III. ÚS 467/05
III.ÚS 467/05 ze dne 26. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 467/05

Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Mgr. J. V., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, 182 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005 č. j. 1 Co 93/2005-343 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č. j. 33 C 14/2000-318, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Označený rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl, vycházeje ve svém mimořádném opravném prostředku z téže argumentace jako v ústavní stížnosti a opíraje jej o tvrzenou přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž dovoláním. Jak je patrno z rekapitulační části narace ústavní stížnosti, jakož i vlastního opravného prostředku, odvolací soud dle názoru stěžovatele pro potvrzující charakter rozsudku vyloučil přezkum z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zmíněné dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 16. března 2006 č. j. 30 Cdo 563/2006-365, když vyšel z toho, že je (ex lege) přípustné, to na základě § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podrobil rozhodnutí odvolacího soudu přezkumu v mezích námitek podřazených pod dovolací důvody vyjmenované v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Předmětný rozsudek doručil Ústavnímu soudu stěžovatel k jeho předchozí výzvě formulované v tom smyslu, aby tak po ukončení dovolacího řízení učinil. Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými. Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele (případně obsaženými ve shodné podobě i v ústavní stížnosti), k čemuž v Ústavnímu soudu k posouzení předložené věci došlo, orgán k tomu ex lege (bez možnosti uvážení) povolaný náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil. Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.), III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další]. V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl meritorní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006 č. j. 30 Cdo 563/2006-365, proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, per analogiam]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.