III. ÚS 4761/12
III.ÚS 4761/12 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 3 Tdo 992/2012-33, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 12. 2011 č. j. 31 To 540/2011-911 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 4. 2011 č. j. 6 T 189/2010-860, a dále proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2009 sp. zn. 0 Nt 1157/2009, o nařízení domovní prohlídky, příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 5. 2009 č. j. V70/2009, 0 Nt 2735/2009, k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2009 č. j. V 6/2009, 31 Nt 806/2009, příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2009 č. j. 0 Nt 2965/2009-2 a příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2009 č. j. V 8/2009, 0 Nt 2704/2009, k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Návrhem doručeným dne 17. 12. 2012, doplněným dne 8. 2. 2013, 27. 8. 2013 a 18. 9. 2013, se J. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Obviněný byl jako policista stíhán a pravomocně odsouzen pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") a tr. čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona.

Dne 15. 1. 2009 Okresní soud v Liberci vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic Serafymy Orlovy, roz. Taranova, občanky Ukrajiny a Jana Polanského.

Dne 5. 5. 2009 Okresní soud v Liberci vydal příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilního telekomunikačního zařízení k účastnickým číslům a v období ve výroku blíže specifikovaném. Jednalo se o úkon v rámci prověřování podezření z trestné činnosti, které se měl dopustit policista z Krajského ředitelství policie Severočeského kraje.

Dne 6. 5. 2009 Okresní soud v Liberci příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestní věci podezřelého policisty OEČ 250 491 nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnických čísel podezřelého na dobu ve výroku blíže specifikovanou.

Dne 5. 8. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci opatřením prodloužil dobu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice podezřelého policisty OEČ 250 491 na dobu ve výroku blíže specifikovanou.

Dne 5. 10. 2009 Okresní soud v Liberci nařídil domovní prohlídku v trvalém bydlišti obviněného (tehdy podezřelého) a v bytě jím užívaném.

Dne 29. 4. 2011 Okresní soud v Liberci (dále též jen "nalézací soud") obviněného uznal vinným čtyřmi trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, a odsoudil k úhrnnému trestu v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem; dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě na pět let a zprostil jej obžaloby pro skutek ve výroku specifikovaný.

Dne 7. 12. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného a státní zástupkyně proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 4. 2011 zamítl.

Dne 5. 9. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2011 odmítl.

Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností.

Dne 20. 11. 2012 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením vydaným v trestní věci obviněného (v té době již odsouzeného) podle § 174a odst. 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, určil lhůtu k provedení procesního úkonu, a to doručení informace podle § 88 odst. 8 tr. řádu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nařízeného příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 5. 2009, a to do 20. 12. 2012.

Dne 10. 12. 2012 Okresní soud v Liberci obviněného požádal o sdělení, zda chce k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podle § 88 odst. 5 tr. řádu podat žádost o přezkoumání zákonnosti odposlechu telefonního zařízení vydaného Okresním soudem v Liberci dne 6. 5. 2009, a dodal, že uvedený odposlech jako důkaz použit nebyl.

Dopisem ze dne 26. 4. 2013 adresovaným Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci stěžovatel zaslal stížnost na soudce Mgr. Richarda Skýbu pro průtahy v řízení.

III.

V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho odsouzení bylo důsledkem postupu obecných soudů rozporného s požadavky kladenými na spravedlivý trestní proces. Především namítl, že nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy (výslechy svědků), klíčové pro jeho obhajobu, přičemž dle jeho názoru nešlo o důkazy nadbytečné. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu ke spravedlivému řízení a rovnosti zbraní a polemizoval s hodnocením skutkových okolností jeho trestní věci obecnými soudy. Uvedl, že mu nebylo doručeno opravné usnesení nalézacího soudu ve vztahu k jeho rozsudku ze dne 29. 4. 2011, týkající se doplnění o přísedícího. Dále tvrdil, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi jediného zcela nedůvěryhodného svědka (paní Havlíkové), a že popis jeho skutku byl zmatečný a odporující logice; rozhodnutí o skutku pod bodem 4 výroku o vině také nemělo oporu v obsahu spisu, a celý popsaný skutek pod bodem 4 byl zmatečný a vnitřně rozporný.

Za zásadní považoval skutečnost, že v průběhu soudního řízení byly proti němu použity důkazy, které nebyly získány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Zpochybňováno je zejména soudní rozhodnutí ze dne 5. 10. 2009 o nařízení domovní prohlídky, postrádající odůvodnění úkonu provedeného jako neodkladný nebo neopakovatelný. Za protiústavní považoval i příkaz ze dne 6. 5. 2009 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, postrádající též zmínku o tom, že jde o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, stejně jako opatření ze dne 5. 8. 2009 a příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 15. 1. 2009.

Za tohoto stavu prý nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a nadále přetrvávaly důvodné pochybnosti; měl být tudíž aplikován princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v průběhu soudního řízení byl zásadním způsobem porušen čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 13 a zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), všechna rozhodnutí v jeho trestní věci byla nesprávná a přijatá na základě řízení nesplňujícího požadavky spravedlivého řízení.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti meritorním rozhodnutím, tj. proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 4. 2011, usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2011 a usnesení dovolacího soudu ze dne 5. 9. 2012, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V části směřující proti příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2009 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic Serafymy Orlovy, roz. Taranova, občanky Ukrajiny a Jana Polanského je ústavní stížnost návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V části směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2009 o nařízení domovní prohlídky je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] stanovené pro jeho podání v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

V části směřující proti rozhodnutím Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2009 ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilního telekomunikačního zařízení a ze dne 6. 5. 2009 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a proti opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2009, o prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel se přezkumu veškerých námitek týkajících se nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a jejich procesní použitelnosti v průběhu dokazování mohl domáhat (a také tak činil) cestou specifického druhu mimořádného opravného prostředku, upraveného v oddílu sedmém v ustanoveních § 314l až § 314n tr. řádu (zavedeného do trestního řádu s účinností od 1. 7. 2008 zákonem č. 177/2008 Sb.).

