III. ÚS 487/05
III.ÚS 487/05 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele J. Č., právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2005 sp. zn. 11 To 183/2005 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 12. dubna 2005 sp. zn. 2 T 71/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněníí:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. dubna 2005 sp. zn. 2 T 71/2005 odsouzen pro trestné činy neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu pobytu na území okresu Semily na dobu dvou let. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel, přestože již byl pro trestný čin krádeže odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. března 2003 sp. zn. 1 T 23/2003, se v Jičíně dne 13. 5. 2004, kdy se do jeho moci dostala neznámým způsobem platební karta majitelky D. F., z této karty pokusil vybrat částku 4.000,- Kč a v Turnově dne 24. 9. 2004, kdy se do jeho moci dostala neznámým způsobem platební karta majitelky Z. Š., se z této karty pokusil vybrat částku 15.000,- Kč.

Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2005 sp. zn. 11 To 183/2005 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by přišel do styku s údajně odcizenými kartami a že by se z nich pokusil vybrat nějaké peníze. Nalézací soud podle tvrzení stěžovatele nesprávně posoudil skutkový stav a zhodnotil provedené důkazy, a to zejména skutečnosti vyplývající z videozáznamu u bankomatu a z času pokusu o výběr z bankomatu v Jičíně dne 13. 5. 2004. Pokus o výběr peněz se totiž měl stát v 10.54 hod., přičemž dle videozáznamu měl být stěžovatel před bankomatem přítomen v 10.52 hod. Stěžovatel tedy byl u bankomatu v jiný časový okamžik, než ve kterém došlo k pokusu o transakci platební kartou, tato zásadní nesrovnalost přitom není "drobným nesouladem", jak uvedl nalézací soud, ale důkazem svědčícím ve prospěch stěžovatele. K pokusu o výběr z bankomatu v Turnově dne 24. 9. 2004 stěžovatel uvádí, že ze samotného videozáznamu lze pouze prokázat, že byl přítomen u bankomatu v určitou hodinu a nikoliv to, že by u sebe měl odcizenou platební kartu a nějak s ní manipuloval. I pokud by stěžovatel platební karty měl a pokusil se o výběr, nebylo podle jeho tvrzení prokázáno, že by měl vědomost o tom, že se jedná o platební karty získané trestným činem. V tomto ohledu soudy pominuly zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále namítá, že i pokud by se dopustil trestného činu, nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ani trestu zákazu pobytu, pro jehož uložení vyžaduje zákon splnění přísných kritérií, které v daném případě nebyly dány.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkami a jednal v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel se při cestě k soudu zdržel v důsledku jím nezaviněné dopravní nehody, což také odvolacímu soudu v dodatečné písemné omluvě sdělil.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové. Předsedové senátů těchto soudů obecně odkázali na obsah napadených rozhodnutí. Jelikož z vyjádření účastníků řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud ve svých závěrech vycházel, nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k replice. Ústavní soud si rovněž vyžádal trestní spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 2 T 71/2005 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Soud prvního stupně v napadeném rozsudku reprodukoval výpovědi poškozených D. F. a Z. Š. k okolnostem odcizení věcí z jejich automobilů, konstatoval, že ze zpráv České spořitelny, pobočka Jičín, vyplývá, že dne 13. 5. 2004 v 10.54 hod. došlo k pokusu o výběr částky 4.000,- Kč, přičemž dle videozáznamu byl v 10.52 hod. u bankomatu přítomen stěžovatel. Časová rozdílnost v rozmezí 10.52 hod. a 10.54 hod. je přitom dána drobným nesouladem času vedeného v bankomatu a na monitorovacím zařízení pobočky. Ze zpráv České spořitelny, pobočka Turnov, je potvrzeno, že dne 24. 9. 2004 v 14.34 hod. byla aktivována předmětná platební karta při pokusu o výběr částky 15.000,- Kč, přičemž z obrazového záznamu vyplývá, že v tuto dobu byl u bankomatu přítomen stěžovatel. Soud rovněž uvedl, že z mobilního telefonu odcizeného Z. Š. bylo voláno příbuzným stěžovatele manželům P. a jeho kamarádovi B., telefonáty se uskutečňovaly v oblasti Praha - Jesenice, tedy v buňce pokrývající svým signálem bydliště stěžovatele. Byť se podle závěru soudu nepodařilo prokázat, že by stěžovatel vniknul do vozidel poškozených a odcizil z nich věci, přičemž záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu neprokazují, že odcizený telefon používal stěžovatel a tedy nebylo ani prokázáno, jakým způsobem se platební karty dostaly do jeho moci, vyplývá z příslušných videozáznamů, že s nimi stěžovatel disponoval a musel si je tedy neoprávněně opatřit (str. 3-5 rozsudku).

