III. ÚS 507/17
III.ÚS 507/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., t. č. Věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 4 Tdo 1295/2016-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. března 2016 č. j. 68 To 384/2015-469 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2015 č. j. 4 T 215/2015-414, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonné zbavení osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 T 215/2015 se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit stručně řečeno tak, že po předchozím požití alkoholu zavinil vážnou dopravní nehodu, když ve snaze ujet policejnímu vozidlu se zapnutými světelnými výstražnými signály nepřizpůsobil rychlost jízdy technickému stavu dopravní komunikace, vyjel z vozovky a narazil do stromu. Při nehodě došlo k úmrtí dvou dalších osob sedících ve stěžovatelově automobilu (dále jen "poškození"). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Okresní soud současně stanovil stěžovateli povinnost nahradit jednak majetkovou škodu ve výši 14 451 Kč a dále nemajetkovou újmu pozůstalým osobám v celkové výši 4 100 000 Kč. Se zbytkem požadovaných nároků pak soud pozůstalé odkázal na občanskoprávní řízení.

3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě úplného doznání stěžovatele. Při úvaze o výši trestu přihlížel soud k rozhodným okolnostem případu i osobě obžalovaného, jakož i náležitostem uvedeným v § 38 trestního zákoníku. Vzhledem ke způsobu jízdy, vlivu alkoholu a neodčinitelnosti následku označil soud jednání stěžovatele za hazardní, a přesto, že stěžovatel byl osobou blízkou věku mladistvého, a v minulosti nebyl soudně trestán, shledal soud důvodným uložení nepodmíněného trestu. V otázce náhrady nemajetkové újmy pozůstalým rozhodl soud podle zásad slušnosti, s přihlédnutím k úplnému skutkovému stavu a konkrétním přezkoumatelným hlediskům (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1578/2009), jakož i závažnosti události a okolnostem, za kterých k ní došlo (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Požadované nároky pozůstalých soud zčásti neuznal, neboť zohlednil výši trestu odnětí svobody, dopady do rodinného života stěžovatele, nezlehčování situace stěžovatelem i jeho snahu se pozůstalým omluvit.

4. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání stěžovatel i pozůstalí. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání zamítl. Z podnětu odvolání pozůstalých zrušil však rozhodnutí okresního soudu o náhradě škody a sám jim přiznal nárok na náhradu nemajetkové újmy v dvojnásobné výši. Jednání stěžovatele nebylo možné podle odvolacího soudu považovat za zkratkovité, neboť stěžovatel věděl, že bude v průběhu večera konzumovat alkohol a neměl tedy přijet automobilem.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož podkladě zrušil Nejvyšší soud výrok odvolacího soudu o náhradě škody a sám zamítl odvolání pozůstalých. Odvolací soud dle Nejvyššího soudu pochybil, když výši náhrady nemajetkové újmy zdvojnásobil, čímž se vymknul rozmezí stanoveném v sjednocujícím rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Naopak rozsudek nalézacího soudu vyhodnotil Nejvyšší soud jako v tomto směru adekvátní. Podle Nejvyššího soudu poškození sice do jisté míry věděli o stěžovatelově konzumaci alkoholu toho večera, avšak s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů dovodil, že nepodcenili možná existující rizika natolik, aby v důsledku toho došlo k umenšení náhrady nemajetkové újmy přiznané nalézacím soudem.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, a to v otázce výše trestu a náhrady nemajetkové újmy. Za protiústavní považuje stěžovatel aplikaci závěrů rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ve spojení se zamítnutím odvolání pozůstalých, učiněným Nejvyšším soudem, čímž bylo v důsledku změny "pravidel hry" v průběhu řízení stěžovateli znemožněno uplatnit svá procesní práva. Rozhodnutí je pro stěžovatele procesně překvapivé a neodpovídá jeho legitimnímu očekávání založeném na zmíněném sjednocovacím rozsudku. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání, případně odkázat poškozené s jejich nárokem na občanskoprávní řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu takto pravomocně ukončit adhezní řízení považuje stěžovatel za vnitřně rozporné. Rozhodnutí nalézacího soudu, které předcházelo rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vycházelo z obecných principů občanského zákoníku, v kontextu nového judikátu stanovujícího přesnější podmínky však již podle stěžovatele takové odůvodnění nemůže obstát.

7. Stěžovatel pak vytýká soudům absolutní nedostatek pozornosti při individualizaci výše náhrady nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým, když jim, až na jednu výjimku, přiznali stejné částky. Nalézací soud o těchto částkách rozhodl navíc pouze na základě písemných vyjádření pozůstalých. Dále stěžovatel považuje argumentaci Nejvyššího soudu za účelovou, pokud soud vytkl předchozím rozhodnutím absenci započtení částečného uhrazení náhrady nemajetkové újmy stěžovatelem, aby následně přiznal částku totožnou s částkou přiznanou nalézacím soudem a konstatoval, že by sám přiznal částku vyšší právě o částečnou úhradu.

