III. ÚS 456/09
III.ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010

N 11/56 SbNU 105
Posouzení opatření obecné povahy

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 456/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008 č. j. 7 Ao 1/2008-83, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu obce Strážný.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o zrušení opatření obecné povahy.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ao 1/2008 se podává následující.

Návrhem adresovaným Nejvyššímu správnímu soudu se stěžovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy - územního plánu obce Strážný, který byl schválen usnesením zastupitelstva obce Strážný č. 4 ze dne 12. 6. 2008, neboť jím podle jeho názoru došlo ke změně způsobu využití pozemků stěžovatele, a to z pozemků určených k zástavbě na pozemky ostatní, určené k zeleni, na kterých je výstavba omezena či vyloučena.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze 3. 12. 2008 č. j. 7 Ao 1/2008-83 návrh stěžovatele zamítl. Ohledně namítaného rozporu změny územního plánu s § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zdůraznil, že se v posuzovaném případě nejednalo o změnu územního plánu, nýbrž o zpracování plánu nového; a i když (posléze) § 55 stavebního zákona vymezil s účinností od 1. 1. 2007 povinnosti pořizovatele územního plánu, nemohl odpůrce s ohledem na ustanovení § 188 odst. 2 stavebního zákona podle něj postupovat. Se zahájením pořizování územního plánu totiž odpůrce započal již od rozhodnutí zastupitelstva obce o pořízení územně plánovací dokumentace dne 22. 3. 2005, tedy ještě za účinnosti dříve platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž "činnosti ukončené před účinností stavebního zákona ... (pozn.: zde zadání územního plánu, vyžádání stanovisek dotčených správních orgánů, schválení zadání územního plánu obce) se považují za uzavřené a pořizovatel se k nim v průběhu dalšího řízení ... nevrací ani je nijak nemodifikuje". Z podrobně rozvedených důvodů též Nejvyšší správní soud odmítl jako nedůvodné námitky ohledně absence posouzení vlivu změny na životní prostřední, popřípadě odpovídající informační povinnosti podle příslušného zákona, jakož i námitku nezákonnosti postupu při vyřizování stěžovatelových námitek odpůrcem.

Stěžovatel s tímto rozhodnutím v ústavní stížnosti nesouhlasí a namítá, že pozemky určené k výstavbě, jež byly změnou územního plánu dotčeny, nabyl za účelem podnikání a má s nimi "určitý podnikatelský záměr". Důsledkem změny územního plánu je tak podstatné omezení, resp. znemožnění jeho podnikatelské činnosti na těchto pozemcích, čímž dochází k zásadnímu zásahu do jeho vlastnického práva (obdobnému vyvlastnění), jakož i do práva na podnikání, a negativní aspekt shledává rovněž v "zásahu do hodnoty pozemků". Povinností obce přitom bylo hájit soulad veřejného zájmu se zájmem soukromým; avšak právě veřejný zájem podle stěžovatele zde dán nebyl, neboť "došlo ke změně pozemků určených k zástavbě tak, že k zástavbě byly určeny jiné soukromé pozemky původně určené k zemědělské činnosti".

Nejvyšší správní soud k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném rozhodnutí nevyjádřil právní závěry, na které by bylo možno pohlížet tak, že jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními; toto rozhodnutí (resp. závěry z něj vyplývající) též není ani v rozporu s pozdějším "zásadním" rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120, jež vymezilo zejména rozsah soudní kontroly procesu tvorby (změny) územního plánu v řízení předjímaném ustanovením § 101a s. ř. s. V posuzovaném případě "ústavně legitimní a o zákonný cíl opřený důvod vydání nového územního plánu" (a nikoliv jeho změny, jak dovozuje stěžovatel) přitom vyplynul ze správního spisu, přičemž územně plánovací dokumentace svědčila o "snaze harmonizovat poměry na území regulovaném územním plánem a sladit veřejný zájem s individuálními zájmy týkajícími se daného území"; ze zákonného způsobu rozhodování o uplatněných námitkách stěžovatele je též patrná "nezbytná míra zásahu a šetrný způsob vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli". Zájmy stěžovatele byly přitom vyvažovány s ohledem na veřejný zájem (jako důvod ke změně ve využití pozemků) představovaný "v nejširším slova smyslu" zájmem na "harmonickém využití předmětného území". Volba konkrétní podoby využití určitého území tak byla výsledkem "určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž vůle politické jednotky, která o něm rozhodovala (obce), byla omezena ... požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování". Úkolem Nejvyššího správního soudu přitom nebylo stanovovat způsob využití určitého území, nýbrž "jen sledovat", zda se příslušná politická jednotka při tvorbě územního plánu pohybovala v "popsaných mantinelech", a to při respektu k zásadě, že "není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou, pokud je akceptovatelná varianta využití území, která se takto "vejde" do mantinelů územního plánování". Nediskriminační způsob s vyloučením libovůle v procesu přípravy a přijímání územního plánu je podle soudu přitom patrný jak z jednotlivých soudem popsaných a hodnocených fází procesu, tak i ze způsobu, jímž bylo v tomto procesu rozhodováno o námitkách stěžovatele.

