III. ÚS 456/17
III.ÚS 456/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Martinů, zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2016 č. j. 21 Cdo 3317/2016-674, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) společnosti Zambelli - technik, spol. s r. o., sídlem Tovární 177, Český Krumlov, a 2) společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 7 C 241/2005-593 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka na první vedlejší účastnici, na jejíž straně vystupovala druhá vedlejší účastnice, domáhala zaplacení částky 1 173 566,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, pokud se jí domáhala zaplacení částky 12 027 Kč měsíčně jako renty (výrok II.). Zároveň bylo rozhodnuto, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce nepřiznává (výrok III.), když právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno ani první vedlejší účastnici (výrok IV.). Okresní soud o žalobě na náhradu škody způsobené stěžovatelce nemocí z povolání, která jí byla zjištěna v době pracovního poměru u první vedlejší účastnice, rozhodoval již opakovaně a nyní vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženému v rozsudku ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3689/2012-462. Po doplněném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka pracovala u první vedlejší účastnice za podmínek, za kterých vzniká nemoc, kterou byla stěžovatelka postižena. Nebyly tedy splněny všechny předpoklady odpovědnosti vedlejší účastnice jako zaměstnavatele za škodu tak, jak vyžaduje zákon. Okresní soud zejména odkázal na závěry znaleckého posudku, podle něhož stěžovatelka vykonávala práci, při níž není pravděpodobný její nepříznivý vliv na zdraví člověka. Jak rovněž vyplynulo z protokolu Krajské hygienické stanice v Českých Budějovicích o šetření na pracovišti stěžovatelky, stěžovatelka v rozhodné době vykonávala celkem 6 pracovních operací, z čehož dvě byly pro automobil značky Audi. Sama stěžovatelka uvedla, že montáže na vozidle Audi prováděla nejčastěji, a to v rozsahu asi 80 % pracovní doby. Podle soudu prvního stupně pak bylo zřejmé, že operace při montáži vozidel BMW, které sama stěžovatelka považovala za náročné a ruce zatěžující, ve skutečnosti představovaly pouze nepatrný zlomek jejich pracovních úkonů. Pro závěr, že stěžovatelka nepracovala za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, svědčí i ta skutečnost, že v rozhodném období ani později, nebyla u první vedlejší účastnice šetřena ani uznána žádná jiná nemoc z povolání zaměstnanců.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 8. 3. 2016 č. j. 22 Co 121/2016-638 prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle krajského soudu bylo pro věc rozhodující zodpovězení otázky, zda stěžovatelka pracovala u první vedlejší účastnice za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká a zda je dána příčinná souvislost s nemocí z povolání a vzniklou škodou, jak to vyžaduje zákon (v dané souvislosti tedy § 190 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2006). Okresní soud podle krajského soudu správně dovodil, že při svém rozhodování neměl dostatek důkazů k tomu, aby mohl existenci podmínek pro vznik nemoci z povolání u stěžovatelky dovodit. Měl totiž k dispozici pouze jeden z důkazů (hlášení nemoci z povolání), přičemž stěžovatelce se nepodařilo za dané důkazní situace prokázat, že pracovní podmínky u první vedlejší účastnice mohly vést k onemocnění nemocí z povolání. Jak vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, první vedlejší účastnice jako zaměstnavatel nejenže nenese důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, že u ní stěžovatelka pracovala za podmínek, z níž vzniká nemoc z povolání, ale je oprávněna i popírat tvrzení a důkazy o tom, že stěžovatelka za takových podmínek u ní pracovala. Stěžovatelka přitom právně významné skutečnosti prokazovala pouze výše uvedeným hlášením nemoci z povolání a rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí ve věci vyměření bolestného. Podle odvolacího soudu však taková rozhodnutí správního orgánu nemají povahu rozhodnutí o předběžné otázce, jímž by byl soud jinak vázán. Přitom ani výslechy svědkyň stěžovatelkou navržených neprokázaly existenci pracovních podmínek, v nichž by mohla vzniknout nemoc z povolání. Konečně ani závěry znaleckého posudku soudního znalce nesvědčí ve prospěch argumentace stěžovatelky.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Uzavřel, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nejde o nemoc z povolání, je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3689/2012-462, a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [zde Nejvyšší soud odkázal mimo jiné na svůj rozsudek ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2308/2002] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posuzována jinak. V části, v níž stěžovatelka jako dovolatelka zpochybňovala skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, pak stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než zákon připouští, a proto nebylo možno v řízení pokračovat.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jejíž podstatnou část tvoří rekapitulace ve věci vydaných rozhodnutí - zejména namítá, že Nejvyšší soud nesprávně rozhodl o tom, že dovolání odmítá, neboť stěžovatelka měla uplatnit v řízení jiný dovolací důvod, než který je uveden v zákoně. Takový postup dovolacího soudu považuje za zcela nesprávný a odkazuje na nález Ústavního soudu ze 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 [(N 231/75 SbNU 581); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], v němž Ústavní soud konstatoval, že i když dovolací soud vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv dovolatele. Této povinnosti ale Nejvyšší soud podle stěžovatelky nedostál. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že by její dovolání nebylo přípustné ani proto, že okresní soud a krajský soud byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu. Naopak Nejvyšší soud svým rozsudkem předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil podle stěžovatelky z důvodu nutnosti správného určení jejího pravděpodobného výdělku po zjištění nemoci z povolání.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že argumentace stěžovatelky je značně obecná, takže případná pochybení jí tvrzená jsou těžko identifikovatelná. To platí zejména, vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že neposoudil její dovolání z hlediska eventuálního porušení základních práv (stěžovatelka má tedy na mysli tu část dovolání, jež směřovala do otázek vyhodnocených Nejvyšším soudem jako otázek skutkových, a tedy z přezkumu dovolacího soudu vyloučených). Stěžovatelka však ani v ústavní stížnosti dostatečně neidentifikuje, jakých konkrétních pochybení se tato její argumentace má týkat.

10. Nadto Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že obecné soudy zcela respektovaly jím vyjádřený právní názor, že první vedlejší účastnice nenese břemeno tvrzení a břemeno důkazní k tomu, že u ní - zjednodušeně řečeno - nepanovaly podmínky, za nichž nemoc z povolání mohla vzniknout, ale má jako žalovaná prostor pro to, aby se takovým tvrzením ze strany stěžovatelky mohla bránit. Stěžovatelka přitom ani podle Ústavního soudu - v porovnání s odůvodněním okresního soudu a krajského soudu - žádnou přesvědčivou argumentaci, že v jejím případě jde o nemoc z povolání a že za ni odpovídá vedlejší účastnice, nepřináší.

11. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení předcházejících rozhodnutí proto, že nebyl správně zjištěn pravděpodobný výdělek stěžovatelky po prodělané nemoci z povolání (důvodem bylo naopak vyjasnění postavení první vedlejší účastnice - srov. shora), byť je pravda, že na stěžovatelkou zmíněnou nesprávnost Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí upozornil. Tato nesprávnost by však měla svoji relevanci, teprve prokázala-li by stěžovatelka odpovědnost první vedlejší účastnice za jí tvrzenou nemoc z povolání.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.