III. ÚS 470/12
III.ÚS 470/12 ze dne 14. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Richarda Chlada, zastoupeného Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem Suvorovova 29, 326 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 23 Co 470/2011-241, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Okresního soudu Praha-západ a 2) Radky Chladové, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem advokátní kanceláře Heřmánek & Černý, s. r. o. se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel Ing. Richard Chlad napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 23 Co 470/2011-241, kterým tento soud na základě odvolání žalobkyně Radky Chladové (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) změnil původně zamítavé usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 18 C 306/2011 tak, že vyhověl návrhu žalobkyně a nařídil předběžným opatřením stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) zdržet se nakládání s věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami, identifikovanými v soudním rozhodnutí.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").

Porušení výše uvedených práv spatřuje stěžovatel v nemožnosti uplatnit svou procesní obranu a vyjádřit se k návrhu vedlejší účastnice řízení na nařízení předběžného opatření, a to jak před soudem prvního stupně, tak i k jejímu odvolání.

Ve své argumentaci stěžovatel zdůrazňuje, že v době rozhodování obou obecných soudů neumožňovala platná právní úprava v odvolacím řízení změnit prvoinstanční usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (uveřejněném pod č. 48/2010 Sb.) bylo totiž s účinností od 1. 4. 2011 zrušeno ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je "o. s. ř."), které takový postup odvolacího soudu do této doby umožňovalo.

Závěrem stěžovatel uvedl, že souběžně s podáním ústavní stížnosti podal k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na zrušení předběžného opatření podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř. Dalším podáním stěžovatel Ústavnímu soudu oznámil, že jeho návrh byl tímto okresním soudem zamítnut, přičemž zamítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud.

II.

Z připojeného spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 C 306/2011 Ústavní soud zjistil:

Žalobkyně Radka Chladová po rozvodu manželství s žalovaným se podanou žalobou domáhá vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž v rámci občanskoprávního řízení navrhla, aby soud nařídil předběžné opatření, jímž by žalovanému nařídil zdržet se nakládání s majetkovými hodnotami. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný činil a nadále činí řadu úkonů, jimiž se snaží převést majetek spadající do SJM na třetí osoby či ve prospěch těchto osob, přičemž řada z nich jsou právnickými osobami, které mají sídlo mimo území České republiky. Tato okolnost podle názoru žalobkyně odůvodňuje obavu o řádné zajištění výkonu rozhodnutí tuzemských soudů.

Usnesením ze dne 26. 10. 2011 č. j. 18 C 306/2011-153 Okresní soud Praha-západ návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že ze skutkových tvrzení žalobkyně nedospěl k závěru, že je zde naléhavá potřeba úpravy poměrů účastníků řízení, nebo že by bez jeho nařízení byl ohrožen výkon soudního rozhodnutí. Podle názoru okresního soudu jsou dispozice se SJM přesahující jeho obvyklou správu prováděné žalovaným bez souhlasu žalobkyně relativně neplatné a žalobkyně se této neplatnosti může dovolat jak v nalézacím, tak i ve vykonávacím řízení, což žalobkyně již také činí.

Proti usnesení okresního soudu podala žalobkyně odvolání (č. l. 159-164) namítajíc, že jen tvrzená relativní neplatnost právních úkonů žalovaného, jdoucích nad rámec obvyklé správy majetku náležejícího do SJM, není dostatečnou ochranou jejího zájmu na spravedlivém rozdělení SJM, neboť žalovaný neoprávněně zasahuje do majetku v SJM i výkonem práv spojených s jeho účastí ve společnostech, v nichž vlastní obchodní podíl.

Okresní soud předložil věc Krajskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání (č. l. 239), aniž bylo odvolání ostatním účastníkům řízení doručováno.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 23 Co 470/2011-241 (napadeným nynější ústavní stížností) změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zdržet se prodeje, zatížení právy třetích osob, bezúplatného převodu, darování, směny či jakýchkoliv dispozic s pozemky blíže identifikovanými ve výroku napadeného usnesení, dále mu uložil zdržet se nakládání s vymezenými obchodními podíly a akciemi, zdržet se provádění vymezenými dispozicemi s bankovním účtem u Komerční banky a. s., zdržet se nakládání s peněžitými prostředky a movitými věcmi nad rámec obvyklé správy majetku.

Odvolací soud tedy napadeným usnesením přehodnotil názor soudu prvního stupně a dospěl v souvislosti s předloženými doklady k závěru, že v projednávané věci je dána naléhavá potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení a že obě podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou splněny.

Za dobu trvání manželství účastníků řízení nabyli manželé řadu nemovitostí, ať již pozemků, či rodinných domů, dále obchodní podíly v devatenácti společnostech, akcie ve výši 100 % ve dvou společnostech a zakoupili luxusní osobní automobily v celkové hodnotě cca 300 000 000,- Kč. Protože dne 7. 12. 2010 převedl stěžovatel bez souhlasu žalobkyně obchodní podíl ve výši 100% ve společnosti MGP 2 s. r. o. na společnost Moravia Green Power BV se sídlem v Nizozemském království, jakož i 20% podíl ve společnosti DELTA Krijcos, spol. s r. o. na společnost Krijcos CS a. s., nastala podle názoru odvolacího soudu naléhavá potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení, neboť stěžovatelka osvědčila předloženými písemnými doklady, že je zde důvodná obava, že by se nenařízením předběžného opatření podstatně zhoršilo její právní postavení v projednávaném sporu.

