III. ÚS 493/17
III.ÚS 493/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Sadílka, zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 22 Cdo 2964/2016-178, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Petra Adámka, 2) Bohumily Řehákové, 3) Miroslava Říhy, 4) Zdeňky Říhové, 5) Aleny Sattlerové, 6) Jany Šimkové, 7) Moniky Valkové, 8) Marie Valkové, 9) Petra Velebila, 10) Pavlíny Velebilové, 11) Ivety Veselé, 12) Václavy Veselé, 13) Evy Vodenkové, 14) Pavla Zamazala, 15) Petry Zamazalové, 16) Marcely Adámkové, 17) Vlastimila Ciniburka, 18) Zdeňka Čermáka, 19) Venduly Čermákové, 20) Dity Červenkové, 21) Václava Duchoně, 22) Marie Duchoňové, 23) Jaromíra Havlíka, 24) Petra Havlíka, 25) Tomáše Havlíka, 26) Ing. Ladislava Horského, 27) Ahmeta Hoxhaje, 28) Stanislava Kadlece, 29) Zdeňka Klímka, 30) Jana Martínka, 31) Bc. Magdaleny Martínkové, 32) Jiřího Matějovského, 33) Hedviky Matějovské, 34) Vlasty Netrefové, 35) Milana Olšáka, 36) Marie Pechrové, 37) Karolíny Philips, 38) Petra Pocklana, 39) Evy Pocklanové, 40) Františka Kopala, 41) Blahoslava Němečka, 42) Aleny Němečkové, 43) Jaroslava Wertheima, 44) Lucie Vostřežové, 45) Věry Hůlové, 46) Drahomíry Londákové, 47) Pavla Laštovičky, 48) Jany Laštovičkové a 49) Aleny Sivákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem řízení na straně žalované, když žalobci se žalobou domáhali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke specifikovaným pozemkům. Nalézací soud zmíněnou žalobu zamítl a žalobcům uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 3 600 Kč. Soud aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. S takovýmto postupem však stěžovatel nesouhlasil, neboť podle jeho názoru měl soud v souladu s § 8 odst. 5 advokátního tarifu vycházet pro účely stanovení náhrady nákladů řízení z hodnoty vypořádávané věci, což v právě projednávaném případě představuje částku asi 30 000 000 Kč.

3. Stěžovatel podal proti výroku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení odvolání, nicméně odvolací soud se s prvostupňovým rozhodnutím ztotožnil a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle téhož ustanovení advokátního tarifu.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. V napadeném usnesení pak zejména uvedl, že neumožňuje-li obsah spisu stanovit tarifní hodnotu věcí, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu podle citovaného § 9 odst. 1. Je tomu tak proto, že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, by řízení nepoměrně prodlužovalo a prodražovalo. Pro určení tarifní hodnoty věci rovněž nelze zjevně použít ani neaktuální znalecký posudek, byť se toho stěžovatel domáhá.

II. Argumentace stěžovatele

5. V daném kontextu pak stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obsahem spisu nalézacího soudu byla informace o ceně nemovitosti určená znalcem k roku 1993. Stěžovatel dále doložil kupní smlouvu k podílům na předmětných nemovitostech aktuálního data. Nadto se stěžovatel domnívá, že soud, ač není znalcem, je nadán takovými znalostmi a zkušenostmi, aby byl schopen si sám toliko pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení určit přibližnou cenu nemovitostí a zabránit tak neúměrnému zkrácení práv jednoho z účastníků řízení.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Opakovaně již také Ústavní soud judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Právě uvedené platí o to více pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

10. Jak bylo naznačeno shora, jádrem argumentace stěžovatele je námitka, že obecné soudy při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použily nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k zasažení do jeho základních práv. Stěžovatel se v ústavní stížnosti opřel mj. o právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41), podle něhož může být paušální částka podle ustanovení § 9 advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných) jen, pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné.

11. Avšak jak vyložil Ústavní soud ve své navazující rozhodovací činnosti po účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. (novely advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení § 9 advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ohledně věcí ocenitelných, např. nemovitostí. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný Ústavním soudem dříve vyslovený právní názor, podle něhož paušální částka podle ustanovení § 9 advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14, usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14 nebo usnesení ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 83/14).

12. Okolnosti, za nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak podle Ústavního soudu díky uvedené novelizaci advokátního tarifu podstatně odlišují od okolností, za nichž byl vydán stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu, a je proto v projednávaném případě namístě odlišení od dřívějšího právního názoru. Nejvyšší soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč lze hodnotu sporných nemovitostí pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů považovat za obtížně určitelnou.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.