní, aby založila důvod pro jeho kasační zásah.

9. Příhodným nemůže Ústavní soud shledat ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15, neboť závěry tohoto nálezu naopak vyznívají pro podporu názoru, že ochrana účastníkem řízení před obecnými soudy subjektivně pociťované podjatosti soudu se uplatní až od jisté objektivizované úrovně pochybností. V odkazovaném případě rozhodoval Ústavní soud o podjatosti stejného soudce vůči stejnému stěžovateli ve stejném řízení hned dvakrát, přičemž poprvé dospěl k závěru, že subjektivně pociťovaná podjatost předsedy senátu tehdejším stěžovatelem neměla dostatečné objektivní příčiny pro to, aby se prosadila jako důvod pro vyloučení předsedy senátu z úkonů v daném trestním řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 252/15). Teprve až další procesní vývoj, spočívající v tom, že předseda senátu podal na tehdejšího stěžovatele trestní oznámení a vyslovil v něm svůj závěr o vině tehdejšího stěžovatele, vedl Ústavní soud ke kasačnímu nálezu (srov. bod 46 nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1965/15). V odkazovaném případě tak vyjádření předsedy senátu o vině tehdejšího stěžovatele nebylo izolovanou skutečností zavdávající pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž kulminací jejich delší řady. Rovněž nebylo sebemenšího důvodu pochybovat o tom, že předseda senátu byl v rozporu se zásadou presumpce neviny skutečně o vině stěžovatele přesvědčen dříve, než byl tento uznán vinným pravomocným rozsudkem soudu.

10. Jelikož, jak uvedeno výše sub 8., v nyní posuzovaném případě samosoudkyně uznala, že se dopustila nesprávné formulace, a vysvětlila, co jí ve skutečnosti mínila, přičemž stěžovatelem nebyly vzneseny žádné pochybnosti ohledně autentičnosti tohoto vysvětlení, nemůže Ústavní soud souhlasit s tím, že na tento případ nosné závěry nálezu pod sp. zn. I. ÚS 1965/15 dopadají. Stěžovateli přitom zůstává otevřena možnost vznést případně novou námitku podjatosti, jestliže by v dalším průběhu trestního řízení samosoudkyně svým jednáním zavdala dostatečně intenzivní důvody k pochybnostem o své nepodjatosti.

V. Závěr

11. Pouhou formulační nesprávností, již si samosoudkyně dobře sama uvědomila a přiznala ji, nemohly být založeny pochybnosti o její podjatosti, jestliže současně nebyly dány žádné další indicie, že samosoudkyně je skutečně již apriorně přesvědčena o vině stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal námitku stěžovatele důvodnou, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.