V.

Ústavní soud posoudil projednatelný obsah ústavní stížnosti a shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele k tvrzeným porušením základních práv a svobod, uvedená v ústavní stížnosti, byla převážně obecná. V této souvislosti připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení, stanovených v § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ust. § 72 odst. 1 písm. a) cit. zákona, nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod vymezených v Ústavě, Listině, Úmluvě či jiných pramenech základních práv a svobod, ale tvrzený zásah do základních práv a svobod musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, a to argumentací ústavněprávní či lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti totiž není oprávněn ani povinen na konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatelů jakkoliv usuzovat či je dovozovat, a ve shromážděných podkladech pro ně sám hledat relevantní ústavněprávní důvody.

K tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces v průběhu dokazování a hodnocení důkazů

Námitky stěžovatele týkající se postupu dokazování směřovaly především k nalézacímu soudu. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že zpravidla neakceptuje výhrady proti postupu nalézacího soudu, neboť nedostatky v tomto směru mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V projednávaném případě z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel své výhrady v odvolání uplatnil a odvolací soud se jimi dostatečně zabýval. Ústavní soud je proto shledal zjevně neopodstatněnými. Jinak řečeno, ústavní stížnost je v této části jen opakováním argumentů stěžovatelem již uplatněných v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, s nimiž se tyto soudy dostatečně vyrovnaly v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí.

K polemice stěžovatele s právním posouzením skutkových okolností nalézacím soudem a odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s jeho právním názorem. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.

Pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil jakýkoliv náznak porušení uvedených požadavků spravedlivého procesu.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud dále připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní princip nezávislosti soudů a soudců zakotvený v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.

K tvrzenému porušení základního práva na tajemství zpráv podávaných telefonem zaručeného čl. 13 Listiny resp. práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy

Stěžovatel tvrdil, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu bylo nepřípustně zasaženo do jeho základního práva dle čl. 13 Listiny, aniž kromě poukazu na citovaný článek Listiny své tvrzení podpořil dostatečnou argumentací ústavněprávní. Ústavní soud je toho názoru, že věc může být posouzena i z hlediska čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího právo na respektování soukromého života.

Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") nejednou konstatovaly, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu (utajené pronikání do telefonických hovorů) jsou zásahem do práva chráněného čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291), resp. rozsudek Evropského soudu ze dne 25. 6. 2012 ve věci Niculescu proti Rumunsku, stížnost č. 25333/03, odst. 98 a násl.].

Takový zásah by byl rozporný s citovanými články Listiny a Úmluvy, pokud není uskutečněn "v případech a způsobem, které stanoví zákon", resp. "v souladu se zákonem", nesleduje některý z legitimních cílů uvedených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a není "nezbytný v demokratické společnosti" pro dosažení jím sledovaného účelu. Jinak řečeno, základní právo chráněné citovanými články není absolutní; lze do něj zasáhnout, musí se však jednat o zásah zákonný, přiměřený a odůvodněný z hlediska článku 8 odst. 2 Úmluvy.

Výrazy "v případech a způsobem, které stanoví zákon", resp. "v souladu se zákonem" ve smyslu cit. článků především vyžadují, aby zásah měl zákonný podklad; zahrnují též požadavky na kvalitu zákonné úpravy [jejíž nedostatečná úroveň byla mimo jiné též důvodem přijetí nálezů ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), a ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/11 (N 217/63 SbNU 483; 43/2012 Sb.)], aby zásahem dotčená osoba měla možnost se s ní seznámit a předpokládat jeho důsledky.

Zákonný podklad pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řádu je obsažen v ustanoveních § 88 a § 88a tr. řádu; právní prostředek nápravy porušení předmětných základních práv je obsažen v ustanoveních § 314l až § 314n tr. řádu, upravujících řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu.

Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci žádný protiústavní exces, a proto mu nezbylo, než stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 13 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy posoudit jako zjevně neopodstatněné.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý trestní proces přihlédnutím k nezákonně získaným odposlechům

Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že akceptovaly proti němu směřující nezákonně získané a tudíž procesně nepoužitelné důkazy, tj. odposlechy telefonních hovorů; jejich nezákonnost spatřoval především v nedostatečné odůvodněnosti neodkladnosti či neopakovatelnosti.

Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny resp. článek 6 Úmluvy sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska trestního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost" a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahu a důsledky tohoto porušení (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2013 ve věci Niculescu proti Rumunsku, stížnost č. 25333/03, odst. 113., a ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, stížnost č. 5935/02, odst. 84, dostupné na http://www.echr.coe.int).

I v tomto případě musel Ústavní soud konstatovat, že postup orgánů činných v trestním řízení nevykazuje znaky protiústavnosti.

V projednávaném případě je navíc z napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu zřejmé, že stěžovatel byl odsouzen nikoliv pouze či výlučně na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, nýbrž na základě rozsáhlého dokazování, výslechů svědků, a listinných důkazů; byly provedeny i jím navržené důkazy svědčící v jeho prospěch anebo mu nepřitěžující.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud jakož i následně soud dovolací ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavních stížností ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.