III. ÚS 4863/12
III.ÚS 4863/12 ze dne 14. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Broma, zastoupeného Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2012 č. j. 1 As 116/2012-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2012 č. j. 17 A 35/2011- 83, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen žalovaný); tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí, kterým Městský úřad Nýřany, odbor dopravy, uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a uložil mu pokutu ve výši 3.000 Kč a povinnost k úhradě nákladů řízení.

Ke sporné otázce, zda je možné považovat omluvu stěžovatele z jednání před správním orgánem z důvodu kolize s jiným jednáním (podáním vysvětlení ve věci pokusu krádeže, v níž vystupoval jako poškozený) za opodstatněnou, dospěl Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) k závěru, že tato omluva "nebyla za konkrétních skutkových okolností podána včas" a nebyla ani důvodná. Zohlednil, že ač byl stěžovatel s termínem jednání srozuměn dostatečně předem, nevynaložil dostatečné úsilí k podání včasné omluvy, a důvod, který na svoji obranu uvedl, že "dříve neměl přístup k technickým prostředkům pro zaslání datové zprávy", pak nelze ani "považovat za dostatečně závažný problém, který by opožděnou omluvu ospravedlňoval". Důvodnost omluvy neshledal ani v tvrzené kolizi s pozváním k podání vysvětlení na Policii ČR, neboť to mohlo být (jak bylo ve výzvě výslovně uvedeno) odloženo na jiný termín; v této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že nebylo možno též přehlédnout, že "se stěžovatel omlouval z ústního jednání už podruhé a jeho postup by tak mohl být chápán jako určité procesní taktizování vedené snahou co nejvíce oddálit projednání přestupku".

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v názoru, že postupem žalovaného i soudů došlo k porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. S podrobnou argumentací setrvává v názoru, že omluvu z jednání před správním orgánem (nařízeném na 4. 1. 2010) zaslal včas, resp. ihned "jakmile mu to okolnosti dovolily", a to dne 3. 1. 2010 v 18:32:34 hod. do datové schránky správního orgánu. Namítá, že soudy ve svých závěrech o nevčasnosti omluvy nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 28/2010, podle nějž není rozhodné, kdy konkrétně se správní orgán přihlásil do datové schránky a seznámil se s jejím obsahem, ale ve vztahu k zachování procesních i hmotněprávních lhůt je podstatné, kdy podání prostřednictvím datové schránky bylo učiněno. Stěžovatel tak "zcela důvěřoval časovému razítku" a proto i s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje rozhodnutí soudů za překvapivá. Nesouhlasí ani s jejich závěrem o nedůvodnosti omluvy, neboť se oprávněně domníval, že podání vysvětlení v trestní věci je důležitějším řízením, než řízení přestupkové, z jehož projednání, jakmile to bylo možné, se omluvil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda aplikace § 74 zákona o přestupcích (upravující možnost správního orgánu projednat věc v nepřítomnosti obviněného také tehdy, jestliže ač byl řádně předvolán, se k jednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu) nezakládá v dané věci nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud připomíná, že při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně vymezena svoji podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 či sp. zn. II. ÚS 1127/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného (§ 74 zákona o přestupcích) náleží se zřetelem na učiněná skutková zjištění správnímu orgánu a posléze obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy).

Totéž platí obdobně co do hodnocení zjištění týkajících se okolností včasné omluvy či jejího důležitého důvodu pro potřeby jejich podřazení pod rozhodné ustanovení § 74 zákona o přestupcích. Ústavnímu soudu do této působnosti správních orgánů a obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se v dané věci prosazuje rovněž; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného věcného omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť nutně dochází ke kolizi s předvídatelnými judikatorními standardy a k založení stavu nepřípustné libovůle.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Pakliže oba soudy závěr, že postup žalovaného nebyl v kolizi s ustanovením § 74 zákona o přestupcích, a tím nezasáhl do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny (jelikož jeho omluva nebyla včasná a důvodná), řádně, dostatečně zevrubně, a v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů, odůvodnily, není logicky v rovině ústavněprávní žádného důvodu k úsudku - k úspěchu ústavní stížnosti potřebném - o zjevném, resp. extrémním vybočení ze zákonných zásad.

Ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 28/2010 není v dané věci relevantní, neboť v tomto rozhodnutí se kasační soud zabýval otázkou zachování lhůt v případě podání učiněného do datové schránky, nikoliv okamžikem dodání dokumentu do datové schránky (§ 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb.).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.