III. ÚS 475/05
III.ÚS 475/05 ze dne 21. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. F. a V F, oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Štefánkova 48, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 2005, sp.zn. 31 To 96/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. února 2005, sp. zn. 5 Tdo 127/2005, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Stěžovatelé dne 14. září 2005 podali návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti doručený Ústavnímu soudu dne 15. září 2005. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 2005 (31 To 96/2005- 193). Rozsudkem uvedeného obecného soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody a byla jim uložena povinnost nahradit škodu poškozenému. Napadený rozsudek byl vydán poté, co Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. února 2005 (5 Tdo 127/2005) zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a zavázal tento soud právním názorem vysloveným v dovolacím rozhodnutí s tím, že krajský soud je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdili, že ústavní stížností napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, nemá oporu v zákoně ani v provedeném dokazování, neboť obecné soudy neprokázaly, že by se stěžovatelé dopustili trestného činu tak, jak jsou v odsuzující části rozsudku popsány. Soud při volném hodnocení důkazů přijal závěry učiněné soudy v civilním řízení, které jsou nepodložené a v rozporu s tr. řízením. Stěžovatelé považovali vydané předběžné opatření na zákaz převodu členských práv a povinností za protiprávní, které je výrazem zvůle a nelze z něho vyvozovat žádné důsledky. Dále stěžovatelé rozsáhle polemizovali s rozhodovacími důvody obecného soudu ve věci žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a měli za to, že odvolací soud rozhodnutí soudu nalézacího zruší, a proto jim nic nebránilo v dispozici s členskými právy a povinnostmi V. F. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s tím, že jim byla v adhesním řízení zcela neoprávněně solidárně uložena povinnost k náhradě škody vůči P.V., neboť takové rozhodnutí nemá oporu v tr. zákoně.

Dle tvrzení stěžovatelů uvedeného v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů porušují jejich ústavně zaručená práva, nulla poena sine lege, kdy podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy každý může činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Postupem obecných soudů nebyla stěžovatelům, dle tvrzení uvedených v ústavní stížnosti, poskytnuta ochrana jejich ústavně zaručeným právům podle ustanovení čl. 90 Ústavy. Na základě těchto tvrzení stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí, jak jsou shora označena.

Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu soudů a současně i postupu stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti i spisu obecného soudu vyplynulo, že napadeným rozsudkem krajského soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustili tím, že dne 12. dubna 1999 stěžovatelka uzavřela prostřednictvím svého zmocněnce-stěžovatele s poškozeným P. V. dohodu o převodu členských práv a povinností vztahujících se k blíže určenému družstevnímu bytu a vyplývajících z jejího členství ve SBD PS Liberec a dne 3. května 1999 uzavřela s týmž poškozeným, opět prostřednictvím stěžovatele, kupní smlouvu o prodeji užívacích práv k předmětnému bytu za kupní cenu 180.000,- Kč, kterou téhož dne od poškozeného převzal stěžovatel, to vše přesto, že Okresní soud v České Lípě dne 5. listopadu 1998 v rámci řízení o přivolení k výpovědi z nájmu z bytu, vedeného k návrhu SBD PS Liberec proti stěžovatelce, zastoupené stěžovatelem, vydal předběžné opatření dle § 103 o.s.ř., kterým stěžovatelce uložil zdržet se jakýchkoliv dispozic spojených se členstvím v předmětném bytovém družstvu a zakázal převod členských práv a povinností k předmětnému bytu. Opatření bylo stěžovatelům řádně doručeno a obsahovalo poučení o tom, že je vykonatelné doručením, následně byl pak dne 1. prosince 1998 vydán rozsudek sp. zn. 15C 945/98, přivolující k výpovědi z nájmu předmětného bytu a ukládající stěžovatelce byt vyklidit, obě rozhodnutí soudu byla potvrzena soudem odvolacím, s těmito skutečnostmi stěžovatelé poškozeného neseznámili. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a za použití § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na dobu čtrnácti měsíců. Stěžovatelka byla odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zákona a byl jí uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a za použití § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. V. částku 180.000,- Kč.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec bylo vydáno poté, co usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. února 2005 (5 Tdo 127/2005) bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelů. V důsledku dovolání podaných stěžovateli Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a všechna rozhodnutí na ně navazující, věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, přičemž krajský soud musel dbát zásady vázanosti právním názorem dovolacího soudu a respektovat zákaz reformace in peius.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. Františkem Púrym, vyslovil názor, že Ústavní soud by měl ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Předsedkyně senátu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec JUDr. Dagmar Šídová, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ve svém vyjádření odkázala na písemné odůvodnění napadeného rozsudku, neboť by pouze opakovala to, co je obsahem rozhodnutí. Současně udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelům nebudou zaslána k jeho replice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval; o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jinak řečeno, samozřejmým předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jež však není spojeno s jakýmkoliv porušením podústavního práva. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud by byl dán např. tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst.1, odst. 2 tr. zák. Ústavní soud nepokládá tuto výtku za důvodnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, "kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou".

