III. ÚS 459/05
III.ÚS 459/05 ze dne 27. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 459/05

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. S. a 2. M. S., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, čj. 28 Cdo 1193/2004-208, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, čj. 14 Co 176/2003-191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 9. 2005 napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, čj. 28 Cdo 1193/2004-208, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, čj. 14 Co 176/2003-191, a s tvrzením, že uvedené soudy těmito rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhali jejich zrušení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 158/95, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 11. 2002, čj. 11 C 158/95-164, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na uložení povinnosti žalovanému BTK Servis, s. r. o., uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí původně označených jako dům čp. 543 s pozemkem p. č. 933, zapsaných v pozemkové knize pro k. ú. Sokolov ve vložce č. 3026. Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelé neprokázali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), a že vydání nemovitostí brání rovněž ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z toho, že opírali-li stěžovatelé své postavení oprávněných osob o příbuzenský vztah k F. S., pak neprokázali, že tato osoba byla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť v řadě posledním relevantním zápisem ze dne 16. 5. 1934 bylo na základě odevzdací listiny D 388/32-9 vloženo vlastnické právo pro F. S.. Dále se odvolací soud ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že žalovaný není osobou povinnou k vydání nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně porušil procesní zásadu stanovenou v § 226 odst. 1 o. s. ř., neboť mu odvolací soud ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2002 uložil provést důkazy ohledně postavení stěžovatelů jako osob oprávněných, a to ve vztahu k osobám, které byly původními vlastníky nemovitostí, jakož i prošetřit, zda posledním vlastníkem byla skutečně F.S., jak plyne z pozemkové knihy, nebo zda jím byl F. S., jak tvrdili oni, což soud prvního stupně neučinil. V souvislosti s tím stěžovatelé upozorňují, že k prokázání svého tvrzení navrhli důkazy, z nichž některé již do spisu předem založili. Stěžovatelé vytýkají nalézacímu soudu, že pokud pokládal za nadbytečné provádět důkaz ohledně smrti F. S., který zahynul v koncentračním táboře během druhé světové války, jak může uvádět, že původním vlastníkem byla F. S., která měla vlastnické právo po F. S. nabýt na základě odevzdací listiny (tedy na základě dědického řízení) v roce 1934. K zodpovězení vyvstalých otázek označili stěžovatelé dle svého vyjádření důkazy a místo, kde by se měly nacházet, soud se však omezil pouze na konstatování, že tyto listiny nemá k dispozici ani katastrální úřad, ačkoliv bylo zřejmé, že tyto listiny mohou být v okresním archivu či Státním ústředním archivu. Soud prvního stupně se rovněž nevypořádal s námitkou ohledně platnosti smlouvy, na jejímž základě měly na žalovaného přejít předmětné nemovitosti, zejména zda bylo postupováno podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb.; nebyly prý rozptýleny ani pochybnosti týkající se platnosti výběrového řízení. Dovolací soud pak měl nesprávně posoudit otázku právní významnosti skutečnosti přechodu předmětných nemovitostí na žalovaného. Obecné soudy dle stěžovatelů nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem a založily tak jednání označované teorií za "rozpor se spisy"; pokud měly tyto soudy za to, že tvrzení stěžovatelů jsou nedostatečná či že nebyla prokázána, bylo jejich povinností stěžovatele v tomto ohledu poučit. Závěrem ústavní stížnosti poukazují na průtahy v daném soudním řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, tedy že ústavní stížnost nemá ústavně právní dimenzi.

Při posuzování této otázky Ústavní soud vychází ze své, dnes již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především vytýkají obecným soudům nesprávný postup v tzv. důkazním řízení, spočívající v tom, že ačkoliv označili důkazy k prokázání svého tvrzení, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 2, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, soudy tyto neprovedly; konkrétně (a v prvé řadě) jde o to, zda F. S., jehož jsou údajnými právními nástupci (mělo se jednat o jejich strýce), byl vlastníkem předmětných nemovitostí.