Stěžovateli byla dána příležitost k replice, ten ji však nevyužil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591) (stejně jako později kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 ze dne 15. 11. 2007 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07 ze dne 21. 2. 2008 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 o. s. ř.).

V dané věci je ústavní stížností napaden rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatele na zrušení tzv. opatření obecné povahy, a to ve zvláštním řízení upraveném v ustanovení § 101a až 101d zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "s. ř. s."). K této formě správního aktu a jejímu přezkumu se Ústavní soud v minulosti již vícekrát vyjádřil, a zejména na nález ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409), případně nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 (N 57/52 SbNU 267) lze i zde plně odkázat. Dovozenému "smíšenému" charakteru správního aktu, jejž nelze identifikovat ani se správním rozhodnutím ani s právním předpisem, pak koresponduje i zvláštní režim jeho přezkumu "přímo" Nejvyšším správním soudem podle označených ustanovení soudního řádu správního, jehož základní rysy tento soud - v podobě algoritmu "pěti kroků" - vymezil v rozsudku ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98 a posléze v navazujících souvislostech upřesnil rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao1/2009-120.

Z judikatury Ústavního soudu se rovněž podává, že specifický charakter opatření obecné povahy a zvláštní institut jeho přezkumu ve správním soudnictví (nikoli prostřednictvím institutu obecného, tj. žaloby proti rozhodnutí správního orgánu) vylučuje, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána přímo proti tomuto opatření, nýbrž lze ji uplatnit toliko až proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo opatření obecné povahy přezkoumáno (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 22/08; ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výlučnému přezkumnému oprávnění Nejvyššího správního soudu odpovídá, že ústavní stížnost směřující proti opatření obecné povahy by musela být - pro nedostatek příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu - odmítnuta [srov. usnesení ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 16/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že "v dané věci se ve své podstatě jedná o její posouzení z pohledu práva správního, nikoli ústavního. K jejímu přezkumu je tedy prvotně příslušný ve smyslu § 101c s. ř. s. Nejvyšší správní soud, což znamená, že tato ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný"]. Totéž logicky platí i pro tu část ústavní stížnosti, v níž by se stěžovatel - byť spolu s návrhem na zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - domáhal zrušení i tomuto rozhodnutí předcházejícího opatření obecné povahy.

Z toho plyne, že ačkoli územní plán - jakožto opatření obecné povahy - je z povahy věci typicky způsobilý zasáhnout do vlastnického práva (čl. 11 Listiny) jím dotčených subjektů, případně práv dalších, včetně práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny (což namítá stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti), může se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel dovolávat jejich porušení jen prostřednictvím argumentu, že těmto právům neposkytl adekvátní ochranu nikoli orgán, který opatření obecné povahy vydal, nýbrž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 101d s. ř. s. Samozřejmým důsledkem toho je, že (primárně) relevantním prostorem posouzení ústavní stížnosti je ústavněprávní přezkum řízení (a jeho výsledku) vedeného před Nejvyšším správním soudem z hledisek principů tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pak se uplatní standardní vymezení zásad takového hodnocení, jak je Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře proklamuje.

V této souvislosti Ústavní soud pravidelně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna; jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsenzuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je vzhledem k obsahu posuzované ústavní stížnosti rozhodující, neboť argument dotčením ústavně zaručených práv (vlastnit majetek a práva podnikat), jak bylo výše řečeno, je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad soudního řízení, přičemž ty mohou být založeny jak v rovině hmotněprávního posouzení věci, tak v podobě vad procesních, pakliže byly svojí povahou způsobilé ovlivnit jeho výsledek.

