III. ÚS 456/05
III.ÚS 456/05 ze dne 23. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. J. M. a 2. O.M., obou zastoupených JUDr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 10. 2004, č. j. 7 C 77/98-459, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2005, č. j. 39 Co 425/2004-487,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 9. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2005 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice H. V. k rodinnému domu stojícímu na pozemku p. č. 2010, k pozemku p. č. 2010 a zahradě p. č. 2011 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaným u Katastrálního úřadu Praha, okres hl. m. Praha, na LV č. 59 pro katastrální území Hloubětín. Uvedené nemovitosti byly napadeným rozsudkem přikázány do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, které byla současně uložena povinnost zaplatit oběma stěžovatelům náhradu, a to každému po 395.833,50 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli, předmětné nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví vedlejší účastnice v rozsahu ideálních pěti šestin a v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů ve zbývající jedné šestině. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu pak podle stěžovatelů vyplývá, že obecný soud dospěl k závěru, že nemovitost může být lépe využita většinovou spoluvlastnicí, a neprokazují-li žalovaní (nyní stěžovatelé) existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je namístě spoluvlastnictví zrušit a vypořádat.

Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že již v průběhu řízení před obecnými soudy navrhovali zamítnutí žaloby z důvodu, že zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je ve skutečnosti nepřípustným vyvlastněním v soukromém zájmu, tj. v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud však tuto výtku neshledal jako důvodnou, přičemž svůj právní názor koncipoval podle stěžovatelů v intencích usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99. V tomto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že je při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na úvaze soudu, komu ze spoluvlastníků s ohledem na účelnost využití věci tuto věc přikáže do výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu. V praxi pak podle Nejvyššího soudu ČR nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že takový způsob zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není v souladu se zákonem (Nejvyšší soud ČR přitom odkázal na rozhodnutí uveřejněná pod č. 45/1981 a č. 33/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nelze jej považovat ani za neústavní zbavení spoluvlastnického podílu (v tomto směru měl Nejvyšší soud ČR poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 278/96).

Stěžovatelé se domnívají, že tyto právní závěry se opírají o stanoviska soudů přijatá před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod a před ratifikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc podle stěžovatelů do roku 1992 bylo možné spoluvlastnictví zrušit pouze za předpokladu, že je to v souladu se zájmy společnosti. Toto hledisko však bylo novelou občanského zákoníku z ust. § 142 odst. 1 občanského zákoníku vypuštěno.

Rovněž pak podle stěžovatelů bylo povinností obecných soudů ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR aplikovat na danou situaci čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého nemůže být nikdo zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Stěžovatelé se proto domnívají, že jednou z ústavních podmínek odnětí vlastnického práva (vyvlastnění) je prokázání veřejného zájmu. Zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je ve svých důsledcích nuceným odnětím vlastnického práva, jež musí podle stěžovatelů splňovat ústavní podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V daném případě však bylo stěžovatelům vlastnické právo odňato v soukromém zájmu vedlejší účastnice.

Stěžovatelé se proto domnívají, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo garantující ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené hlavou pátou Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost stěžovatelů je založena na tvrzení, že zrušením podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a jeho vypořádáním tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, bylo porušeno jejich vlastnické právo požívající ústavněprávní ochrany podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Konkrétně se pak stěžovatelé domnívají, že nebyla naplněna jedna z podmínek zbavení vlastnického práva, která je stanovena jak v čl. 11 odst. 4 Listiny, tak v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to podmínka veřejného zájmu.

Taková interpretace příslušných ustanovení garantujících ochranu vlastnického práva je však podle Ústavního soudu nesprávná.

Jak Listina, tak Úmluva a protokoly k ní garantují základní práva, která představují subjektivní veřejná práva, jež tvoří v demokratickém právním státu "nosnou páteř" vztahu mezi jednotlivcem a státní, resp. veřejnou mocí. Základní práva tedy ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem. Jak ovšem již Ústavní soud v minulosti uvedl, ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 94, str. 19). V takových případech základní práva toliko prozařují skrze normy jednoduchého práva, nepůsobí však přímo mezi účastníky konkrétního právního vztahu (horizontální působení základních práv).

Garance ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se proto bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem. Tato ustanovení na jednu stranu zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, a na druhou stranu, aby jednotlivci poskytovala ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. Jak Listina, tak Dodatkový protokol k Úmluvě ovšem připouštějí jistá omezení vlastnického práva ze strany veřejné moci, a to v případě, kdy nad ochranou vlastnického práva převáží určitý Listinou či Úmluvou aprobovaný veřejný zájem. Jedná se o situace, kdy je samotná veřejná moc legitimována, aby sama bezprostředně omezila vlastnické právo jednotlivce. V takových případech musí být omezení vlastnického práva stanoveno zákonem, musí sledovat legitimní cíl v podobě konkrétního veřejného zájmu a mezi sledovaným cílem a ochranou vlastnického práva musí být dán vztah přiměřené rovnováhy.

