III. ÚS 450/10
III.ÚS 450/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Bartoškové, správkyně konkursní podstaty společnosti DALLAS BUILDING, spol. s r.o., se sídlem v Karlových Varech, Blahoslavova 258, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 29 Cdo 2506/2007-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru je "ústavně nekonformní".

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č.j. 28 Cm 11/2002-307, vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně DALLAS BUILDING, spol. s r.o. (dále jen "úpadkyně"), věci specifikované ve výroku rozhodnutí (dále též "sporné věci označené body 1/ až 40/").

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 15 Cmo 147/2006-356, rozhodnutí krajského soudu ohledně sporných věcí (pozemků) uvedených pod body 13/, 14/, 16/ a 17/ výroku prvostupňového rozsudku a konkretizované budovy na dalším sporném pozemku změnil tak, že žalobu zamítl; jinak přezkoumávané rozhodnutí coby věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání žalované (stěžovatelky) odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., jelikož podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal splněnými.

O dovolání žalobkyně O. M. (vedlejší účastnice) rozhodl dovolací soud uvedeným rozsudkem tak, že je shledal přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné; proto rozsudek odvolacího soudu co do specifikované části měnícího výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 26. 10. 1999 "ústavně nekonformním způsobem" vyložil vztah ("posoudil konkurenci") mezi ustanoveními § 517 odst. 1 obč. zák. a § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (resp. jeho § 14 odst. 4 ve znění účinném do 31. 12. 2007); podle stěžovatelky dovolací soud úpravu v zákoně č. 328/1991 Sb. "nesprávně zcela upřednostnil" coby speciální, čímž nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02.

Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s právním závěrem dovolacího soudu, že možnost odstoupit od vzájemně podmíněné smlouvy podle § 14 odst. 2 (resp. § 14 odst. 4) zákona č. 328/1991 Sb. mají účastníci této smlouvy jen za předpokladu, že ke dni prohlášení konkursu na majetek účastníka takovou smlouvu dosud vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany, a pakliže úpadkyně závazky pro ni vyplývající z kupních smluv zcela splnila a vlastnické právo ke sporným věcem (s výjimkou neexistující budovy) na vedlejší účastnici převedla, nemohla již od kupních smluv odstoupit. Proti tomu oponovala tvrzením, že v případě prodlení dlužníka věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit je, byť již své vlastní smluvní povinnosti splnil; za účel úpravy obsažené v § 14 odst. 2 (resp. § 14 odst. 4) zákona č. 328/1991 Sb. pak pokládá eliminaci povinnosti dle § 517 odst. 1 obč. zák. "učinit výzvu" a "poskytnout dodatečnou lhůtu" úpadci (dlužníkovi), který je v prodlení.

Dále stěžovatelka namítla, že sporná kupní smlouva je neplatná proto, že mezi jí převáděné nemovitosti byla zařazena též "neexistující budova", přičemž kupní cena byla sjednána "jednou nedělitelnou částkou" (pro předmětný soubor nemovitostí) ... "a nelze tak určit, jaká část této kupní ceny připadá na neexistující budovu".

Posléze stěžovatelka uvedla, že kupní smlouva je neúčinná, neboť nemovitosti byly převáděny úpadkyní na vedlejší účastnici v době, kdy už byla úpadkyně v úpadku; měla za to, že o této rozhodné skutečnosti se mohla dozvědět nejdříve z obžaloby podané proti jednateli úpadkyně dne 17. 5. 2005, tedy až po skončení prvního jednání (konaného dne 16. 3. 2005) ve věci.

K ústavní stížnosti se z vlastní iniciativy vyjádřila vedlejší účastnice; jelikož Ústavní soud z tohoto vyjádření nikterak nevycházel, nebylo její vyjádření intimováno ostatním účastníkům řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, neboť k téže otázce, tj. práva odstoupit od smlouvy podle § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, se již Ústavní soud dříve vyjádřil.

Ve věci sp. zn. III. ÚS 612/08 posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu - ústavní stížnost proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, které vycházelo ze srovnatelné skutkové situace, a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr, odvíjející se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006, a ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2008. V usnesení ze dne 3. 4. 2008 (na které stěžovatelku upozornil již dovolací soud) Ústavní soud stížnost tamního stěžovatele kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jej odmítl, neboť zásah do ústavně zaručených práv neshledal.

Řečené nekoliduje ani s rozhodovacími důvody stěžovatelkou připomínaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02. Naplněním zde vymezených podmínek sice dochází aplikací jednoduchého práva k porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak stěžovatelka nedoložila, že tato situace v její věci nastala. V rovině zcela konkrétní je odlišnost výchozích skutkových a právních poměrů evidentní.

Co do dalších námitek stěžovatelky nelze přehlížet, že obecné soudy otázku právních následků zařazení "neexistující budovy" mezi převáděné nemovitosti odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že úpadkyně bez jakýchkoli pochybností o odstranění budovy věděla (srov. důvod odstranění budovy - výstavba bytového komplexu prováděná úpadkyní), důsledkem čehož mohlo případně být pouze to, že kupní smlouvu vedlejší účastnice uzavřela v omylu, který vyvolala úpadkyně, a to mohlo být důvodem pouze relativní neplatnosti smlouvy, jíž se ale vedlejší účastnice nedovolala (§ 40a a § 49a obč. zák., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2001).

Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace právního úkonu jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107, usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 232/05, a ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, k jejichž založení právní úkony směřují, resp. z nich vyplývají.

Zde - kromě výše řečeného - je současně významné, že obecnými soudy učiněný závěr, že kupní smlouva není absolutně neplatná, koresponduje též vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivních práv; proto zásadou výkladu právních úkonů je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní, resp. kolidující s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, N 84/37 SbNU 157).

Stěžovatelce je namístě připomenout, že mezi nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. nespadá ani jí zmiňovaná "obžaloba" jednatele úpadkyně, neboť samotný stav úpadku nesporně předcházel poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením dokazování soudem prvního stupně. Dovolací soud stěžovatelčinu námitku v tomto směru nepřehlédl.

Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.