III. ÚS 509/10
III.ÚS 509/10 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. A,. zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 40 Co 988/2009-70, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009 č. j. 47 Nc 8294/2008-57, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel oběma obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") na projednávanou věc, a tvrdí, že označené soudy prý zcela pominuly věc posoudit z hledisek ustanovení § 89 věta prvá exekučního řádu. V důsledku tohoto "opomenutí" údajně tyto soudy nesprávně posoudily otázku, "který z účastníků exekučního řízení platí náklady exekuce v případě jejího zastavení z důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.". V dané věci je prý nepochybné, že procesní zavinění za zastavení exekučního řízení je na straně oprávněné, neboť sice došlo ke zrušení exekučního titulu v důsledku ústavní stížnosti stěžovatele jako povinného, ale oprávněná prý neprojevila dostatek potřebné pečlivosti, "když při podání návrhu na nařízení exekuce mohla a měla vědět, že tato může být zrušena v důsledku již podané ústavní stížnosti".

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 9. 2009 č. j. 47 Nc 8294/2008-57 ve věci oprávněné V. K. proti stěžovateli jako povinnému na návrh povinného zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008 č. j. 47 Nc 8294/2008-10 (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 8 389,50 Kč ve stanovené lhůtě (výrok II.), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.).

V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že dne 16. 6. 2009 obdržel soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce [podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] z důvodu zrušení exekučního titulu- rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 T 202/2006-199 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2008 č. j. 55 To 478/2007-233. Exekuční titul byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 na základě ústavní stížnosti stěžovatele. S odvoláním na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 v otázce rozhodování o nákladech exekuce a náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce, okresní soud zdůraznil, že oprávněná nezanedbala patřičnou procesní opatrnost při uplatňování svého soudem přiznaného nároku na náhradu škody z trestního řízení, a to ani ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť v tomto řízení nebyla jeho účastníkem či vedlejší účastnicí a o jeho zahájení či výsledku nic nevěděla.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 40 Co 988/2009-70 potvrdil odvoláním stěžovatele napadené výroky usnesení okresního soudu s tím, že se ztotožnil s negativním závěrem okresního soudu o procesním zavinění oprávněné na zastavení nařízené exekuce a jejím procesním postupu při nařízení exekuce. Zdůraznil, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatele.
III.

Po prostudování ústavní stížnosti a zvážení námitek stěžovatele o zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud nejprve považuje za důležité připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (článek 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nevykonává dohled nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů mu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ní opakuje námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se však krajský soud, jak je ostatně patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání, náležitě vypořádal. I když stěžovatel tvrdí, že soudy náležitě nezvážily při svém rozhodování nezbytnost aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu, není tato námitka důvodná. V uvedené souvislosti je možné ji vyvrátit poukazem na str. 3 poslední odstavec odůvodnění usnesení krajského soudu, kde je otázka náhrady nákladů exekuce ve vztahu k míře procesního zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce pečlivě zvažována a posuzována.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci je relevantní rovněž zjištění obecných soudů, že oprávněná si v době podání návrhu na nařízení exekuce počínala s potřebnou dávkou pečlivosti a obezřetnosti, neboť tento návrh podala v době, v níž zmíněný exekuční titul byl nepochybně formálně i materiálně vykonatelný. Jestliže oprávněná nebyla účastnicí ani vedlejší účastnicí řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, kterou byl (mimo jiné) napaden jí svědčící exekuční titul a nebyla tak o zahájení řízení o ústavní stížnosti, natož o jeho výsledku, informována, nelze v žádném případě, jak to činí stěžovatel, zvažovat odpovědnost oprávněné za zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za této situace nelze oběma soudům vytknout, že o povinnosti zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi výše uvedené náklady exekuce rozhodly ve smyslu ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu.

Za použití ustanovení § 89 (resp. ustanovení § 271 o. s. ř.) bylo správně rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení. Protože výjimka z pravidla, že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (§ 87 odst. 3 exekučního řádu), zjištěna nebyla, nemohl být stěžovatel úspěšný ani při rozhodování soudu o nákladech řízení mezi účastníky řízení.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal v rozhodování obou soudů v otázkách nákladů exekuce a nákladů řízení žádné vybočení z ústavních kautel. V postupu označených soudů ani v jejich rozhodnutích nelze spatřovat "libovůli" a tím i porušení práva na spravedlivý proces či dokonce zásah do vlastnictví stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.