III. ÚS 457/17
III.ÚS 457/17 ze dne 12. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jana Marušky a 2. Ing. Petry Maruškové, obou zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 28 Co 270/2016-99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu.

2. Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění ve výši 99 750 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky územního řízení o umístění stavby (novostavby) rodinného domu, garáže a skleníku, dále se žalobou domáhali po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody, která stěžovatelům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu v tomto územním řízení, a to ve výši 83 933 Kč s příslušenstvím.

3. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl. Dospěl k závěru, že ze strany stavebního úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval nejen v nepřiměřené délce správního řízení, ale i v jednotlivých nečinnostech ze strany stavebního úřadu a nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního orgánu. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že se na případ stěžovatelů aplikuje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Obvodní soud s ohledem na tyto závěry přiznal každému ze stěžovatelů právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč a dále společně a nerozdílně nárok na náhradu škody, která stěžovatelům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, ve výši 52 173 Kč. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl.

4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Na jeho základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba se zamítá. Zároveň obsahoval napadený rozsudek poučení, že je proti němu přípustné dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, že souběžně podali též dovolání. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku bylo ve výroku I rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 30 000 Kč ve vztahu ke každému ze stěžovatelů a ve výši 52 173 Kč oběma stěžovatelům společně a nerozdílně, mají stěžovatelé obavu, aby nebylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé tak z opatrnosti podali též ústavní stížnost.

6. Stěžovatelé dále rozvádějí svou argumentaci ve prospěch závěru, že napadeným rozsudkem městského soudu byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto argumentaci není vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti třeba podrobněji reprodukovat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Zároveň však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod.

10. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelé nebudou úspěšní, nic jim nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž mohou zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jejich dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelům tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

11. Ani v případě, že by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak se stěžovatelé obávali, neztratí možnost podat ústavní stížnost po rozhodnutí Nejvyššího soudu. V napadeném rozhodnutí městského soudu totiž byli poučeni, že dovolání proti napadenému rozsudku je přípustné.

12. Přestože posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelům, kteří se řídili poučením městského soudu, klást tento postup k tíži [nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16]. Ústavní soud zdůrazňuje, že samotné poučení přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3446/14). Pro stěžovatele, který se jím však řídí, to nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae) v případě, že po skončení řízení před Nejvyšším soudem podá ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2017

Jan Filip v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.