III. ÚS 465/05
III.ÚS 465/05 ze dne 8. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 465/05

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HAMI CENTRUM, s. r. o., se sídlem Domažlice, Žižkova 492, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou v Klatovech, Krameriova 139, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2005, čj. 20 Cdo 1333/2004-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9. 9. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2005, čj. 20 Cdo 1333/2004-45, s tím, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2003, čj. E 965/2003-6, byl k návrhu oprávněné, Okresní správy sociálního zabezpečení, k uspokojení její pohledávky ve výši 181 117,- Kč nařízen proti stěžovatelce na základě vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z bankovního účtu stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 2. 2004, čj. 11 Co 134/2004-25, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se tentýž výkon rozhodnutí nařizuje na základě nejen vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, ale i ze dne 17. 10. 2002, čj. 2006/02. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh soudního řízení, ve kterém - ve stručnosti řečeno - uplatňovala námitku, že z vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh ve výši 18 622,- Kč, přičemž výkon ohledně částky 162 495,- Kč byl nařízen již dříve, a tak se oprávněná domáhá zaplacení posledně uvedené částky dvakrát. Dovolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že stěžovatelka v podstatě nebyla oprávněna dovolání podat, protože odvolací soud nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento výrok byl přitom změněn, když do něj odvolací soud zahrnul další výkaz nedoplatků. Dále stěžovatelka namítá, že tvrzení dovolacího soudu, že dřívější exekuce pravomocně zanikla, nemůže obstát, přičemž poukazuje na usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2004, čj. Nc 1920/2004-22, jímž byla nařízena na majetek stěžovatelky exekuce.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se sice jedná o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek ve shodě se zákonem, avšak že jde o návrh, který musí Ústavní soud označit za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se zpravidla za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že v rozporu s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepovažoval její dovolání za přípustné. Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či dokonce věcné) správnosti vydaných rozhodnutí. Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, příp. jiných orgánů veřejné moci, možno uvažovat - v souvislosti s uvedenou námitkou - za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byl obsažen prvek svévole v podobě např. nerespektování jednoznačné kogentní normy, příp. přepjatého formalizmu, nebo pokud by v něm došlo k zásadně nesprávnému zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv. O žádný z takových případů se nejedná. Dovolací soud řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, svůj závěr o nepřípustnosti dovolání zdůvodnil, navíc se ve svém rozhodnutí námitkami stěžovatelky, o nichž bude pojednáno níže, věcně zabýval. Rovněž tak se zabýval vadou rozhodnutí odvolacího soudu, jež vznikla v důsledku toho, že odvolací soud zahrnul do výroku svého usnesení navíc výkaz ze dne 17. 10. 2002, čj. 2003/02, a ani v tomto ohledu není nic, co by mu bylo možno vytknout.

Jde-li o námitku stěžovatelky, že z vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh nikoliv ve výši 181 117,- Kč, ale 18 622,- Kč, přičemž částka 162 495,- Kč, představující rozdíl mezi oběma sumami, je vymáhána dvakrát, touto se podrobně zabýval jak odvolací, tak dovolací soud, které shodně dospěly k závěru, že správní exekuce ohledně posledně uvedené částky ke dni 24. 7. 2003, tj. ještě před podáním předmětného návrhu na soudní výkon rozhodnutí, zanikla (§ 306 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 78 odst. 5 správního řádu). Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, v čem má nesprávnost závěrů obecných soudů - v daném ohledu - spočívat, a tak nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. Pokud stěžovatelka namítala, že z výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh pouze ve výši 18 622,- Kč, pak i v souvislosti s výše uvedeným je zřejmé, že v rozhodné době celkový dluh stěžovatelky činil 181 117,- Kč, kterážto částka je uvedena jako "dlužná částka celkem" ve zmíněném výkazu nedoplatků. Touto otázkou se taktéž zabýval dovolací soud, přičemž i zde lze plně stěžovatelku na jeho rozhodnutí odkázat.

Stěžovatelka rovněž vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že nevzal v úvahu, že pro stejnou částku byla usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2004, čj. Nc 1920/2004-22, nařízena na její majetek exekuce. Tato námitka je ovšem s ohledem na § 241a odst. 4 o. s. ř. irelevantní, navíc se touto otázkou - na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou - zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 47/05.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.