Posledně uvedené je významné potud, že ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky odlišné od těch, jež uplatňoval v soudním řízení, jsou svým obsahem způsobilé zčásti reflektovat hlediska soudního přezkumu, jež Nejvyšší správní soud obecně vymezil coby součást svého standardního algoritmu (viz výše zmíněný rozsudek ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98, jmenovitě čtvrtý a pátý krok spočívající v hodnocení případného rozporu opatření obecné povahy s hmotným právem, resp. s principy proporcionality, potřebnosti a minimalizace zásahu), jimž se oproti tomu Nejvyšší správní soud v dané věci věnoval jen parciálně, resp. nepřímo. Aniž by stěžovatel tomu adekvátně v ústavní stížnosti argumentoval, nemohla být z pozic ústavněprávního přezkumu dodržení procesních pravidel přehlédnuta otázka, zda Nejvyšší správní soud - tím, že opatření obecné povahy nepřezkoumal "důsledně" i z pohledu námitek nevznesených (vznesených nyní, v ústavní stížnosti) - nevybočil nepřípustně z příkazu ustanovení § 101d odst. 1 s. ř. s., jež stanoví, že "při rozhodování soud ... není vázán právními důvody návrhu".

Na tuto otázku však nelze než odpovědět záporně. Navzdory "nevázanosti právními důvody" nelze pominout, že přirozeným prvkem řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. - vzhledem k celkové konstrukci jeho úpravy, reflektující typovou skutkovou základnu návrhu a přítomnost logicky silného individuálního (soukromého) zájmu navrhovatele - je procesní aktivita primárně samotného navrhovatele, které odpovídá, že i jemu je namístě přiměřeně připínat soudnímu řízení tradiční povinnost tvrzení, případně i důkazní. Navrhovatelovým tvrzením o porušení jeho konkrétního práva a o tomu relevantních skutkových okolnostech se tak zásadně vymezuje předmět řízení, a nelze naopak na soud klást požadavek vlastního (dalšího, jen jím iniciovaného) úsilí ku zjištění (vyhledání, resp. vyšetření), zda jsou zde práva jiná, jež mohou být opatřením obecné povahy dotčena, a na jakém skutkovém základě tak tomu může být.

Se zřetelem k zásadě "vigilantibus iura", na kterou Ústavní soud zhusta odkazuje, není tedy ústavněprávně relevantním pochybením, pakliže se Nejvyšší správní soud v dané věci soustředil k těm námitkám ("právním důvodům"), které navrhovatel v řízení před ním uplatnil.

Lze tedy již jen doplnit, že názor Nejvyššího správního soudu, jejž vyslovil v již zmíněném rozsudku ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009-120 (bod 28) - že z ustanovení § 101d odst. 1 s. ř. s. neplyne, že "přezkum opatření obecné povahy není v širším rámci determinován obsahem návrhu", že naopak jako každý soudní spor je obsahově předurčen aktivitou účastníků a až z ní vyplývající aktivitou soudu, přičemž soud "může nad rámec vymezený účastníky vyvinout aktivitu, která se mu jeví rozumná a vhodná k dosažení cíle řízení ..., avšak není myslitelné, aby toto posouzení provedl ze všech představitelných hledisek, neboť ta se mimo jiné odvíjejí i od skutkových okolností tvrzených či zjišťovaných a právních úvah prováděných na základě toho, co programem sporu učinili účastníci" - je ústavněprávně plně akceptovatelný, přičemž je přiléhavé dodat, že ostatně koresponduje úvahám, na nichž založil svoji metodiku přezkumu ve srovnatelných poměrech Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 19/08 [srov. bod 75 nálezu ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.)].

Co do těch námitek, jimiž navrhovatel návrh Nejvyššímu správnímu soudu skutečně odůvodnil (tvrzený rozpor územního plánu s požadavky ustanovení § 55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., nedostatek posouzení vlivu na životní prostředí, porušení informační povinnosti a "nezákonný" způsob vyřizování jeho námitek včetně absence řádného poučení o době, do které lze námitky účinně uplatnit), postačí odkázat na napadené rozhodnutí; Nejvyšší správní soud se s nimi obšírně a věcně adekvátně vypořádal a jeho rozhodnutí nese i znaky všeobecné (v kontextu celkového vyznění) přiléhavosti. Z pohledu ústavněprávního přezkumu (viz jeho vymezení výše) je pak podstatné, že je nelze mít ani za překvapivé ani za výraz výkladové svévole, natožpak za výklad "excesivní", a se zřetelem k tomu, že Nejvyšší správní soud dovozené závěry rovněž srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, je i vyloučeno jej kritizovat tvrzením, že jsou založeny na rozhodovací "libovůli". Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti proti nim konkrétní výhrady nevznesl.

