III. ÚS 514/09
III.ÚS 514/09 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 3 PP 9/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 6 To 616/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2008 podle § 61 odst. 1 tr. zák. zamítnuta žádost stěžovatele (v trestní věci "odsouzeného") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 14 roků uloženého rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 1/99 ze dne 13. 4. 1999 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 65/99. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2008 jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou věcně nesprávná, ústavně nekonformní a neodpovídají zásadám předvídatelnosti a transparentnosti postupu orgánů veřejné moci. Stěžovatel především nesouhlasí s názorem obecných soudů, pokud jde o posouzení podmínek pro podmíněné propuštění ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. Stěžovatel poukazuje na své dobré chování ve výkonu trestu odnětí svobody, množství kázeňských pochval, zapojení se do programů ve výkonu trestu a na spolupráci s probační a mediační službou. Pro případ svého propuštění má zajištěno bydlení a práci; těší se podpoře široké rodiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil specifika svého případu: K trestu odnětí svobody byl odsouzen za trestný čin vraždy, který spáchal ve věku blízkém věku mladistvých. Má za to, že pokud by byl odsouzen za trestný čin jiného charakteru, byl by s ohledem na své vzorné chování ve výkonu trestu s největší pravděpodobností podmíněně propuštěn.

Dle názoru stěžovatele obecné soudy nehodnotily korektním způsobem závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru psychologie. Oba znalecké posudky jasně stanovily, že stěžovatel netrpí duševní poruchou. Oba znalecké posudky, a zejména revizní znalecký posudek vypracovaný znalci z Psychologického ústavu Masarykovy univerzity, jsou dle názoru stěžovatele ve vztahu k jeho žádosti velmi příznivé. Stěžovatel zdůrazňuje, že vyvarování se trestné činnosti nemohou znalci - psychologové nikdy vyloučit u žádného člověka. Za podstatné považuje stěžovatel vyjádření znalce dr. H., že pokud nebude stěžovatel v současné době propuštěn na svobodu, není pravděpodobné, že jej někdy v budoucnu bude možné považovat za více socializovaného. Dle názoru stěžovatele způsob hodnocení znaleckých posudků obecnými soudy v této věci zcela devalvuje institut podmíněného propuštění. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 611/2000, jehož závěry vztahuje i na svou vlastní trestní věc. Konečně stěžovatel poukazuje na údajné průtahy, resp. neúměrně dlouhou dobu, po kterou řízení před obecnými soudy probíhalo.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná - účastníci odmítli argumentaci stěžovatele, včetně námitky ohledně neúměrné délky řízení, s tím, že ta byla dána komplikovanou povahou věci, v níž bylo třeba vyžádat dva znalecké posudky. Vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána k replice, v níž stěžovatel pouze odkázal na obsah ústavní stížnosti.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 PP 9/2008.
III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný.

Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. v trvání 14 let. Tohoto trestného činu se stěžovatel dle shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 7. 7. 1998 úmyslně usmrtil šestiletého chlapce. Podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zák. po výkonu dvou třetin uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V případě stěžovatele připadá po předchozím výkonu vazby konec trestu na 7. 7. 2012, lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 7. 11. 2007.

Otázce aplikace ust. § 61 tr. zák. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 22776/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupná v databázi NALUS).

Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo na podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle § 61 tr. zák. jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů ve smyslu § 61 odst. 1 tr. zák. mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.

Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že v projednávané věci byl dodržen řádný procesní postup. Obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, mimo jiné v podobě dvou znaleckých posudků z oborů zdravotnictví - psychiatrie a školství a kultura, odvětví psychologie. Stěžovatel byl ve věci osobně slyšen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud nalézací, tak Krajský soud v Plzni jako stížnostní soud se námitkami a argumenty stěžovatele podrobně zabývaly a své vlastní závěry podrobně a logicky odůvodnily.

V rovině konkrétních námitek Ústavní soud především zdůrazňuje, že znalecký posudek je obecný soud v trestní věci povinen hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. V projednávané věci však navíc nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by psychologické znalecké posudky vyzněly bezvýhradně v jeho prospěch (viz str. 13 bod 3 znaleckého posudku na č. l. 35, str. 21 revizního znaleckého posudku na č. l. 67), na což poukazuje i nalézací soud (str. 2 napadeného rozhodnutí). Okresní soud vzal při svém rozhodování na vědomí všechna pozitivní zjištění ohledně osoby stěžovatele, na něž je poukazováno i v projednávané ústavní stížnosti. Nalézací soud shledal, že případ stěžovatele je v mnoha ohledech netypický a komplikovaný. Zdůraznil skutečnost, že stěžovatel byl výrazně socializován v prostředí věznice. Vzhledem k řadě konkrétních okolností (které obecný soud v odůvodnění usnesení sp. zn. 3 PP 9/2008 na str. 3 rozvádí), je dle obecného soudu problematické předvídat, jak bude stěžovatel reagovat na zátěžové situace v civilním prostředí. Vzhledem k tomu, že prognóza chování stěžovatele není jednoznačná, obecný soud považoval za nutné poukázat na mimořádnou závažnost trestného činu, jehož se stěžovatel dopustil a tudíž i na rizika, která je pro případ jeho podmíněného propuštění třeba zvažovat. Rovněž stížnostní soud, který se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na závěry znalců z Psychologického ústavu MÚ o osobnostních charakteristikách stěžovatele, důsledcích prisonisačního efektu, a tudíž i nejednoznačné prognóze jeho budoucího chování po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud tyto úvahy obecných soudů nepovažuje za výraz svévole. Nezbývá mu než připomenout, že na rozhodování soudů o podmíněném propuštění nelze vztahovat bezezbytku zásady rozhodování o vině trestným činem, zejména zásadu in dubio pro reo (in dubio pro libertate). Jak již bylo výše naznačeno, není podmíněné propuštění právem, ale privilegiem, závislým na soudcovském uvážení, při němž musí obecný soud zohlednit nejen aspekty resocializační a nápravné, ale musí mít na zřeteli i ochranou funkci trestu odnětí svobody. To platí zejména v případě pachatelů mimořádně závažných trestných činů, k nimž vražda dítěte bezesporu patří. Za této situace nelze obecným soudům vytýkat, jestliže při pochybnostech o prognóze budoucího chování stěžovatele jeho žádosti o podmíněné propuštění nevyhověly. Stěžovateli nelze přisvědčit, tvrdí-li, že se na jeho věc vztahují závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000. Pochybení ve stěžovatelem zmiňované věci totiž spočívalo především v tom, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze znaleckých posudků vypracovaných před mnoha lety, a nikoli z psychologických posudků aktuálních, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Nedůvodnými Ústavní soud shledal i námitky stěžovatele ohledně délky řízení v dané věci. Ze spisového materiálu je patrné, že délka řízení nebyla vzhledem k objektivním okolnostem (zejm. nutnosti opakovaných znaleckých vyšetření stěžovatele) nijak extrémní, odůvodňující zásah Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.