Odvolací soud sice souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jsou úkony jednoho z manželů přesahující obvyklou správu majetku náležejícího do SJM stiženy sankcí neplatnosti, ale zdůraznil, že nenařízením předběžného opatření by se podstatným způsobem zhoršila právní pozice vedlejší účastnice řízení ve sporu o rozdělení SJM.

III.

K obsahu projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že podle jeho názoru nezasáhlo nepřípustným způsobem do ústavně zaručených práv stěžovatele.

První vedlejší účastník řízení - Okresní soud Praha-západ - odkázal na obsah zapůjčeného spisu a uvedl, že "nečiní ve věci žádný procesní návrh".

Druhá vedlejší účastnice řízení - paní Radka Chladová - ve svém vyjádření ze dne 9. 10. 2013 uvedla, že považuje lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") za nedodrženou, neboť stěžovatel účelově zdržoval doručení napadeného usnesení, takže došlo k prodlevě s jeho doručením v délce dvou měsíců. Vedlejší účastnice nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení jeho procesních práv, k nimž mělo dojít tím, že mu především odvolacím soudem nebyl vytvořen prostor pro vznesení jeho námitek, a tvrdí, že tuto možnost stěžovatel využil ve svém návrhu na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 10. 2. 2012 a ve svém odvolání proti zamítnutí návrhu na jeho zrušení ze dne 13. 3. 2012.

Závěrem svého vyjádření vyslovuje paní Radka Chladová obavu, že v případě vyhovění návrhu stěžovatele bude majetek spadající do SJM bez jejího vědomí ze SJM "vyveden", aniž by ona měla k dispozici procesní prostředek, kterým by se mohla takovému postupu stěžovatele účelně bránit. V doplnění vyjádření ze dne 18. 10. 2013 poukazuje na údajnou nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, kterým se řízení končí, ale jde jen o rozhodnutí zatímní povahy.

Stěžovatel v replice na vyjádření druhé vedlejší účastnice řízení vyvrací tvrzení o "účelovém zdržování doručení" s tím, že k převzetí napadeného rozhodnutí došlo dne 9. 1. 2012 z důvodu doslání listovní zásilky, proto je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována.

V následné reakci na repliku stěžovatele druhá vedlejší účastnice v podstatě polemizuje s včasností a důvodností podané ústavní stížnosti, jakož i s její přípustností. Protože tato argumentace nepřináší již nic nového, Ústavní soud nezasílal tuto dupliku účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení k dalšímu vyjádření.
IV.

Ústavní soud poté, co se seznámil s argumenty stěžovatele, obsahem připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 18 C 306/2011 a s vyjádřením účastníka a vedlejších účastníků řízení, se zabýval nejprve tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti; v tomto smyslu posuzoval otázku, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je přípustná a důvodná.

K otázce přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti předběžnému opatření, Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že předběžné opatření může zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, přestože jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení (obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02). Ústavní soud proto při zhodnocení všech relevantních skutečností konstatoval, že předmětná ústavní stížnost je přípustná a včasná, podaná ve shodě s lhůtou uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94).

V posuzovaném případě Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v postupu odvolacího soudu došlo k jistému pochybení. Odvolací soud zjevně opomenul, že s účinností od 1. 4. 2011 bylo nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušeno ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., které do té doby odvolacímu soudu umožňovalo v případě, že nejsou splněny podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, takové rozhodnutí soudu prvního stupně změnit. Po zrušení ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. již takový postup odvolacího soudu možný není.

Po zmíněném derogačním zásahu Ústavního soudu měl tedy odvolací soud, pokud v daném případě dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení usnesení, jímž byl zamítnut návrh na předběžné opatření, správně postupovat tak, že měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a se závazným právním názorem o existenci zákonných podmínek pro jeho nařízení věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Tento zákonný postup, vyplývající ze změněného právního stavu (po derogačním nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09), odvolací soud v projednávaném případě nedodržel, což je třeba pokládat za procesní vadu.

Přesto, že k takovému pochybení obecného soudu v posuzovaném případě došlo, nedospěl Ústavní soud k závěru, že tato vada má ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že nikoliv každé pochybení obecných soudů při aplikaci podústavního práva musí vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 417/12; III. ÚS 1825/12). Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení; teprve velmi vážné (extrémní) vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní konsekvence.

Lze poukázat také na názor, vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2973/09: "... v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka... Naopak, kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. "

Tyto závěry lze plně vztáhnout i na posuzovaný případ.

