III. ÚS 469/05
III.ÚS 469/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 66/808, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005 sp. zn. 45 T 11/2004, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. června 2005 sp. zn. 16 Pp 29/2005 podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a zároveň mu byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Téhož dne byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005 sp. zn. 45 T 11/2004 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2005 sp. zn. 12 To 69/2005 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že aniž by opustil Věznici Praha - Ruzyně byl dne 24. června 2005 předveden před soudce Městského soudu v Praze, a to na základě příkazu k zatčení ze dne 22. dubna 2005 sp. zn. 45 T 11/2004 a poté byl vzat do vazby. Stěžovatel namítá, že příkaz k zatčení byl vydán nezákonně, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání stanovené v § 69 odst. 1 tr. ř., konkrétně podmínka, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet. Stěžovatel byl totiž v době vydání příkazu k zatčení ve výkonu trestu odnětí svobody a byl tak orgánům činným v trestním řízení plně k dispozici. Stěžovatel tyto námitky uplatňoval ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl vzat do vazby, stížnost však byla shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta, aniž by se soud zabýval zákonností vydání příkazu k zatčení. Právě vydání tohoto nezákonného příkazu přitom předcházelo jeho vzetí do vazby.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil pouze námitky směřující proti příkazu k zatčení ze dne 22. dubna 2005 sp. zn. 45 T 11/2004, jimiž se však Ústavní soud vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti zabývat nemohl. Stěžovatel totiž v petitu napadá pouze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005 sp. zn. 45 T 11/2004, kterým byl vzat do vazby, ovšem neuplatňuje vůči němu žádné konkrétní námitky. Vydání příkazu k zatčení přitom nemá žádný vliv na existenci vazebních důvodů a tedy ani na zákonnost vazby jako takové. Ústavní soud proto jen ve stručnosti odkazuje na závěry uvedené v usneseních Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze týkající se existence vazebních důvodů dle § 67 písm. a), c) tr. ř., které jsou odůvodněny mj. tím, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2005 sp. zn. 45 T 11/2004 odsouzen pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců. Ústavní soud rovněž odkazuje na stanovisko Vrchního soudu v Praze ke stěžovatelovým námitkám, s nímž se ztotožňuje.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005


Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.