III. ÚS 4865/12
III.ÚS 4865/12 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Pražská 140, 261 01 Příbram I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 30 Cdo 1606/2012 - 86, spojené s návrhem na zrušení ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. prosince 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 412 000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin pohlavního zneužívání dcery, neboť rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 3 T 155/2008 - 339, který nabyl právní moci dne 16. dubna 2009, byl zproštěn obžaloby. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok v ní uplatněný neuznává a uvedla, že u ní žalobce dne 15. října 2009 (dopisem ze dne 5. října 2009) uplatnil v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 155/2008 mimo jiné nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, z níž mu bylo uhrazeno 88.000,- Kč. Její stanovisko mu bylo doručeno dne 28. května 2010, avšak žaloba byla podána u soudu až dne 13. srpna 2010, takže uplatněný nárok je promlčen.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2011 č. j. 10 C 119/2010-42 byla žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním stíháním, zamítnuta.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2012 č. j. 22 Co 526/2011-60 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2011 č. j. 10 C 119/2010-42 potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2012 č. j. 30 Cdo 1606/2012 - 86 jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedle nemajetkové újmy utrpěl i škodu na zdraví, kdy mu byl diagnostikován posttraumatický stresový syndrom. Přestože nárok na náhradu nemajetkové újmy a nárok na náhradu škody na zdraví představují dva vedle sebe stojící samostatné nároky, nejednalo se v daném případě o škodu na zdraví fyzickém, nýbrž škodu na zdraví psychickém. Hranice mezi nemajetkovou újmou a škodou na duševním zdraví je, uvádí stěžovatel, velice tenká, přičemž bez odborných lékařských znalostí je v podstatě vyloučeno objektivně posoudit, kdy jde o "pouhou" nemajetkovou újmu, a kdy již došlo ke škodě na zdraví. Stěžovatel uvádí, že měl snahu modifikovat svou žalobu v tom směru, aby byl posouzen jeho nárok na náhradu škody na zdraví. Tento postup však ze strany soudu prvního stupně nebyl připuštěn. Z uvedeného důvodu prý došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho právech. Stěžovatel namítá, že ze strany soudů nebyla připuštěna jeho argumentace, že k počátku běhu promlčecí doby mohlo dojít později, než dnem právní moci zprošťujícího rozsudku. Městský soud v Praze dokonce tyto úvahy stěžovatele označil za "zcela nepřípadné", aniž by se jimi jakkoli blíže zabýval. Takovýto postup - a tedy prolomení "poslední" hranice počátku běhu promlčecí doby, kterou představuje den právní moci zprošťujícího rozsudku - je přitom v souladu s příslušnou judikaturou možný. V tomto směru poukazoval stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, jehož aplikace však byla ze strany dovolacího soudu v daném případě vyloučena, neboť uvedené rozhodnutí hovoří o náhradě škody a nikoli o náhradě nemajetkové újmy.

Stěžovatel poukazuje na to, že aktuální judikatura obsahuje i rozhodnutí, které připouští, že k počátku běhu promlčecí doby může dojít i po právní moci zprošťujícího rozsudku též v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011, pokud nemajetková újma poškozeného vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, nastává později (rozuměj později než dnem doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání) i vědomost poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání, a tím i později počíná běžet promlčecí doba. Závěry uvedeného rozhodnutí jsou prý přímo aplikovatelné na daný případ, neboť stěžovatel v souvislosti s vedeným trestním stíháním neutrpěl nemajetkovou újmu jen v průběhu tohoto řízení (vlastním řízením), ale utrpěl i další nemajetkové újmy postupem času. Bezprostředně po skončení trestního stíhání pociťoval stěžovatel úlevu a zdálo se, že věci se "vracejí do starých kolejí", postupem času se však musel začít potýkat s dalšími potížemi zejména v důsledku narušení sociálních vazeb, čímž utrpěl další nemajetkové újmy.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel formálně napadá a domáhá se zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že brojí i proti postupu soudů nižších instancí.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Pokud jde o postup soudů nižších instancí v předmětné věci, Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na danou věc je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., a dovodil, že uplatněný nárok je promlčen. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen, vyjádřil se rovněž k žalobcově námitce rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy i ke vztahu zákona č. 82/1998 Sb. k občanskému zákoníku. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel též návrh na zrušení ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a), event. ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.