Na č. l. 151 a 152 spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 158/95 (dále jen "soudní spis") se nachází usnesení vydané tímto okresním soudem podle 118c odst. 1 o. s. ř., ve kterém bylo stanoveno, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve 20denní lhůtě. V tomto usnesení se uvádí, že soud vyzval 5. 9. 2002 stěžovatele, aby do spisu založili mj. srozumitelný popis příbuzenského vztahu k poslednímu vlastníku předmětných nemovitostí, zapsanému v pozemkové knize, a že na ni stěžovatelé nereagovali. V odpovědi ze dne 11. 11. 2002 stěžovatelé uvedli, že původním vlastníkem byl F. S., takže jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že následující zápis v pozemkové knize je chybný, neboť z předchozího zápisu je zřejmé, že F. S. zemřela. Navrhli proto jako důkaz mj. odevzdací listiny ze dne 17. 2. 1928, čj. D 326/27-9, a ze dne 26. 1. 1933, čj. D 388/32-9 (viz č. l. 155 soudního spisu). Ovšem důkaz těmito listinami navrhli stěžovatelé již v rámci svého dřívějšího podání ze dne 28. 6. 2002, jehož obsahem bylo (doplnění) odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 12. 2000 (viz č. l. 134 soudního spisu). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 1. 7. 2002 vyplývá, že stěžovatelé uvedli, že neměli možnost opatřit si tyto listiny, které má k dispozici katastrální úřad, který jim je nevydal (č. l. 141). Odvolací soud následně zrušuje rozsudek nalézacího soudu s tím, že má ještě provést navržené důkazy stran postavení stěžovatelů jako osob oprávněných ve smyslu § 3 odst. 2 a odst. 4 písm. e) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Poté okresní soud požádal Katastrální úřad v Sokolově o zaslání zmíněných listin, ten však sdělil v dopise ze dne 1. 11. 2002, že nejsou na tomto úřadě uloženy (č. l. 153).

Z výše uvedeného je zřejmé, že důkazy navržené stěžovateli se přes snahu soudu opatřit nepodařilo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti k tomu sice uvádějí, že okresnímu soudu mělo být zřejmé, že se předmětné listiny nacházejí v okresním archivu či Státním ústředním archivu, ovšem aby se okresní soud pokusil je opatřit u těchto institucí, stěžovatelé nepožadovali, především pak sami žádnou iniciativu za účelem jejich opatření nevyvinuli, a to i přesto, že jim z průběhu předchozího řízení muselo být zřejmé, co mají pro úspěšnost ve sporu učinit; přitom po obecných soudech nelze požadovat, resp. nebylo jejich zákonnou povinností, aby vyhledávaly důkazy a za tímto účelem obesílaly všechny v úvahu připadající osoby, úřady a instituce či dokonce samy po relevantních listinách pátraly v archivech. Jinak řečeno, v postupu soudů, jde-li o tzv. důkazní řízení, nebylo žádné pochybení zjištěno, a tak i jejich závěru, že stěžovatelé neunesli své důkazní břemeno ve vztahu k jejich tvrzení, že původním vlastníkem nemovitostí byl jejich strýc, nelze nic vytknout.

Pokud stěžovatelé namítají porušení § 226 odst. 1 o. s. ř., nutno vzít v úvahu, že řešit otázku, zda bylo ustanovení, resp. příslušný pokyn odvolacího soudu ze strany soudu prvního stupně dodrženy, náleží odvolacímu soudu a nikoliv Ústavnímu soudu, jehož povinností je přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a řízení, které jejich vydání předcházelo, ve svém celku a jen z hlediska jejich ústavnosti. Ostatně názoru stěžovatelů stran porušení tohoto ustanovení nelze vzhledem k výše uvedeným závěrům přisvědčit.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecním soudům i průtahy řízení či to, že se nezabývaly okolnostmi prodeje nemovitostí, jež byly předmětem soudního řízení. Jedná se však o bezpředmětné námitky, neboť dané soudní řízení již bylo ukončeno a eventualita, že v něm nastaly průtahy, které představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí být nemohou (k tomu srov. § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stejně tak je nadbytečné zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný nabyl předmětné nemovitosti, neboť na jejím posouzení není výsledek řízení před obecnými soudy, a to vzhledem k neunesení tzv. důkazního břemene ze strany stěžovatelů, jde-li o jejich postavení jako oprávněných osob ve smyslu § 3 odst. 2, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nijak závislý.

Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.