III. ÚS 454/05
III.ÚS 454/05 ze dne 14. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. C., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem advokátní kanceláře - Čermák, Kolínová, Rožnovský, v. o. s., se sídlem Tomkova 181, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2005 sp. zn. 10 To 173/2005 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. ledna 2005 č. j. 31 T 105/2004-108, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005 sp. zn. 10 To 173/2005 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005 č. j. 31 T 105/2004-108, a tvrdí, že obě rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházela, porušila její základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení výše označených základních práv stěžovatelky došlo ze strany obou obecných soudů údajně tím, že tyto obecné soudy údajně zaměřily dokazování jen na prokázání viny stěžovatelky, aniž vzaly v úvahu, zda o její vině neexistují důvodné pochybnosti, resp. zda ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně popsaný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu.

Stěžovatelka tvrdí, že prý nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by před svou svědeckou výpovědí u hlavního líčení, konaného dne 30. 5. 2002 u Krajského soudu v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného M. H. a spol., vedené pod sp. zn. 17 T 52/2001, byla řádně poučena ve smyslu ustanovení §§ 99, 100, 101 odst. 1 trestního řádu. Podle názoru stěžovatelky měla být poučení v předmětném protokole zachycena ne-li v plném rozsahu, tedy alespoň tak, aby toto zákonné poučení bylo z protokolu naprosto zřejmé a nemohlo vyvolat jakékoli pochybnosti o jeho obsahu.

Nalézací soud údajně ve svém rozsudku nevysvětil, na základě jakých skutečností v rámci hodnocení důkazů dospěl k závěru, že krajský soud své povinnosti poučit svědkyni dostál. Stěžovatelka pokládá za vadu, že obecné soudy nevysvětlily, z jakého důvodu nebyl pořízen z hlavního líčení konaného dne 30. 5. 2002 zvukový záznam. Stěžovatelka proto dovozuje, že rozhodnutí obou obecných soudů byla v její trestní věci založena pouze na tvrzení obsaženém v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Navíc skutková věta ve výrokové části napadeného rozsudku nalézacího soudu prý je nepřezkoumatelná, neboť neodpovídá výsledkům provedeného dokazování.

Porušení shora označených základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka dále v tom, že v odvolacím řízení nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování vyšetřovacím spisem sp. zn. 19 T 96/2002 s odůvodněním, že se jedná o důkaz, jímž by měla být zpochybněna výpověď svědka JUDr. C., který nebyl nejdůležitějším důkazem ve věci a že provedení tohoto důkazu nebylo navrženo v hlavním líčení. Tento postup odvolacího soudu označuje stěžovatelka za porušení svého práva na prokázání a vyvrácení skutečnosti tvrzené svědkem (ve smyslu § 249 odst. 3 trestního řádu). Podle názoru stěžovatelky byla svědecká výpověď JUDr. C. hodnocena odvolacím soudem pouze z pozice "kolegiality", takže ve skutečnosti nebyl zájem jeho výpověď jakkoli zpochybňovat zejména za situace, v níž je zřejmé, že trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno na podnět soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatelka na základě této úvahy zpochybňuje správnost resp. nezaujatost jak dokazování, tak i spravedlnost celého trestního řízení a závěrem zdůrazňuje, že odvolací soud své rozhodnutí ani řádným a přesvědčivým způsobem ve vztahu k neprovedenému důkazu neodůvodnil.

II.

Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005 č. j. 31 T 105/2004-108 se zjišťuje, že stěžovatelka (v dřívějším řízení obžalovaná) byla uznána vinnou, že dne 30. 5. 2002 při hlavním líčení konaném u Krajského soudu v Českých Budějovicích v trestní věci obžalovaného M. H. a spol., vedené pod sp. zn. 17 T 52/2001, jako svědkyně po zákonném poučení záměrně uvedla nepravdu o okolnosti, která měla mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu, když ve prospěch obžalovaného K. S., svého švagra (dále jen "obžalovaný") vypověděla, že obžalovaný se zdržoval dne 27. 3. 1999 v místě svého bydliště, ačkoli se obžalovaný v této době dopustil trestné činnosti v obci Čkyně okr. Prachatice, tedy jako svědkyně před soudem záměrně uvedla nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tím spáchala trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu v délce osmnácti měsíců.