8. Zásadní ústavní relevanci pak stěžovatel připisuje klíčovému pochybení soudů v otázce prokázání vědomosti poškozených o tom, že stěžovatel řídil pod vlivem alkoholu. Tato okolnost je klíčová z hlediska spoluodpovědnosti poškozených, a tedy výše náhrady nemajetkové újmy. Všichni svědci potvrdili, že viděli stěžovatele konzumovat alkohol, viděli projevy alkoholu na stěžovateli, a rovněž potvrdili, že tato témata byla předmětem konverzací, kterých se mohli účastnit oba poškození. Důkazní situace se pak podle stěžovatele nachází pouze na úrovni pochybností. Další navržené důkazy, které by měly přispět k ověření toho, zda poškození věděli o podnapilosti stěžovatele, pak odvolací soud hodnotil jako nadbytečné. Odůvodnění nadbytečnosti pak stěžovatel považuje za šokující, když výslech jednoho z navrhovaných svědků hodnotí soud v souvislosti s tímto svědkem sepsaným úředním záznamem. Takový postup je v hrubém rozporu se zásadou rovnosti "zbraní". Rovněž v případě druhého navrhovaného svědka a záznamu komunikace prostřednictvím sociální sítě soud nepřijatelně předjímá obsah důkazu. Důkaz záznamem komunikace soud navíc neprovedl z důvodu nedostatku souhlasu druhé osoby, ačkoliv souhlas byl následně udělen. Pravomocné výroky o trestech a náhradě nemajetkové újmy tak byly podle stěžovatele vydány na základě protiústavně zjištěného skutkového stavu. I přes nedoplnění důkazů stěžovatel namítá, že soudy měly nejasnou situaci ohledně vědomosti poškozených o konzumaci alkoholu stěžovatelem vyložit ve prospěch obžalovaného. Soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem stěžovatele na presumpci neviny. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud se především neztotožnil se stěžovatelovým názorem, že v daném řízení došlo k protiústavní aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a to ve spojitosti se zamítnutím odvolání a tedy zamezením dalšímu přezkumu rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud se zpětnou aplikací závěrů uvedeného rozhodnutí podrobně zabýval (srov. str. 8 napadeného usnesení) a dovodil přípustnost takové aplikace v dané trestní věci, neboť ta nepřiměřeně nenarušuje právní jistotu dotčených osob. Zároveň Nejvyšší soud konstatoval, že soudy se s otázkou náhrady škody vypořádaly "v zásadě materiálně správně", neboť vzaly do úvahy všechny relevantní skutečnosti, zdůrazněné i v později vyhlášeném sjednocujícím rozsudku. Nejvyšší soud se tak s jejich úvahami v podstatě ztotožnil. Pochybení shledal pouze v úvahách, kterými odvolací soud odůvodnil zdvojnásobení přiznaných částek.

12. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud nepřezkoumává jednotlivé dílčí aspekty trestního řízení, nemají-li relevantní odraz v rovině základních práv a svobod. Při hodnocení porušení základních práv a svobod pak Ústavní soud posuzuje trestní řízení vždy jako celek, a tedy tak, zda se v konečném výsledku tohoto řízení stěžovateli dostalo ústavou předpokládané ochrany jeho základních práv a svobod. Za ústavně relevantní pochybení tedy nelze považovat ústavně nekonformní postup kupř. jednoho soudu, ale vždy je hodnocena celková "výslednice" řízení. V otázce přiznané náhrady nemajetkové újmy dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Závěry soudů odpovídají zákonným kritériím, jakož i kritériím daným pozdější judikaturou, na níž sám Nejvyšší soud odkazuje. Nelze je tedy považovat za nespravedlivé či nepřiměřeně omezující stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 39 Listiny. Na tom nic nemůže změnit ani hledání řešení skrze odlišné názory jednotlivých soudních instancí. Vzhledem k jasnému vyjádření Nejvyššího soudu, jako nadřízené a sjednocující soudní instance, o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, nelze od vrácení věci soudům nižších stupňů, a její případné opětovné cestě k soudu dovolacímu, očekávat jakkoliv přijatelnější rozhodnutí z hlediska stěžovatelových základních práv a svobod, neshledal-li Ústavní soud důvod, proč jeho závěrům nepřisvědčit. Nejvyšší soud přitom svými závěry a hodnocením důkazů nijak nevybočil ze svých kompetencí, daných mu trestním řádem. Z hlediska stěžovatelových základních práv pak nelze za ústavněprávní pochybení považovat ani to, že Nejvyšší soud sám zamítl odvolání poškozených. Rozhodoval tak totiž v procesní pozici odvolacího soudu o odvolání pozůstalých a podle § 256 trestního řádu měl možnost je zamítnout (srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád II. 7. vyd., Praha, C. H. Beck 2013, s. 3272-3273). Ohledně dodržení procesních ústavních práv stěžovatele neshledal tedy Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu žádné pochybení. Zásah Ústavního soudu pak není namístě ani z důvodu faktického "navýšení" přiznané částky o 300 000 Kč, tedy částku, kterou již stěžovatel pozůstalým zaplatil v průběhu řízení. I tento svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil v souladu s ústavními principy.

