III. ÚS 466/10
III.ÚS 466/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2009 č. j. 8 C 28/2009-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009 č. j. 19 Co 407/2009-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 16. 2. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na přiměřenou kompenzaci za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, stěžovatel se svou žalobou proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí domáhal zaplacení částky 3 500 Kč, jež měla představovat přiměřené zadostiučinění za průtahy způsobené Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ) v řízení o stěžovatelově žádosti o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.

Obvodní soud pro Prahu 5 však tuto žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl co do částky 433,50 Kč, jde-li pak o zbývající částku 3 066,50 Kč, řízení zastavil s tím, že projednání uplatněného nároku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a výrok o zastavení řízení změnil tak, že se žaloba zamítá.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 27. 9. 2001 požádal ČSSZ o zaplacení jednorázové částky podle výše uvedeného zákona. Na výzvu ČSSZ ze dne 20. 3. 2002 doplnil požadované podklady, a to dne 24. 4. 2002, načež mu ČSSZ rozhodnutím ze dne 7. 5. 2002 přiznala jednorázovou částku ve výši 153 000 Kč. Na základě stěžovatelova podání ze dne 16. 4. 2008 ČSSZ rozhodnutím ze dne 2. 5. 2008 uznala pochybení ve svém předchozím rozhodnutí a stěžovateli přiznala doplatek ve výši 66 Kč. Poté se nejprve u Ministerstva práce a sociálních věcí a následně u výše uvedených obecných soudu domáhal přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 3 500 Kč, nebyl však úspěšný. V návaznosti na to stěžovatel zmiňuje, že odvolací soud mu odmítl přiznat zadostiučinění za průtahy v řízení vzniklé od 27. 9. 2001 do 7. 5. 2002 s tím, že takový nárok byl zakotven až zákonem č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, a že podle názoru tohoto soudu uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., a to již dne 7. 11. 2002. Uvedený soud ale dle stěžovatele pochybil, pokud se neztotožnil s jeho tvrzením, že "celkové řízení" skončilo až druhým rozhodnutím ze dne 2. 5. 2008, přičemž poukazuje na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., které má vylučovat přiznání nároku na základě řízení, které by bylo zahájeno po 31. 12. 2002. Stěžovatel dále tvrdí, že lze přiznat finanční kompenzaci za průtahy v řízení před účinností zákona č. 160/2006 Sb. ("vyjma přechodných ustanovení ..."), a v této souvislosti upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 696/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, č. 129). Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by šestiměsíční subjektivní lhůta mohla skončit již 7. 11. 2002, jestliže tento zákon nabyl účinnosti 27. 4. 2006, a v návaznosti na to upozorňuje na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, vyhlášený v částce č. 132/1992 Sb. Závěrem stěžovatel uvádí, že netvrdí, že by mu rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002 vznikla "škoda", namítá pouze nesprávný úřední postup, kdy není třeba ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. prokazovat škodu, a konečně vytýká obecným soudům, že mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení, když vlastní příčinou soudního sporu bylo to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí neprovedlo předběžné projednání nároku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

Stran merita věci stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje dvě základní (alternativní) námitky. V prvé řadě polemizuje s názorem obecných soudů, že byla vedena dvě správní řízení, přičemž tvrdí, že bylo vedeno řízení jediné (a tedy zřejmě že běh promlčecí lhůty je třeba odvozovat od skončení "druhého", resp. "celkového" řízení). Obecné soudy, především pak soud odvolací, se danou otázkou zabývaly a své závěry v dané věci řádně odůvodnily. Jde přitom o posouzení z hlediska tzv. jednoduchého práva, přičemž Ústavní soud, i kdyby (snad) byl jiného názoru na její řešení, se necítí oprávněn do daného rozhodování nijak zasahovat (viz výše). Současně nutno uvést, že žádný ústavní rozměr v daném posouzení nelze spatřovat. Naopak kladení důrazu na skončení "druhého" řízení za situace, kdy došlo k nápravě v podstatě zcela mizivé nepřesnosti v počtech a kdy stěžovateli - nikoliv po podání opravného prostředku, ale další žádosti, vznesené (zjevně účelově) po několika letech - byl k původní částce 153 000 Kč ještě přiznán "doplatek" ve výši 66 Kč, by dle názoru Ústavního soudu mohlo být považováno za skutečný formalizmus, postrádající atributy smysluplné interpretace a aplikace právních norem.

Pro případ, že by Ústavní soud neshledal důvodnost námitky první, stěžovatel namítal, že má nárok na finanční kompenzaci za průtahy vzniklé před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a odvolacímu soudu vytýká jeho závěr, že lhůta k uplatnění práva skončila ještě před účinností tohoto zákona. Ovšem ani v tomto ohledu se Ústavní soud nemohl (zcela) s názory stěžovatele ztotožnit. Pokud měl stěžovatel za to, že mu v důsledku průtahů v řízení, jež bylo skončeno v roce 2002, vznikla zmíněná nemajetková újma, mohl se, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, domáhat její kompenzace před příslušnými orgány veřejné moci a v případě neúspěchu se bránit - s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva - u Ústavního soudu (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, č. 185). Tak tomu bylo rovněž v obdobné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 696/06, na kterou stěžovatel v dané souvislosti poukazuje, kde měl zákon č. 160/2006 Sb. vstoupit v účinnost až po rozhodnutí soudu prvního stupně.

Jde-li o otázku výkladu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je třeba poukázat na tzv. přechodné ustanovení obsažené v části první čl. II posledně uvedeného zákona, v němž se upravuje, za jakých podmínek se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí jeho účinnosti. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a tudíž se Ústavnímu soudu stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné.

Pokud se jedná o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Otázka náhrady nákladů řízení je v porovnání s meritem věci otázkou podružnou, a tudíž ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů přichází v úvahu skutečně jen výjimečně, a to v případně zcela zásadních pochybení, kdy příslušná rozhodnutí obecných soudů zjevně kolidují s principy spravedlivého procesu. Žádné takové vady však Ústavní soud nezjistil. Městský soud v Praze se danou otázkou zabýval, přičemž řádně zdůvodnil, proč stěžovateli náhradu nákladů přiznat nelze. Věcné důvody, o které uvedený soud své rozhodnutí opírá, přitom stěžovatel nijak nezpochybňuje. K argumentu, že příčinou sporu bylo neprovedení předběžného projednání nároku, lze uvést, že z ústavní stížnosti není patrno, z čeho tak stěžovatel usuzuje, zvláště za situace, kdy žalovaná ani po podání žaloby svůj postoj k uplatňovanému nároku nezměnila.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.