Ani v tomto směru tudíž defekt v rovině ústavněprávní dovoditelný není.

Nad tento rámec je přiléhavé zaznamenat, že Nejvyšší správní soud naopak projevil vůči stěžovateli zřejmou benevolenci při hodnocení podmínek jeho aktivní legitimace k podání předmětného návrhu, jestliže rigorózně nepožadoval (srov. vlastní zásady formulované v rozsudku ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120, body 31 až 42), aby doložil, jak a jakým způsobem jím tvrzená pochybení územního plánu skutečně zasahují do jeho právní sféry. To se týká kupříkladu námitek, že "zastavěné území ... bylo v územním plánu vymezeno jako zeleň či ostatní plocha", že v něm "nejsou zakresleny ani stávající komunikace", a dalších, a je posléze i příznačné, že na výzvu soudu ze dne 12. 9. 2008 (aby doložil, že "byl zkrácen na svých právech ... že musí jít o zásah do hmotněprávní sféry a v jakých směrech") odpověděl navrhovatel pouhým předložením "výpisu z listu vlastnictví".

Ohledně námitek vtělených do ústavní stížnosti bylo výše konstatováno, že nejsou identifikovatelné s těmi, které stěžovatel uplatnil v soudním řízení, pakliže zde stěžovatel již tvrdí zásah do svého vlastnického práva v podobě následné nemožnosti využití jeho pozemků "pro určitý podnikatelský zájem", stav "obdobný vyvlastněním", zásah "do hodnoty pozemků" a že územním plánem nebyl zohledněn požadavek souladu zájmu veřejného se zájmem soukromým (vztah těchto výhrad ku čtvrtému a pátému kroku algoritmu soudního přezkumu ve smyslu zmiňovaného rozsudku ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98 byl shora zaznamenán); pro jejich "osud" v řízení před Ústavním soudem je pak rozhodující, že je stěžovatel uplatnil teprve nyní, v ústavní stížnosti, aniž tak učinil v řízení předchozím, před správním soudem.

Zde totiž platí, že tyto námitky nezbývá posoudit - již procesně - jakožto nepřípustné, resp. nezpůsobilé věcného hodnocení. Je tomu - ze standardní judikatury Ústavního soudu - proto, že ústavní stížnost se vyznačuje tím, že je k "obyčejným" procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); to pak znamená ne toliko, že stěžovatel musí zásadně využít všech jemu dostupných opravných prostředků, které mu jsou k ochraně jeho práva k dispozici, nýbrž i to, že v nich musí uplatnit právě ty námitky (aby otevřel obecným, resp. správním soudům prostor pro jejich posouzení), které míní předložit posléze Ústavnímu soudu, aby se ten pak mohl vyjádřit k ústavnosti řešení, jež soudy ve vztahu k nim přijaly (jinak by Ústavní soud v rozporu se svým posláním nahrazoval jejich činnost, resp. zasahoval do jejich pravomoci). Jsou-li tedy - jako je tomu v dané věci - určité námitky proti napadenému rozhodnutí formulovány až v ústavní stížností (vůbec poprvé), nemohou být věcně projednatelné a ústavní stížnost musí být v odpovídající části kvalifikována ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jakožto nepřípustná [srov. usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 697/06 a usnesení ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/09 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), popřípadě též nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 650/99 a usnesení ze dne 8. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 92/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Je vhodné dodat, že tento závěr koresponduje výkladu ustanovení § 101d odst. 1 s. ř. s., který byl v předchozím prezentován, resp. má v něm adekvátní procesní zakotvení.

Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že se stěžovateli porušení jeho ústavně chráněných práv v daném řízení doložit nezdařilo, pročež je podaná ústavní stížnost nedůvodná (zčásti též nepřípustná) a jako takovou ji Ústavní soud nálezem zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.