13. Ostatními námitkami pak stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení. K námitce nedostatečně individualizované a důkazně podepřené výši náhrady nemajetkové újmy Ústavní soud podotýká, že soudy stanovily výši jednotlivých částek na základě logických a hodnotově přijatelných argumentů, když zohlednily kvalitu vztahů v obou rodinách a následně individuální vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, a to podle kritéria sdílení domácnosti a každodenního kontaktu. Zvláštní újmu pak dovodily u bratra jednoho z poškozených, který v důsledku tragické nehody ztratil potenciálního dárce kmenových buněk na léčbu svého onkologického onemocnění. Takové rozdělení není dle Ústavního soudu projevem nepřípustné svévole, ale naopak odpovídá běžné praxi rozhodování o náhradě nemajetkové újmy tohoto druhu, která již z podstaty věci, tedy nevyčíslitelnosti náhrady za zmařený život nejbližšího člověka, nemůže být nahrazena exaktními výpočty.

14. Pokud jde o důkazní podloženost uvedených závěrů soudu, pak ani zde Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Soudy vycházely v podstatě výhradně z písemných prohlášení pozůstalých [institut zakotvený v § 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)] a neprováděly již jejich další výslech vzhledem k předpokládaným duševním útrapám, které by to mohlo přivodit. V tomto směru je podstatné, že tento důkaz, jakkoliv byl osamocený, nebyl v průběhu řízení žádným dalším důkazem rozporován či jakýmkoliv tvrzením zpochybněn. Jeho obsah pak nerozporuje ani stěžovatel. V takové situaci, a s ohledem na legitimní zájem ochrany pozůstalých, shledává Ústavní soud postup soudů ústavně konformním.

15. Rovněž tak argumentaci soudů ohledně spoluzavinění poškozených považuje Ústavní soud za ústavně přijatelnou, nevybočující ze zásad řádného procesu. Všechny tři soudy věnovaly otázce spoluúčasti poškozených značný prostor a jejich argumentace nevykazuje logické vady ani jiné nedostatky (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 14 až 16 usnesení odvolacího soudu a str. 13 až 15 usnesení Nejvyššího soudu). I odmítnutí provést další stěžovatelem navrhované důkazy bylo řádně a racionálně odůvodněno (str. 16 usnesení odvolacího soudu a str. 14 usnesení Nejvyššího soudu). Učiněné závěry jsou rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zabývající se otázkou spoluúčasti spolujezdce na následcích nehody způsobené řidičem pod vlivem alkoholu (srov. např. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, 23 Cdo 4111/2011, 23 Cdo 3604/2010 nebo 25 Cdo 3171/2013). Aby bylo možno o takové spoluúčasti hovořit, musí být vědomost poškozeného dostatečně prokázána, což se v tomto případě nestalo. V daném hodnocení se přitom neaplikuje zásada in dubio pro reo, neboť jde fakticky o posouzení míry zavinění jednotlivých osob v rovině jejich občanskoprávní odpovědnosti. Zásada in dubio pro reo, proti jejímuž porušení stěžovatel nesprávně brojil, se aplikuje pouze při hodnocení aspektů trestněprávní odpovědnosti (tedy otázky viny a trestu). Při jejím hodnocení však žádné pochybnosti o výlučném zavinění stěžovatele na spáchaném deliktu nevyvstaly. Poškození se na spáchání stěžovatelova trestného jednání podle důkazů nijak nepodíleli. V rovině úvah o jejich spoluzavinění v občanskoprávním vztahu, a tedy přiměřené výši peněžního zadostiučinění, pak nebylo dle soudů dostatečně prokázáno, že by si poškození museli být vědomi stěžovatelova stavu ovlivněného alkoholem v okamžiku, kdy nasedali k němu do automobilu (srov. str. 13 a 14 usnesení Nejvyššího soudu). V tomto směru lze odkázat na obsáhlé hodnocení výpovědí stěžovatele, svědků, zasahujících policistů, jakož i dalších důkazů (znaleckého zkoumání apod.). Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Soudy tedy dle Ústavního soudu neporušily ani zásadu in dubio pro reo, ani ústavní zásady hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.