Je třeba připomenout, že důvodem pro přijetí výše citovaného derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 bylo to, že tehdy platná právní úprava podle názoru Ústavního soudu mimo jiné porušovala zásadu rovnosti účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny), protože jednomu z účastníků řízení neumožňovala ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem své námitky a tvrzení ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud pokládal tehdy za nezbytné, aby zákonná úprava předběžného opatření dostála těmto požadavkům tím, že v případě návrhu na jeho nařízení vytvoří dotčenému účastníkovi skutečný procesní prostor pro uplatnění jeho práv. Obecně, jako pokyn pro zákonodárce, jsou tyto direktivy Ústavního soudu zajisté správné, protože jejich smyslem bylo prosadit takovou novou právní úpravu, která generálně (v typově shodných případech) zajistí dodržování základních práv, v daném případě dodržování práva na spravedlivý proces.

Zároveň je však třeba připomenout, že v citovaném plenárním nálezu Ústavní soud konstatoval, že "ze zásady rovnosti účastníků řízení... nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem" (bod 26 odůvodnění nálezu). Současně Ústavní soud v bodě 31 odůvodnění nálezu upozornil na zvláštní povahu předběžného opatření: V celém průběhu rozhodování o nařízení předběžného opatření totiž trvá riziko, že účastník, kterému má být zabráněno v tom, aby ohrozil efektivní výkon budoucího soudního rozhodnutí (§ 74 odst. 1 o. s. ř.), může svým bleskovým zásahem "předběhnout" formalizované úkony soudní ochrany a fakticky tak znemožnit dosažení účelu předběžného opatření, kterým je ochrana práv žalující strany.

V posuzovaném případě musel Ústavní soud přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem případu a citlivě posoudit kolizi, existující mezi stěžovatelovým právem na uplatnění jeho námitek vůči návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces), a mezi účinnou ochranou majetkových práv žalobkyně (především práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1, odst. 3 Listiny), kterážto ochrana se jí již předtím dostala napadeným rozhodnutím krajského soudu.

Ústavní soud tak při svém posouzení a rozhodování musel vzít v úvahu existující stav řízení, v němž dosud nebylo meritorně rozhodnuto, přičemž napadené usnesení o nařízení předběžného opatření nepochybně upravuje poměry účastníků řízení pouze zatímně. Musel uvážit i to, že pokud by Ústavní soud předběžné opatření zrušil, zbavil by žalobkyni v podstatě jediné účinné právní ochrany majetku, dosud náležejícího do SJM. Nedostatek jiné účinné procesní ochrany základních práv žalobkyně za stávající situace ostatně konstatoval i odvolací soud v napadeném usnesení v souvislosti s možností aplikace ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku; odvolací soud správně upozornil na nedostatečnou efektivnost vznesení námitky neplatnosti právních úkonů, které se netýkají obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení výše označených práv, které mělo spočívat zejména v nemožnosti uplatnit svoji procesní obranu a vyjádřit se k návrhu druhé vedlejší účastnice řízení a k jejímu odvolání. Při zvažování tvrzeného porušení procesních práv však Ústavní soud nemohl nechat bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatel v průběhu řízení před Ústavním soudem podal k Okresnímu soudu Praha-západ (dne 10. 2. 2012) návrh na zrušení předběžného opatření podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř., v němž se nejen vyjádřil k návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření, ale současně uplatnil svoje stanovisko, námitky i tvrzení k jejímu odvolání i procesní obranu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Jak soud prvního stupně v usnesení ze dne 15. 2. 2012 č. j. 18 C 306/2011-274, tak později zejména Krajský soud v Praze jako soud odvolací v usnesení ze dne 3. 8. 2012 č. j. 23 Co 392/2012-307, neshledal důvod pro zrušení předběžného opatření, neboť jak uvedl, ohledně stěžovatelem namítaných skutečností dosud nebylo před soudem prvního stupně prováděno dokazování listinami připojenými k návrhu, a proto nebylo dosud dostatečně zjištěno, že nejsou dány důvody pro trvání napadeného předběžného opatření.

Z pohledu konkurence základních práv stěžovatele a žalobkyně, tedy práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud vychází ze zásady, že v takovém případě je třeba hledat a nalézat vztah vzájemné rovnováhy. V posuzovaném případě je možné konstatovat, že nařízené předběžné opatření správně reflektuje rovnovážnou pozici kolidujících práv obou stran občanskoprávního sporu. Procesní práva stěžovatele byla v probíhajícím řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 306/2011 modifikována zejména charakterem a účelem institutu předběžného opatření a rovněž skutečností, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, jímž by bylo řízení ve věci pravomocně skončeno. Prostor k uplatnění svých procesních práv dostal stěžovatel též v paralelně probíhajícím řízení o jeho návrhu na zrušení předběžného opatření před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 18 C 306/2011.

I nadále zůstává otevřena cesta ke zrušení předběžného opatření opakovaným postupem podle § 77 odst. 2 o. s. ř.

Závěrem Ústavní soud znovu připomíná dočasnost napadeného procesního rozhodnutí, neboť pravdivost a důvodnost tvrzení obou stran sporu, překládaných i v této ústavní stížnosti, budou nadále předmětem dokazování v řízení o meritu věci před obecnými soudy, v němž účastníkům bude dán dostatečný prostor k účinné realizaci jejich práv.

Za těchto konkrétních okolností dospívá Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.