III. ÚS 510/12
III.ÚS 510/12 ze dne 19. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Z., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem AK se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 30 Cdo 1393/2011-149, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 23 Co 570/2009-133 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. listopadu 2009 č. j. 13 C 72/2009-50, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. února 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 11. července 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 30 Cdo 1393/2011-149, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 23 Co 570/2009-133, jakož i rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. listopadu 2009 č. j. 13 C 72/2009-50 a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně A) I. F. a B) J. L. se žalobou proti žalovaným 1. P. M. a 2. K. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") u Okresního soudu Praha - západ domáhaly vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že zemřelý V. M. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem níže označených nemovitostí v katastrálním území Březová u Zvole.

Rozsudkem ze dne 9. listopadu 2009 č. j. 13 C 72/2009-50 Okresní soud Praha-západ určil, že "zemřelý V. M. byl ke dni svého úmrtí 19. ledna 2009 vlastníkem ideální poloviny rekreační chaty č. p. X v obci B., postavené na pozemku - stavební parcela č. st. XX, zastavěná plocha nádvoří, pozemku - stavební parcely č. st. XX, zastavěná plocha nádvoří, pozemku XY, ostatní plocha, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ na listu vlastnictví číslo YY pro katastrální území Březová u Zvole a obec B. jako vlastnictví druhé žalované" (výrok pod bodem I), uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyním na nákladech řízení 29.600,- Kč (výrok pod bodem II) a řízení o určení, že shora označený zemřelý byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny shora označených nemovitostí zapsaných jako vlastnictví (původně prvního žalovaného) P. M., vyloučil k samostatnému řízení (výrok pod bodem III). Tento rozsudek pro uznání podle § 114b, 153a odst. 3 byl vydán poté, co se druhá žalovaná nevyjádřila k žalobě ve stanovené lhůtě třiceti dnů po tzv. kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., která jí byla řádně doručena spolu s žalobou.

Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2010 č. j. 23 Co 570/2009-133 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil (výrok pod bodem I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním na nákladech odvolacího řízení 70.961,- Kč (výrok pod bodem II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 30 Cdo 1393/2011-149 odmítl (výrok pod bodem I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč (výrok pod bodem II).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že průběh řízení před dovolacím soudem, před odvolacím soudem i před soudem prvního stupně byl v rozporu se zákonem, neboť koncentrační usnesení, které bylo vydáno, nebylo v souladu se zákonem odůvodněno, resp. nemá zákonný obsah.

Stěžovatelka namítá, že usnesení vydané soudem prvního stupně podle ust. § 114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nemělo předepsané náležitosti a bylo nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelka poukazuje na to, že usnesení vydané soudem podle § 114b odst. 1 o. s. ř. musí obsahovat odůvodnění a tedy i vylíčení okolností, které vedly k jeho vydání (povaha věci, okolnosti případu) a uvedení právního předpisu, tj. ustanovení zákona, které je podkladem pro jeho vydání. Tímto zákonným ustanovením je § 114b o. s. ř. Předmětné usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. září 2009 ani popis povahy věci či okolností případu neobsahuje a neobsahuje ani odkaz na § 114b o. s. ř. Toto usnesení je tedy s odkazem na konstantní judikaturu nepřezkoumatelné.

Stěžovatelka dále namítá, že jí jako žalované nebyla doručena žaloba. Tato údajná porušení norem jednoduchého práva mají ústavně právní přesah a zasáhla do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a do práva na nedotknutelnost vlastnictví a pokojné držení majetku.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/). Žádná taková pochybení, mající ústavněprávní dimenzi, však v posuzovaném případě nebyla shledána.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě koncentrační usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. září 2009 č. j. 13 C 72/2009 - 26 splňovalo všechny formální náležitosti vyžadované ustanovením § 114b o. s. ř., a to jak pokud jde o lhůtu k vyjádření, poučení o všech náležitostech jejího nedodržení či doručení žalované nejdříve společně s žalobou. Odvolací soud poukázal na to, že jde o procesní usnesení, jehož smyslem a cílem je především zrychlení přípravy jednání a zákon ani judikatura, která se tohoto institutu týká, proto nepředpokládá, že by soud prvního stupně již při jeho vydávání nějak odůvodňoval, proč podle něj povaha věci či okolnosti případu tento procesní postup vyžadují; rozhodovací praxe zejména vyšších soudů a též Ústavního soudu, cílí především na odůvodnění rozhodnutí týkajících se věci samé. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku "neopodstatněnosti" postupu dle ustanovení § 114b o. s. ř. po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.