III. ÚS 456/12
III.ÚS 456/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., IČ 00001350, se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou v Praze 1, Břehová 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011 č. j. 97 K 53/98-1179 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 2 Ko 16/2011-1263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Dále má stěžovatelka za to, že bylo porušeno její právo, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1998 č. j. 97 K 53/98-60 byl prohlášen konkurs na majetek společnosti Příbramská teplárenská, a. s. (dále jen "úpadce"). Současně byl ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce JUDr. T. P. Stěžovatelka přihlásila své pohledávky za úpadcem dne 19. 11. 1998.

V podání ze dne 28. 7. 2009 navrhla stěžovatelka, jako zjištěný konkursní věřitel, aby Městský soud v Praze zprostil výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce. Svůj návrh odůvodnila tvrzením o závažném porušení zákonných povinností správce, jež spatřovala zejména ve skutečnosti, že správce konkursní podstaty bez schválení věřitelského výboru převedl výrobní činnost úpadce na třetí osobu. Tento svůj nelegální postup měl navíc krýt předložením antidatovaných dokumentů, jež měly osvědčit údajné konání schůze věřitelského výboru úpadce dne 22. 11. 2007, na které mělo k vyslovení souhlasu s převedením činnosti úpadce na třetí osobu dojít. Dále vyčítala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi jeho nečinnost, důsledkem čehož má kvůli trvajícímu excindačnímu sporu docházet k průtahům v předmětném konkursním řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2011 č. j. 97 K 53/98-1179 návrh stěžovatelky zamítl. Ve svém rozhodnutí uvedl, že se při výkonu své činnosti správce konkursní podstaty úpadce vedlejší účastník nedopustil žádného natolik závažného pochybení, které by odůvodňovalo zproštění jeho funkce. Neztotožnil se s názorem stěžovatelky, že k převedení činnosti úpadce na třetí osobu došlo bez schválení věřitelského výboru, jelikož k vyslovení souhlasu k tomuto úkonu došlo nejpozději na jednání, konaném u soudu dne 6. 10. 2008. Tím měla být případná předchozí absence souhlasu konvalidována. Městský soud v Praze už tudíž nepovažoval za potřebné blíže se zabývat námitkami stěžovatelky, zpochybňujícími konání schůze věřitelského výboru dne 22. 11. 2007. V otázce existence průtahů v řízení pak Městský soud v Praze dospěl k závěru, že postup správce byl v souladu se zákonem, protože ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání není možné zpeněžit majetek, zapsaný do konkursní podstaty, dokud nedojde k ukončení všech probíhajících excindačních řízení.

K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 2 Ko 16/2011-1263 shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrzeno. Ve své argumentaci se odvolací soud ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, přičemž námitkou stěžovatelky ohledně nekonání schůze věřitelského výboru dne 22. 11. 2007 se zabýval, když uvedl, že zjistil skutkový stav (list 4) a výslovně uvedl, že dne 2. 9. 2010 uznali dva členové věřitelského výboru účastnící se jednání věřitelského výboru dne 22. 11. 2007 v čestných prohlášeních své podpisy na zápisu z jednání za vlastní a pravé a dále uvedli, že jednání věřitelského výboru bylo svoláno z iniciativy stěžovatelky na den 22. 11. 2007 do sídla správce.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy a podrobně zrekapitulovala řízení před obecnými soudy s vlastní intepretací skutkových i právních zjištění. Porušení svých ústavních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s její námitkou, týkající se nekonání schůze věřitelského výboru dne 22. 11. 2007, jakož i předkládání antidatovaných dokumentů ze strany vedlejšího účastníka, a neprovedly ani potřebné důkazy. Podle názoru stěžovatelky by prokázání uvedených skutečností nepochybně mělo za následek zproštění vedlejšího účastníka výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce, jelikož se jednalo o závažné porušení jeho zákonných povinností. Za protiústavní považuje stěžovatelka rovněž průtahy v předmětném konkursním řízení, způsobené nečinností vedlejšího účastníka při výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce a také postupem soudů, kterým se dosud nepodařilo ukončit již více než 12 let trvající excindační řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud znovu připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ve své rozhodovací činnosti již Ústavní soud mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud připomíná svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídajícího kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu. Ústavní soud již také mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96 a III. ÚS 103/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud výslovně uvedl, že k činnosti správce konkursní podstaty nebyly do konce roku 2007, tj. po dobu devíti let, vzneseny žádné námitky. Povinnosti, které byly správci uloženy soudem, jím byly splněny, za porušení povinností či nečinnost nebyla soudem nikdy správci uložena pokuta. Rovněž skutečnost, že by odborná náročnost věci nebyla zcela zřejmě přiměřená schopnostem správce, nebyla prokázána. Návrh na zproštění funkce byl podán jedním z členů původního tříčlenného věřitelského výboru; zbývající dva členové se samostatnými podáními naopak vyslovili jednoznačně proti tomuto návrhu. Na schůzi věřitelů, svolané soudem z podnětu stěžovatelky, byli dne 4. 3. 2010 zvoleni další členové věřitelského výboru do celkového počtu devíti; ani jeden z nově zvolených členů věřitelského výboru se však ke stěžovatelce nepřipojil. Stěžovatelka svůj návrh mnohokrát doplňovala a pozměňovala, když se domáhala zproštění funkce správce konkursní podstaty. Z právní argumentace i výše uvedených skutečností se proto jeví konání stěžovatelky jako účelové, neboť zájmem stěžovatelky je rychlé zpeněžení podniku, zatímco správce konkursní podstaty spolu s ostatními věřiteli zastává názor, že ke zpeněžení konkursní podstaty nelze přistoupit dříve, než budou ukončena všechna excindační řízení, a dále zohledňuje skutečnost, že na dodávkách tepla z podniku úpadce jsou závislé tisíce domácností v Příbrami, školy, školky a nemocnice.

Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč v postupu správce, jenž je zachycen v obsahu spisu, nelze spatřovat žádná pochybení. Dále pak zdůraznily, že průběh a způsob zpeněžování konkursní podstaty budou předmětem konečné zprávy o zpeněžování majetku podstaty, tj. každý z účastníků bude mít podle § 29 zákona o konkursu a vyrovnání možnost podat proti konečné zprávě námitky.

Co do námitky, týkající se průtahů v předmětném konkursním řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že tato důvodná není.

S ohledem na shora uvedené zásady spravedlivého procesu zastává Ústavní soud názor, že v obou napadených rozhodnutích obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily existenci všech důvodů, ze kterých v námitkách stěžovatelky, vztahujících se k době trvání předmětného konkursního řízení, neshledaly žádné závažné důvody, pro něž by měl být vedlejší účastník zproštěn funkce správce konkursní podstaty úpadce. Ústavnímu soudu proto již nepřísluší dále se těmito závěry zabývat či je jakkoli opět přehodnocovat.

Pokud stěžovatelka brojí rovněž proti neodůvodněným průtahům v předmětném konkursním řízení, popřípadě v souvisejícím excindačním řízení v důsledku postupu obecných soudů, lze ji odkázat na § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu tohoto ustanovení odmítne soudce zpravodaj návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.

Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů, vedených obecnými soudy, jsou tedy - a to i v případě namítaných průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána jinak, zde jmenovitě ani na základě instrumentu, zakotveného v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem - a to i ve vztahu ke stěžovatelkou popsanému stavu v daném řízení - přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy nutně je (k nezbytnosti vyčerpání tohoto prostředku pro založení přípustnosti ústavní stížnosti srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších, všech dostupných na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.