III. ÚS 481/12
III.ÚS 481/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 10. 2011 č. j. 12 Co 371/2011-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, neboť míní, že jím bylo dotčeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 28. 6. 2011 č. j. 15 C 114/2010-112 zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel proti žalovanému JUDr. Tomáši Vránovi, soudnímu exekutorovi (dále jen "vedlejší účastník"), domáhal zaplacení částky 3 750 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu spornou částku neoprávněně zadržuje poté, co dne 12. 1. 2010 (usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009) došlo k pravomocnému zastavení exekuce, nařízené proti němu usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 9. 2003 sp. zn. 19 Nc 731/2003. Okresní soud v Přerově týmž usnesením ze dne 28. 6. 2011 dále zamítl i návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu v Přerově potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastník peněžní prostředky "nezákonně" zadržuje v pozici úřední osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a nikoli jen "jako soukromý subjekt"; odtud dovozuje, že na předmětné řízení se vztahovalo věcné osvobození podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění, přičemž nepokládá za rozhodné, zda byl "spor označen jako žaloba o náhradu škody" či zda "uplatnil své nároky vůči státu prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti". Polemizuje též s právními závěry obecných soudů výtkou, že "je nutné úkony exekutora považovat za úřední postup, který nelze vztáhnout jen na dobu provádění exekuce, ale i na dobu, která z této prováděné exekuce v jeho činnosti vyplývá".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního mu byl k dispozici opravný prostředek (odvolání), které využil, a odvolací soud se s námitkami, jež v něm uplatnil, adekvátně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež odvolací soud uplatnil ohledně podmínek pro zastavení řízení, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 25 Cdo 970/2006 dovodil k otázce vztahu odpovědnosti exekutora vyjádřené v § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, (exekučního řádu), a odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [v postavení úřední osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.], odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek § 32 exekučního řádu.

Jak v obecné poloze konstatoval Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2116/11 ze dne 12. 1. 2012, i dispozici s výtěžkem exekuce nutno zahrnout pod výkon exekuční činnosti, při níž je soudní exekutor ve výsadním postavení.

V rozhodných souvislostech je nicméně určující, že specifický důvod nevyplacení sporných peněžních prostředků deponovaných na bankovním účtu soudního exekutora představovalo jejich postižení ("zadržení") exekučními příkazy vydanými správcem daně (Finančním úřadem v Přerově) vůči stěžovateli coby daňovému dlužníkovi, a tomu odpovídající důsledky. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí ohledně výkladu podústavního práva (jmenovitě zákona o soudních poplatcích), považuje za udržitelné, dovodily-li obecné soudy, že daný spor jako spor o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (přesvědčivě) stěžovatelem (žalobními tvrzeními) vymezen nebyl, a rozhodné znaky pro podřazení ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích nenesl.

Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.