III. ÚS 474/05
III.ÚS 474/05 ze dne 13. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 474/05

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. C., t. č. ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 44 To 501/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2005 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 44 To 501/2005, s tím, že uvedené rozhodnutí, společně s jemu předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. Nt 5266/2005, porušuje jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na to, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny) a právo na to, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), dále pak došlo k porušení čl. 95 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora uvedeným usnesením obvodního soudu byla zamítnuta podle § 72 odst. 3 trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat stěžovatelův písemný slib. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou městský soud jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl usnesením napadeným touto ústavní stížností. V jeho odůvodnění soud poukázal na to, že krátce předtím rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce, jímž byl stěžovatel podle § 71 odst. 4 trestního řádu ponechán ve vazbě, a to usnesením ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 44 To 470/2005, přičemž jeho stížnost se opírala o stejnou argumentaci, takže lze na uvedené rozhodnutí odkázat. K námitce stěžovatele, že bylo o jeho ponechání ve vazbě rozhodnuto po lhůtě stanovené v § 71 odst. 4 trestního zákona, městský soud uvedl, že stanovení počátku jejího běhu není věcí nějaké volné úvahy, nýbrž se řídí právní mocí předchozího rozhodnutí; to bylo stěžovateli v překladu doručeno dne 9. 3. 2005, přičemž skutečnost, že obhájkyni bylo doručeno již dne 2. 2. 2005, není podstatná. Jestliže stěžovatel namítal, že pořizování překladu nebylo nutné, dle názoru městského soudu bylo třeba takto postupovat, aby bylo zjištěno jeho právo na obhajobu dle § 2 odst. 13, § 28 odst. 2, 3 trestního řádu v návaznosti na čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť stěžovatel dostatečně český jazyk neovládal. Jde-li o důvody vazby dle § 67 písm. a), c) trestního řádu, soud konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro mimořádně závažnou trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin dle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákona, které se měl spolu s dalšími osobami dopustil neoprávněným organizováním dovozu, vývozu a prodeje heroinu z Turecka přes ČR, SRN do Holandska a Španělska, a to ve spojení s organizovanou skupinou osob působících ve více státech, přičemž v několika případech měli zorganizovat dovoz uvedeného zboží v hodnotě téměř 200 mil. Kč. S ohledem na rozsáhlý spisový materiál, zejména pak na záznamy a odposlechy telekomunikačního provozu a výsledek daktyloskopické expertizy, je stěžovatel důvodně podezřelý, že se uvedené činnosti dopustil. Protože stěžovatel, státní příslušník Turecké republiky, nemá v ČR stálé bydliště, rodinu či jiné pevné vazby, zdržuje se zde na základě azylového řízení a na jiné než nahlášené adrese, přičemž mu hrozí uložení vysokého trestu, je naplněn důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu. Povaha stíhané trestné činnosti (mezinárodní charakter organizovanost a konspirativnost a předpokládané kontakty na osoby zabývající se nelegálním obchodem s narkotiky) vedou k obavě, že stěžovatel bude trestnou činnost ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu opakovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že měl být propuštěn z vazby, neboť o jeho vině neexistuje žádný konkrétní důkaz, resp. o jeho vině nesvědčí žádný svědek, a že nebyl při páchání trestné činnosti přistižen; jde-li o odposlechy telefonních hovorů, nebylo dosud prokázáno, že by některý z hovorů byl hovorem stěžovatele či že by byl činěn z jeho telefonního přístroje, žádný hovor není konkrétní, prokazující trestnou činnost; pokud policie připojila "slovníček", jakožto klíč k určení významu použitých slov, ten není a nemůže být řádným důkazem o trestné činnosti. Dále stěžovatel namítá, že nebyla dodržena tříměsíční lhůta pro prodloužení vazby, neboť o jeho vazbě bylo rozhodováno nikoliv po třech měsících od vydání posledního rozhodnutí o vazbě ze dne 31. 1. 2005 (usnesení Městského státního zastupitelství v Praze čj. 1 KZV 322/2004-102), ale až po čtyřech a půl měsících. Stěžovatel následně v ústavní stížnosti tvrdí, že tato svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a že v řízení dochází ke značným průtahům, v důsledku kterých mu vzniká vážná a neodvratitelná újma. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a aby byl stěžovatel propuštěn na svobodu.

