III. ÚS 4796/12
III.ÚS 4796/12 ze dne 15. 8. 2013

N 149/70 SbNU 383
K povinnosti exekučního soudu zkoumat vykonatelnost exekučního titulu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 15. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 4796/12 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Emila Fischera, MBA, insolvenčního správce společnosti VMS TRADING, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1100/2, 140 00 Praha 4, IČ: 26939843, zastoupeného Mgr. Petrem Galou, advokátem se sídlem Domažlická 1053/15, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6 a obchodní společnosti Saro Consulting, a. s., se sídlem Pod Kaštany 19/1107, Praha 6 - Bubeneč, IČ: 27894088, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 se zrušuje.

II. Návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (právního zastoupení).

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 316/2011.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. února 2011 č. j. 34 EXE 316/2011-17 nařídil podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 39 Cm 209/2009-41 k uspokojení pohledávky oprávněného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") ve výši 2 500 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 9 900 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné společnosti Saro Consulting, a. s., jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Michala Rudého, Exekutorský úřad Praha 8.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 k odvolání povinné změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce podle označeného rozsudku zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě hotových výdajů soudního exekutora (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů povinné (výrok pod bodem III).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný, v souladu s poučením poskytnutým odvolacím soudem, dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. října 2012 č. j. 20 Cdo 2782/2012-80 dovolání jako nepřípustné odmítl.

Vzhledem k vadnému poučení o přípustnosti dovolání v souzené věci považoval Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 za včas podanou.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména ve skutečnosti, že odvolací soud, jak vyplývá mimo jiné z odůvodnění napadeného usnesení, rozhodl v neprospěch stěžovatele, aniž by mu byl znám obsah spisu, který odvolací soud nikdy neměl k dispozici. Odvolatelka - společnost Saro Consulting, a. s., podala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 o nařízení exekuce na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010 (v ústavní stížnosti je uvedeno chybné datum 11. října 2011) č. j. 39 Cm 209/2009-41 odvolání, ve kterém však nenamítala skutečnost, že by byl exekuční titul zrušen. Vzhledem k tomu, že odvolatelka podala několik podání včetně žaloby pro zmatečnost, mohlo se Městskému soudu v Praze zdát, že věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 209/2009 je tzv. obživlá a že rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 209/2009-41 byl zrušen. Tento závěr, na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze, mohl být podle stěžovatele učiněn jen z toho důvodu, že Městský soud v Praze si nevyžádal a neprostudoval příslušný spis a usnesení vydal poté, co nahlédl pouze do elektronické databáze "info soud". Zřejmě z důvodu jednoduchosti a snahy o rychlost řízení tak Městský soud v Praze rozhodl ve věci bez minimální znalosti.

Stěžovatel dále uvádí, že mu v odvolacím řízení vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se jak k odvolání, tak i k důkazům provedeným Městským soudem v Praze. O skutečnosti, že proti usnesení o nařízení exekuce bylo podáno odvolání, se stěžovatel dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 doručeno. Stěžovatel zdůrazňuje, že Městský soud v Praze nikdy neměl v ruce spis, který se týkal řízení, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 pravomocně skončeno. Uvedeným postupem městský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a dále vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6 a společnosti Saro Consulting, a. s.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém přípise Ústavnímu soudu doručeném dne 28. května 2013 k obsahu samotné ústavní stížnosti odkázal na obsah exekučního spisu a soudem prvního stupně vydané usnesení ze dne 8. února 2011 č. j. 34 EXE 316/2011-17 o nařízení exekuce.

Městský soud v Praze ani společnost Saro Consulting, a. s., se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřily.

Protože vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6 neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud účastníkům řízení k vyjádření.

Na dotaz Ústavního soudu Městský soud v Praze přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 30. července 2013 sdělil, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 39 Cm 209/2009-41 byl dne 22. února 2011 žalovanou podán návrh na zrušení rozsudku a současně i odvolání proti tomuto rozsudku. Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2012 č. j. 1 Cmo 66/2012-151 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 39 Cm 209/2009-108, kterým byl návrh žalované na zrušení rozsudku ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 39 Cm 209/2009-41 zamítnut.

Řízení o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 39 Cm 209/2009-41 bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 39 Cm 209/2009-165 z důvodu neuhrazení soudního poplatku žalovanou v plné výši.
IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnoticím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná].

V souzené věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce podle označeného rozsudku zamítl. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že ze stránek "info soud" zjistil, že věc sp. zn. 39 Cm 209/2009 je obživlá - po zrušení konečného rozhodnutí od 28. února 2011, a proto dospěl k závěru, že odvolání povinné je zcela důvodné, neboť exekuce byla v této věci nařízena, ačkoliv vykonávané rozhodnutí dosud není v právní moci.

Exekuční soud musí mít v každém stadiu exekučního řízení postaveno najisto, zda titul je vykonatelný. Důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí opatřenému doložkou vykonatelnosti bylo podáno odvolání; je tomu tak proto, že suspenzivní účinek odvolání nenastává vždy, ale jen při splnění předpokladů vymezených v § 206 odst. 1 o. s. ř. Je-li proti podkladovému rozhodnutí podáno odvolání, musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí o tomto opravném prostředku, anebo otázku, zda odvolání bylo podáno včas, musí posoudit v exekučním řízení (suspenzivní účinek totiž má jen včasné odvolání) sám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2293/2006, sp. zn. 20 Cdo 1738/2007, sp. zn. 20 Cdo 5139/2007).

Městský soud v Praze jako soud odvolací však v souzené věci tak neučinil a - aniž vyčkal vydání rozhodnutí nalézacího soudu a aniž přitom provedl jakékoliv šetření rozhodné pro posouzení včasnosti odvolání, a tedy i pro posouzení formální vykonatelnosti titulu - ve věci rozhodl tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Jeho usnesení se však ve světle rozhodnutí nalézacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 39 Cm 209/2009-165), kterým bylo z důvodu neuhrazení soudního poplatku žalovanou v plné výši řízení o odvolání zastaveno (uvedené usnesení nabylo právní moci dne 16. února 2013), ukázalo nesprávným.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na exekuci, je založeno na nesprávném právním posouzení, které má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č. j. 21 Co 200/2011-55 zrušil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (právního zastoupení).

Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby jinému účastníkovi řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech [srov. nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235), sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273)].

Pokud jde o náhradu nákladů právního zastoupení, podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou pro posouzení důvodnosti návrhu na náhradu nákladů zastoupení rozhodující osobní a majetkové poměry stěžovatele. Takový návrh musí být proto náležitě odůvodněn a doložen. V daném případě však stěžovatel svůj návrh nijak nedoložil. Pouhé stěžovatelovo tvrzení, že považuje za nespravedlivé, aby byli věřitelé dále kráceni v důsledku pochybení soudů, není dostatečným podkladem pro vyhovění jeho návrhu. Ústavní soud proto návrhu, jak jej formuloval stěžovatel, vyhovět nemohl [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 550/01 ze dne 15. 4. 2003 (N 56/30 SbNU 85), sp. zn. II. ÚS 507/05 ze dne 4. 1. 2006 (N 3/40 SbNU 31), sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19)].

S ohledem na uvedené Ústavní soud návrh na přiznání nákladů řízení (právního zastoupení) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.