Jiná je ovšem situace kolize dvou vlastnických práv svědčících jednotlivcům k jediné věci, tedy situace, kdy se jeden spoluvlastník domáhá po veřejné moci ochrany vlastnického práva proti jinému spoluvlastníkovi a navrhuje zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání, jak je tomu v projednávaném případě.

Povinností veřejné moci je bezpochyby v takovém případě poskytovat ochranu vlastnickému právu obou spoluvlastníků tak, aby byl naplněn ústavní požadavek šetření smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ochrana vlastnického práva jednoho ze spoluvlastníků se pak ovšem poměřuje ochranou vlastnického práva druhého ze spoluvlastníků, nikoliv bezprostředně určitým a konkrétním veřejným zájmem. V takových případech proto odpovídá ochraně vlastnického práva prioritní reálné rozdělení věci tak, aby se ochrany vlastnického práva dostalo oběma spoluvlastníkům. Jestliže věc nelze reálně rozdělit, je obecný soud postaven před složitou volbu, které vlastnické právo jednoho ze spoluvlastníků upřednostnit na úkor vlastnického práva ostatních spoluvlastníků.

V případech rozhodování o rušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy v situacích, kdy mezi podílovými spoluvlastníky nedojde k dohodě o zrušení a způsobu vypořádání spoluvlastnictví (tj. v situacích, kdy vlastnická práva spoluvlastníků přestávají působit synergicky, nýbrž jsou ve vzájemném - ať už skutečném nebo z pohledu spoluvlastníků zdánlivém - konfliktu), tak obecný soud rozhoduje toliko o konfliktu mezi dvěma vlastnickými právy. V takovém případě se vlastnické právo nepoměřuje veřejným zájmem, nýbrž ochranou vlastnického práva jiného z podílových spoluvlastníků. Jak uvedeno shora, ústavně garantovaná ochrana vlastnického práva a přípustnost jeho omezení nepůsobí vůči státní moci přímo, nýbrž toliko prozařují normami jednoduchého práva. V takových případech se proto nelze ve vztahu ke státní moci dovolávat ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě přímo, jak v řízeních před obecnými soudy a rovněž před Ústavním soudem činili stěžovatelé.

Jinak řečeno, ochrana vlastnického práva a ústavní podmínky jeho legitimního omezení či zbavení zde pouze prozařují normami občanského zákoníku, a to v podobě podmínek obsažených v ust. § 142 občanského zákoníku, podle kterého obecný soud při rušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlíží k velikosti jednotlivých spoluvlastnických podílů a účelnému využití věci, a v případě přikázání věci do výlučného vlastnického práva jednomu ze spoluvlastníků rozhoduje o přiměřené náhradě za zbavení vlastnického práva ostatních spoluvlastníků.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, obecné soudy se naplněním všech těchto podmínek zevrubně zabývaly. Konkrétně zkoumaly možnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí jako primárního způsobu vypořádání spoluvlastnictví, který však nebyl ze stavebně technických důvodů možný. Způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice pak zvolily s ohledem na poměr velikosti vlastnického podílu vedlejší účastnice (5/6) a stěžovatelů (1/6), jakož i s ohledem na požadavek účelného využití nemovitostí. Stěžovatelům v souvislosti s přikázáním vlastnického práva přiznaly příslušnou peněžní náhradu.

Ústavní soud má za to, že takovým postupem obecné soudy neporušily ani právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani jejich vlastnické právo. Z výše uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran nesplnění podmínky veřejného zájmu, která jinak veřejnou moc legitimuje k omezení či odejmutí vlastnického práva (vyvlastnění) podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, je nepřípadná, neboť obecné soudy rozhodovaly o vlastnických právech dvou rovnoprávných vlastníků, nikoliv o omezení vlastnického práva ve prospěch realizace veřejného zájmu. Ke stejnému závěru již Ústavní soud dospěl v minulosti, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 278/96 (in Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, nález č. 35, str. 233), ve kterém uvedl, že institut zrušení podílového spoluvlastnictví nelze zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu. Naopak v případech vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi jednotlivci by hledisko jakéhokoliv nadřazeného veřejného zájmu bylo irelevantní. Ostatně pouze takto lze vykládat stěžovateli zmiňovanou novelu občanského zákoníku účinnou k 1. 1. 1992, která právě v reakci na přijetí Listiny základních práv a svobod vypustila z ust. § 142 občanského zákoníku hledisko zájmů společnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2005

Jan Musil, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.