III. ÚS 506/17
III.ÚS 506/17 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti K+K General Corporation, s. r. o., sídlem Charvátská 569/16, Ostrava - Výškovice, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 23 Cdo 3935/2016-522, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016 č. j. 8 Cmo 60/2016-441 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2015 č. j. 42 Cm 65/2013-348, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti S&T AG, sídlem Industriezeile 35, 4021 Linz, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena v její neprospěch povinnost uložená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, a tím i ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 42 Cm 65/2013 se podává, že vedlejší účastnice se domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 10 000 EUR s příslušenstvím, která činila část bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce získáním peněžitého plnění bez právního důvodu. Stěžovatelka navrhovala zamítnutí žaloby a uplatnila vůči vedlejší účastnici vzájemný návrh ve výši 579 282,07 EUR s příslušenstvím, později omezený na částku 27 599,68 EUR a následně rozšířený o částku 551 682,39 EUR a poté dále navýšený o 270 852,61 EUR. Po provedeném dokazování rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 42 Cm 65/2013-348 tak, že žalobě vedlejší účastnice vyhověl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a stěžovatelčin vzájemný návrh vyloučil k samostatnému řízení. Vyhovující výrok odůvodnil existencí bezdůvodného obohacení a výrok o vyloučení vzájemného nároku nedostatkem věcné příslušnosti.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž uplatnila řadu odvolacích důvodů; na jeho základě vydal Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dne 27. 4. 2016 rozsudek č. j. 8 Cmo 60/2016-441, kterým rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť ho shledal ve všech výrocích správným.

4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka obsáhlým dovoláním, v němž uvedla, že jeho přípustnost je dána ustanovením § 237 občanského soudního řádu, neboť má za to, že předmětné rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Poté doplnila, že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že závisí na vyřešení otázky procesního práva, tj. "zákonné aplikaci ustanovení § 118b, § 132 a 205a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, za situace kdy existují-li důvody zjevné a prokázané, pro aplikaci ustanovení § 118b o. s. ř. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky". Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 3935/2016-522 stěžovatelčino dovolání odmítl s tím, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka sice namítá nesprávný postup vrchního soudu, ale nepředkládá žádnou konkrétní otázku procesního práva, dodal, že tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, stejně jako námitky, že nebyly naplněny podmínky řízení, a připomenul, že samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka odůvodňuje porušení jejích ústavních práv podrobným popisem vývoje soudního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 42 Cm 65/2013 a opakováním námitek uplatněných v tomto řízení. Do ústavní stížnosti přitom z velké části převzala text dovolání proti rozsudku vrchního soudu, toliko ve III. části zvolila jiné pořadí čtyř základních námitek (s doplněním tvrzení o zániku pohledávky započtením). Nově zařadila několik odstavců v části I., které obsahují nesouhlas s argumentací Nejvyššího soudu, a dále informaci o výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 48 EXE 11829/2016.

6. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, tak stěžovatelka nesouhlasí s jeho argumentací a trvá na tom, že v řízení před krajským soudem opakovaně uplatnila námitku započtení proti nároku vedlejší účastnice na zaplacení 10 000 EUR, a to před koncentrací řízení, následně opakovaně v závěrečném návrhu, v odvolání a při jednání před vrchním soudem. Nesouhlasí ani s jeho argumentací, že přehlíží vyloučení "vzájemného návrhu" k samostatnému projednání před okresním soudem, naopak namítá porušení procesního práva při uplatnění námitky započtení a zdůrazňuje, že touto námitkou se nezabýval krajský soud, ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, a jeho usnesení k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

9. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 14. 7. 2016) napadla rozsudek vrchního soudu, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na § 237 občanského soudního řádu a tvrzením, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka, přes rozsahem obšírné dovolání, nedostála požadavkům občanského soudního řádu na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť "nepředesílá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání" (srov. str. 2, osmý odstavec).

11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 10.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

12. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. na počátku druhého pololetí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel. Byl proto správný postup Nejvyššího soudu vedoucí k odmítnutí jejího dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu.

13. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky vůči rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

14. Žádné z takových relevantních pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal, a proto je její ústavní stížnost i v části mířící vůči rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky zařazené do ústavní stížnosti pouze opakují ty argumenty, které již byly vzneseny v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud shledává, že se koncentrují výlučně do záležitostí upravených "podústavním" právem, čímž stěžovatelka staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud shledal způsob, kterým se obecné soudy s jejími tvrzeními vypořádaly (včetně vyhodnocení právních následků jejích procesních úkonů týkajících se vzájemného návrhu a dispozic s ním) za ústavně konformní; soudní rozhodnutí tak nemohla vést k blíže nespecifikovanému zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které respektovalo meze ústavnosti.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.