Nalézací soud provedl dokazování čtením protokolu z hlavního líčení ze dne 30. 5. 2002, konaného v trestní věci sp. zn. 17 T 52/2001 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, částí protokolu sepsaného u téhož soudu v totožné trestní věci dne 6. 9. 2002, a mimo jiné tento soud rovněž vyslechl jako svědka JUDr. S. C., který v dané trestní věci působil jako předseda senátu.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůraznil, že svědecká výpověď stěžovatelky byla v pravomocných rozhodnutích Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze hodnocena jako účelová a nevěrohodná, přičemž obžalovaný byl uznán vinným pro jednání, z něhož se ho stěžovatelka snažila vyvinit. Stěžovatelka se hájila v průběhu trestního řízení svou nervozitou a tím, že údajně nedostala možnost spontánně vypovídat. Tato obhajoba stěžovatelky byla vyvrácena jejím tvrzením, že protokolaci předsedy senátu slyšela, neboť bylo protokolováno to, co ona vypovídala, přičemž ke způsobu i obsahu protokolace nebylo ani z její strany žádných námitek, a dále výpovědí svědka JUDr. C., který uvedl, že stěžovatelku u hlavního líčení dne 30. 5. 2002 řádně poučil a nechal ji samostatně hovořit. Tento svědek uvedl, že pokud by svědecká výpověď stěžovatelky nebyla shledána nevěrohodnou, měla by podstatný vliv na rozhodnutí soudu, neboť se vztahovala k času a místu pohybu obžalovaného v době, kdy se dopustil trestného činu loupeže [§ 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona]. Stěžovatelka byla vyslechnuta jako svědkyně na návrh obhajoby, který byl vznesen až po provedení dalších důkazů, přičemž dokazováním bylo zjištěno, že naprosto suverénně vypovídala o událostech vzdálených více než tři roky a jejich časový sled zařazovala do jednotlivých denních dob, přesně popisovala jednotlivé dny a k prokázání svých tvrzení si donesla i svůj kalendář z roku 1999. Přesně věděla, k čemu má vypovídat a měla rozvrženo i jak bude vypovídat k jednotlivým dnům, takže i z těchto okolností je zřejmé, dovozuje nalézací soud, že stěžovatelka vypovídala nepravdu ve snaze vyvinit svého příbuzného z trestného jednání. Jinak podle názoru tohoto soudu nelze vysvětlit, jak je možné, že si po třech letech a po opakovaných návštěvách své sestry tak přesně vybavila svůj tehdejší pobyt, když podrobnosti své dřívější výpovědi si již u hlavního líčení dne 6. 1. 2005 nevybavila. Nalézací soud zdůraznil, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by stěžovatelka nebyla v trestním řízení řádně poučena, že by jí nebyla dána možnost vznášet námitky do protokolace, ale naopak v průběhu dokazování bylo vyvráceno její tvrzení, že vypovídala jen o svých dojmech.

Odvolání stěžovatelky proti výše označenému rozsudku nalézacího soudu zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 5. 2005 č. j. 10 To 173/2005-138 (podle ustanovení § 256 trestního řádu) s tím, že uvedl, že se k projednání odvolání stěžovatelky stal příslušným na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 1 Ntd 5/2005.

Odvolací soud nejprve konstatoval, že dokazování provedené ve trestní věci stěžovatelky soudem nalézacím shledal jako úplné, přičemž návrh stěžovatelky na doplnění dokazování vyšetřovacím spisem ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 96/2002 považoval za nadbytečný, neboť tímto důkazem má být zpochybněna věrohodnost výpovědi svědka JUDr. C., která není ojedinělým ani nejdůležitějším důkazem ve věci, a o jejíž věrohodnosti nevznikají žádné pochybnosti. K odmítnutí navrženého důkazu odvolací soud dále připomněl, že provedení tohoto důkazu nebylo navrženo ve smyslu ustanovení § 215 odst. 4 tr. ř. Odvolací soud se v napadeném usnesení ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, která považoval veskrze za úplná a správná.

Odvolací soud ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatelky zdůraznil, že v předmětné trestní věci je stěžejním důkazem protokol o hlavním líčení ze dne 30. 5. 2002 konaném ve věci sp. zn. 17 T 52/2001 u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výpověď svědka JUDr. C. jen víceméně potvrdila správnost tohoto protokolu, který jako veřejná listina potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost jeho obsahu. Stěžovatelka vypovídala jako svědkyně ve prospěch obžalovaného, před započetím výslechu byla řádně poučena podle ustanovení §§ 100, 101 odst. 1 trestního řádu. Doslovné znění poučení není s ohledem na standardní procesní postup soudu protokolováno, ale jsou zaznamenána příslušná ustanovení zákona, podle nichž je svědek poučován, jak tomu bylo i v předmětné věci. Krajský soud v Českých Budějovicích do protokolu zaznamenal i vyjádření stěžovatelky ohledně jejího práva odepřít výpověď.