Odvolací soud odkázal na závěry nalézacího soudu a konstatoval, že z výpovědí obou poškozených bylo zjištěno, že v kritické dny jim byla vykradena osobní auta, přičemž mezi odcizenými věcmi byly i předmětné platební karty. Ze zpráv České spořitelny pak vyplývá, že ve dnech odcizení platebních karet učinil stěžovatel, jehož podoba byla zachycena kamerou na místech daných bankomatů, pokus vybrat z nich peníze. Odvolací soud potvrdil závěry nalézacího soudu i co do výroků o trestech, přičemž uvedl, že stěžovatel byl v minulosti již třikrát trestán a trestné činnosti se dopustil ve lhůtě podmíněně odložených trestů, které na stěžovatele zjevně neměly potřebný výchovný vliv a bylo tedy zapotřebí uložit trest nepodmíněný, rovněž výměra trestu je zcela přiměřená, přičemž jde o trest úhrnný; správný je rovněž výrok o zákazu pobytu, neboť v okrese Semily stěžovatel nemá žádné osobní, pracovní či rodinné kontakty a je v zájmu ochrany osob takový trest uložit (str. 2-3 usnesení).

Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud je toho názoru, že pokud ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že tentýž den, co byly poškozeným odcizeny jejich věci včetně platebních karet, byl stěžovatel zaznamenán kamerovým systémem u bankomatů v době, kdy se uskutečnil neúspěšný pokus vybrat z odcizených platebních karet peněžní obnos, lze zcela nepochybně, dle principů racionálního uvažování, dospět k závěru, že se o výběr pokusil právě stěžovatel, který si platební karty neoprávněně opatřil. Takový závěr lze učinit s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a porušení zásady in dubio pro reo tedy důvodně namítat nelze. Citovanou zásadu naopak nalézací soud plně respektoval, pokud stěžovatele neuznal vinným též z odcizení věcí z vozidel. Dvouminutový rozdíl mezi časem vedeným bankomatem a monitorovacím zařízením v Jičíně byl dostatečně vysvětlen v dopise České spořitelny (srov. č. l. 101 spisu). Ke zjištění, že stěžovatel si předmětné platební karty opatřil neoprávněně, nebylo nutno prokazovat jeho vědomost o tom, že byly získány trestným činem, ale zcela postačovala okolnost, že platební karty náležely poškozeným a nikoliv stěžovateli, který je přesto blíže nezjištěným způsobem získal a manipuloval s nimi.

Stěžovatel žádným způsobem nekonkretizuje své námitky proti uloženým trestům odnětí svobody a zákazu pobytu a neuvádí, v čem spatřuje jejich nezákonnost a neústavnost. Ústavní soud pak žádné pochybení při jejich uložení neshledal a v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění obecných soudů.

K námitce stěžovatele, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, je nutno uvést, že veřejné zasedání odvolacího soudu se konalo dne 30. června 2005 v nepřítomnosti stěžovatele dle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., přičemž byla přítomna stěžovatelova obhájkyně (srov. č. l. 137 spisu). Stěžovatelova omluva doručená odvolacímu soudu dne 12. července 2005, ve které vysvětluje, že se nemohl k veřejnému zasedání dostavit v důsledku dopravní situace, je s ohledem na zákonnost proběhlého veřejného zasedání zcela irelevantní.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.