III. ÚS 462/10
III.ÚS 462/10 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. R., zastoupeného Mgr. Alenou Němcovou, advokátkou se sídlem Vyskočilova 1481/4, 140 00 Praha-Michle, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2010 sp. zn. 4 To 7/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009 sp. zn. 46 T 16/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která po odstraněni vad návrhu splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Ve svém návrhu tvrdil, že těmito rozhodnutími se cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech a svobodách, zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, 3, 4 a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel je omezen ve své osobní svobodě vazbou, přičemž usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009 sp. zn. 46 T 16/2009 bylo rozhodnuto, že se podle § 75 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a), c) i nadále trvají a jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu se podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítá. Usnesením ze dne 18. ledna 2010 sp. zn. 4 To 7/2010 Vrchní soud v Praze následně zamítl stížnost stěžovatele do citovaného prvostupňového rozhodnutí směřující.

Stížnostní body navrhovatel koncentroval do tří tematických okruhů: jednak namítal (ve vztahu k prvotnímu ústavní stížností nenapadenému rozhodnutí o vzetí do vazby), že nebyla dodržena lhůta 24 hodin o rozhodnutí soudu o vazbě od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby (§ 77 odst. 2 tr. řádu), když tvrdil, že 15. prosince 2008 měl jeho výslech před Obvodním soudem pro Prahu 9 započít po jeho převozu z Fakultní nemocnice Bulovka později, než je uvedeno v protokolu o výslechu obviněného sepsaného u jmenovaného soudu; dále poukázal na to, že o jeho návrhu dle § 72 odst. 3 tr. řádu podaném dne 21. září 2009 bylo rozhodnuto až po třech měsících navzdory pětidenní lhůtě v daném ustanovení zákonem předjímané; a konečně popsal dle jeho přesvědčení non lege artis prováděný výkon obhajoby jemu ustanoveným obhájcem, resp. následnou faktickou absenci výkonu obhajoby, která měla zapříčinit zásah do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu a právní pomoc v řízení před soudy.

Pro uvedené argumenty domáhal se stěžovatel posléze, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud takto:

Z pohledu rozhodovacích důvodů připínajících se k vazebním důvodům dle § 67 písm. a), c) tr. řádu stěžovatel vůči předmětným usnesením ničeho nenamítal a i Ústavní soud je shledává řádně odůvodněnými. Ze zorného úhlu podané obžaloby, resp. stíhaného jednání [podřazeného pod § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák; § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., to vše ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve znění pro posouzení věci rozhodném], jsou v rozhodnutích obecných soudů dostatečně popsány důvody vedoucí k obavám předvídaným v § 67 písm. a), c) tr. řádu a podávají se z nich i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§ 71 odst. 6 tr. řádu).

Pokud stěžovatel zpochybňuje časové údaje uváděné v protokolu o jeho výslechu před Obvodním soudem pro Prahu 9 uskutečněném dne 15. prosince 2008, nezmiňuje v této souvislosti, že by vznášel námitky proti obsahu protokolu či dokonce jejich uvedení (stran časových údajů) v tomto protokolu požadoval [§ 55 odst. 1 písm. e) tr. řádu]. O pravdivosti údajů v protokolu o výslechu stěžovatele uvedených, vycházeje z presumpce řádného výkonu soudní moci, tak nemá Ústavní soud bez dalšího důvody pochybovat. Především potom ovšem nutno říci, že tuto námitku by bylo lze otevřít ústavněprávnímu přezkumu před Ústavním soudem v případě napadení prvotního rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, nikoliv takto ex post.

Konsekvence vedoucí ke kasaci napadených rozhodnutí nezakládá ani překročení pětidenní lhůty k rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Z přístupu doktrinárního i judikatury Ústavního soudu se podává jednak úsudek o pořádkovém charakteru lhůty uvedené v § 72 odst. 3 tr. řádu, jakož i současný důraz na to, že by nemělo docházet k jejímu neopodstatněnému překročení, které ovšem nemá za následek propuštění z vazby na svobodu (kupř. Šámal P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 556; usnesení sp. zn. II. ÚS 641/02, IV. ÚS 760/06, III. ÚS 1437/08, I. ÚS 1937/08, II. ÚS 2838/08, I. ÚS 1483/09 a další). Dojde-li k němu, lze se domáhat vydání rozhodnutí rovněž prostředky, jež poskytují ustanovení § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 597/05).

Na konkrétní situaci stěžovatele je zapotřebí dle názoru Ústavního soudu nahlížet v tom kontextu, že sice podal žádost o propuštění z vazby 21. září 2009, o níž bylo rozhodnuto soudem po jeho osobním slyšení k důvodům vazby (až) dne 21. prosince 2009, potud dlužno konstatovat, že pořádková lhůta byla překročena (pod aspektem práva na osobní svobodu) nikoliv nevýznamně; ve světle stěžovatelových práv ovšem bez relevantního významu není skutečnost, že 23. října 2009 bylo vydáno pravomocné usnesení o jeho ponechání ve vazbě (usnesení státní zástupkyně Městského zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 243/2008), přičemž stížnost vůči němu směřující, podanou dne 30. října 2009, vzal stěžovatel následně zpět. V daném případě bylo takto rozhodováno při posouzení podmínek, v nichž jsou zahrnuty ty, jež nutno zohlednit při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby na svobodu dle § 72 odst. 3 tr. řádu (srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 157/03, IV. ÚS 253/03, IV. ÚS 385/03), a o stížnosti by rozhodoval (nebyla-li by vzata zpět) soud [§ 146a odst. 1 písm. a) tr. řádu].

S námitkou týkající se popření práva na obhajobu se v nezbytném rozsahu vypořádal ve svém usnesení Vrchní soud v Praze (s. 4) a na jeho odůvodnění lze odkázat s tím, že se věcně pouze zčásti váže k vlastnímu stěžovatelem napadenému rozhodování o vazbě.

Pakliže se stěžovateli nepodařilo prokázat zásah do jeho ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.