Odvolací soud sice připustil, že stěžovatelka ve své svědecké výpovědi neuvedla přesný časový údaj, tj. od kdy vnímala, že se obžalovaný zdržuje v místě svého bydliště v Praze. Tento časový údaj však podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplynul z obsahu její svědecké výpovědi. Ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu proto odvolací soud připomněl, že ve skutkové větě mělo být uvedeno přesněji, že stěžovatelka vypověděla, "že obžalovaný se zdržoval v místě svého bydliště v ranních a dopoledních hodinách", přičemž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že právě to měl tento soud na mysli. Pokud bylo v trestní věci sp. zn. 17 T 52/2001 prokázáno, dovozuje odvolací soud, že obžalovaný dne 27. 3. 1999 v době od 8.00 hod. páchal trestnou činnost v obci Čkyně na okr. Prachatice, nemohl se přinejmenším po dobu cesty do této obce a na místo činu, po dobu páchání trestné činnosti a zpáteční cesty do Prahy, zdržovat v Praze ve svém bydlišti. Obsah výpovědi stěžovatelky tedy jednoznačně prokazuje, zdůraznil odvolací soud, že stěžovatelka vypovídala zcela úmyslně a záměrně v rozporu se skutečností. Jednala tak přesto, že byla řádně poučena o trestních následcích křivé výpovědi, přičemž smyslem jejího svědectví bylo dosáhnout zprošťujícího rozsudku pro obžalovaného. Tato svědecká výpověď stěžovatelky v trestní věci obžalovaného byla obhajobou použita.

Odvolací soud dále zdůraznil, že skutečnosti uvedené ve svědecké výpovědi měly podstatný význam pro rozhodnutí v trestní věci obžalovaného. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu v tom, že stěžovatelka jednala minimálně v úmyslu nepřímém, a zdůraznil, že stěžovatelka věděla, že může svým jednáním zákonem chráněný zájem porušit a chtěla tak učinit, tedy jednala v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) trestního zákona]. Dále se odvolací soud ztotožnil i se závěrem nalézacího soudu o naplnění materiální stránky trestného činu.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou obecných soudů dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o porušení výše označených základních práv a svobod není opodstatněné.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za "třetí odvolací instanci" v systému obecného soudnictví České republiky, a to přesto, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát zdůraznil, že mu taková role nepřísluší (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy v řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedeným dokazováním v její trestní věci a stejně tak v ústavní stížnosti je vedena polemika se závěry obecných soudů, které z provedeného dokazování vyvodily.

V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). V posuzované věci tyto podmínky nebyly naplněny.

Nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by okresní soud v napadeném rozsudku nevysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v hlavním líčení konaném dne 30. 5. 2002 před Krajským soudem v Českých Budějovicích zákonným způsobem poučena ve smyslu ustanovení § 100, § 101 odst. 1 trestního řádu. Nad rámec odůvodnění obou obecných soudů Ústavní soud poznamenává, že ve smyslu ustanovení § 55 trestního řádu a podle ustanovení § 23 odst. 2 instrukce č. 505/2001- Org. Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, je soud o tom, že vyslýchaný byl řádně poučen o svých právech a povinnostech, povinen učinit záznam do protokolu, přičemž postačí poukázat na příslušná ustanovení zákona o řízení před soudy a podle potřeby se uvede i prohlášení vyslýchaného. Stěžovatelka ostatně nezpochybnila skutečnost, že předseda senátu při hlasitém diktátu do protokolu opakoval jen to, co stěžovatelka sama vypověděla a ona, ani přítomní obhájci nezpochybnili při konaném hlavním líčení jak správnost a úplnost protokolace, tak ani řádné poučení, které se stěžovatelce před jejím výslechem dostalo.

Rovněž další námitka stěžovatelky, týkající se údajně nesprávného, resp. protiústavního postupu odvolacího soudu, který nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování spisem vedeným Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 96/2002 v jiné trestní věci obžalovaného, není důvodná, neboť jak již v této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, obecné soudy nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy. Ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Oba obecné soudy dospěly k závěru, že skutkový stav v trestní věci stěžovatelky byl náležitým způsobem zjištěn, a pokud odvolací soud odmítl provedení stěžovatelkou navrženého důkazu, pak v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 3 první odstavec shora napadeného usnesení) podrobně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nepovažoval jeho provedení za nezbytné. Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.

Námitka stěžovatelky, že nebylo obecnými soudy vysvětleno, z jakého důvodu nebyl právě dne 30. 5. 2002 použit zvukový záznam, není pro zajištění ochrany jejích ústavně garantovaných práv ústavně relevantní, neboť, jak již bylo uvedeno shora, protokol o jejím výslechu splňoval zákonné požadavky uvedené v trestním řádu.

Nelze v žádném ohledu přisvědčit stěžovatelce v tom, že pravomocně skončené trestní řízení nesplňovalo znaky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by stěžovatelce bylo v pravomocně skončeném řízení znemožněno vyjádřit se k prováděným důkazům, či že by věc byla projednávána v její nepřítomnosti, jak to stěžovatelka tvrdí s poukazem na porušení jejích práv ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal, že by postupem obou obecných soudů a na ně navazujícími rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.