Ústavní soud konstatuje, že obecný soud ve věci rozhodoval poté, kdy se věcí zabýval i dovolací soud. Obecný soud musel dbát zásady vázanosti právním názorem dovolacího soudu a respektovat zákaz reformace in peius. V rozhodnutí dovolacího soudu je konstatováno, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Stěžovatelé zamlčeli poškozenému důležité informace týkající se možnosti dispozice s členskými právy stěžovatelky ve vztahu k bytovému družstvu, vyvolali v něm dojem, že se na základě uzavřených dohod stane členem bytového družstva a vznikne mu právo na uzavření nájemní smlouvy k vymezenému družstevnímu bytu. Poškozený proto dohody akceptoval a uhradil sjednanou cenu, avšak členem družstva se nestal a rovněž ani nájemcem bytu. Stěžovatelé tudíž uvedli poškozeného v omyl a k jeho škodě se obohatili, tedy se vzhledem k naplnění i dalších zákonem stanovených okolností dopustili trestného činu podvodu tak, jak je vysloveno ve výroku o vině výše citovaného rozsudku. Soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, přičemž učiněný závěr, že obžalovaní svým jednáním uvedli poškozeného v omyl a v příčinné souvislosti tak sebe obohatili, přesvědčivě rozhodnutí odůvodnily.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se skutkovými a v návaznosti na to i právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti opakují svoji předchozí obhajobu, že ústavní stížností napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku, nemá oporu v zákoně ani v provedeném dokazování, neboť obecné soudy neprokázaly, že by se stěžovatelé dopustili trestného činu tak, jak jsou v odsuzující části rozsudku popsány. Stěžovatelé přitom vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů.

Pokud obecné soudy právně posoudily jednání stěžovatelů jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nelze tomuto závěru vytknout jakékoliv pochybení. Předmětnou argumentací se již ve svých rozhodnutích podrobně zabýval jak soud odvolací tak soud dovolací (str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. února 2005, sp. zn. 5 Tdo 127/2005), jenž provedl podrobnou analýzu celého právního problému. Z takto označených pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily, takže lze jen stěží uvažovat o nějakém "svévolném" přístupu obecných soudů k danému hodnotícímu procesu, přičemž stěžovatelé nesouhlasí s tím, že soudy posoudily jejich jednání spočívající v uzavření dohody o převodu členských práv a povinností vztahujících se k blíže určenému družstevnímu bytu a vyplývajících z členství stěžovatelky ve SBD a uzavření kupní smlouvy o prodeji užívacích práv k předmětnému bytu za kupní cenu 180.000,- Kč jako protiprávní, a to přesto, že obecný soud v rámci řízení o přivolení k výpovědi z nájmu z bytu vydal předběžné opatření dle § 103 o.s.ř., kterým uložil stěžovatelce zdržet se jakýchkoliv dispozic spojených se členstvím v předmětném bytovém družstvu a zakázal převod členských práv a povinností k předmětnému bytu a s těmito skutečnostmi stěžovatelé poškozeného neseznámili.

Vzhledem k tomu, že všechny námitky uplatněné stěžovateli v této ústavní stížnosti, byly vypořádány již v řízení před obecnými soudy, nezbývá, než stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, k čemuž Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, dodává, že se s jejich závěry plně ztotožňuje. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ani k porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. února 2006

Jiří Mucha v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.