Dopisem ze dne 29. 9. 2005 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost. Uvedl v něm, že doposud (resp. do 12. 9. 2005) přeložená rozhodnutí byla přeložena špatně, způsobem, který právní úkony činí nesrozumitelné a zmatečné. Objevují se v nich výrazy, které nic neznamenají, některá slovní a větná spojení postrádají smysl. Usnesení Městského státního zastupitelství ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004-102, o ponechání stěžovatele ve vazbě, je pak nesrozumitelné celé. Zvláště stěžovatel poukazuje na skutečnost, že namísto pojmu "obviněný" je použit pojem "vinný", v důsledku čehož byl porušen princip presumpce neviny. S ohledem na to je prý držen ve vazbě na základě absolutně neplatných právních úkonů, a tudíž nezákonně. Dále stěžovatel vyslovil názor, že o vazbě by mělo být rozhodováno po každých 3 měsících, po které byl skutečně ve vazbě, a proto "iniciuje a navrhuje" změnu zákona, resp. ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu tak, aby právní moc o vazbě odpovídala skutečnému pobytu obviněného ve vazbě a aby se neodvíjela u cizinců až od data doručení překladu takového usnesení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že v případě návrhu na propuštění stěžovatele z vazby a na změnu zákonného ustanovení jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny čl. 87 Ústavy ČR a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 Ústavy ČR). Ve vztahu k řízení o ústavních stížnostech dle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, o které jde i v nyní posuzované věci, to znamená, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat způsobem uvedeným v ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu, tedy pokud ústavní stížnosti vyhoví, může buď zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo - pokud porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí - zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v takovém porušování pokračoval, eventuálně také, aby obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, a tak Ústavní soud by mohl rozhodnout pouze o jeho kasaci; rozhodování o tom, zda obviněný bude propuštěn na svobodu, náleží soudům obecným postupem podle příslušných ustanovení trestního řádu. Obdobně není Ústavní soud oprávněn nějakým způsobem měnit právní předpisy či jejich jednotlivá ustanovení (srov. § 74 ve spojení s § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o návrh na zrušení v záhlaví označeného usnesení, ten byl sice podán včas a je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek k jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu, jedná se však o zjevně neopodstatněný návrh. Nutno předeslat, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu i v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Podstatou ústavní stížnosti je dílem polemika stěžovatele s názory obecných soudů na to, zda jsou naplněny vazební důvody. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že neexistují žádné konkrétní důkazy o jeho vině. V prvé řadě je třeba uvést, že ustanovení § 67 trestního řádu nehovoří o důkazech, ale o "zjištěných skutečnostech nasvědčujících ...", z čehož je patrné, že v této fázi není nutno vycházet jen z důkazů odpovídajícím podmínkám stanoveným trestním řádem (zejména § 89 a násl.), ale musí být k dispozici takové indicie, jež by byly dostatečným a rozumným podkladem pro závěr, že předmětný skutek byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a že existují důvody zakládající podezření, že jej spáchal obviněný. Pokud stěžovatel zpochybňuje naplnění posledně uvedeného kritéria, orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že stěžovatele s trestnou činností spojují zejména záznamy (odposlechy) telekomunikačního provozu a výsledek daktyloskopické expertizy, příp. také záznamy o uskutečněných telefonních hovorech a o sledování osob. Stěžovatel žádné námitky ve vztahu k uvedeným důkazům, příp. indiciím neuvádí, s výjimkou odposlechů, když v podstatě vyslovuje nesouhlas s hodnocením jejich obsahu ze strany orgánů činných v trestním řízení, přičemž poukazuje na to, že "slovníček" použitých výrazů dodaný policií nemůže být důkazem v trestním řízení. Ovšem to Ústavní soud za podstatné nepovažuje. Předmětný "slovníček" je pouze interpretační pomůckou a otázka hodnocení "zjištěných skutečností" je v zásadě - stejně jako je tomu v případě hodnocení důkazů - věcí soudů obecných. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v daném ohledu ostatní rozhodné skutečnosti v ústavní stížnosti nezpochybňuje, Ústavní soud se otázkou správnosti interpretace odposlechů (z hlediska její ústavní konformity) nezabýval. Z hlediska vazebních důvodů dle § 67 písm. a), c) trestního řádu pak nelze obecnému soudu nic vytknout, neboť se - jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí - jak (zejména) v případě tzv. vazby útěkové, tak i předstižné, opírá o konkrétní a nepochybně relevantní skutečnosti.

Pokud stěžovatel namítá, že Městské státní zastupitelství v Praze rozhodovalo o ponechání ve vazbě po zákonem stanovené lhůtě (§ 71 odst. 4 trestního řádu), tato údajná vada nevznikla v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené touto ústavní stížností, přičemž stěžovatel proti tomuto rozhodnutí (ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004-236) podal ústavní stížnost, takže tato otázka bude (případně) předmětem jiného řízení. K tomu lze poznamenat, že městský soud se jí i v rozhodnutí napadeném touto ústavní stížností podrobně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil. Za daných okolností by v postupu podle ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu mohlo být spatřováno porušení ústavnosti, jestliže by neexistovaly žádné prostředky, jak se bránit "negativním" dopadům v podstatě spočívajícím v tom, že by omezení svobody stěžovatele trvalo po zbytečně dlouhou dobu, a eventuálně dosáhnout dřívějšího propuštění z vazby. Takový stav však nenastal, neboť stěžovatel měl možnost podat, resp. podávat žádost o propuštění na svobodu dle § 72 odst. 3 trestního řádu.

Jestliže stěžovatel namítá nedokonalost překladu usnesení vydaných v jeho trestní věci, stěží lze tuto argumentaci pokládat za neúčelovou, jestliže stěžovatel ve stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. Nt 5266/2005, naopak tvrdil, že pořizování překladu do tureckého jazyka vzhledem k jeho znalostem českého jazyka nebylo nutné. Ostatně vady, jak na ně stěžovatel poukazuje, nejsou takového rázu, aby stěžovatel nebyl schopen pochopit alespoň v základních rysech důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí vydáno, a tedy nelze vyvodit, že by jeho právo na obhajobu bylo nějak podstatně omezeno, jestliže navíc byl v daném řízení kvalifikovaně zastoupen. K námitce stěžovatele, že byl v překladech označován jako "vinný", což zakládá porušení presumpce neviny, lze konstatovat, že z ničeho nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení se stěžovatelem takto fakticky zacházely, a ani není - vzhledem k důvodům ústavní stížnosti - zřejmé, jaký by za daných okolností takovéto eventuální pochybení mohlo mít v rámci předmětného rozhodování o vazbě dopad do ostatních ústavně zaručených práv stěžovatele.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je - v této části - zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.