III. ÚS 45/10
III.ÚS 45/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec, Jánská 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 č. j. 25 Cdo 3207/2007-236 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007 č. j. 51 Co 72/2006-210 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006 č. j. 22 C 66/2003-169 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny, jakož i článek 90 Ústavy České republiky.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 66/2003 se podává, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2006 č. j. 22 C 66/2003-169 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby soud uložil žalovanému družstvu povinnost zaplatit mu 953 904 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, resp. ušlého zisku.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 3. 2007 č. j. 51 Co 72/2006-210 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že žalovaný není odpovědný za tvrzenou škodu, protože mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, které navíc nelze přičítat toliko žalovanému, není dána příčinná souvislost.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 25 Cdo 3207/2007-236 stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť stěžovatel v podaném dovolání nevymezil žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, resp. že stěžovatel "v podstatě zopakoval a rozvedl námitky proti skutkovým zjištěním", jež představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání objektivně přípustné, a naopak nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Tomuto názoru stěžovatel oponuje s tvrzením, že v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci, poněvadž nesprávnost skutkových zjištění soudu, již soudům vytýkal, má nesprávné právní posouzení věci za následek. Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy dospěly k chybným skutkovým zjištěním, neboť přehlédly stěžovatelem předložený "stěžejní" důkaz, neprovedly jím navrhované další důkazy, nezabývaly se vznesenými námitkami a provedené důkazy vadně hodnotily. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem o nedostatku odpovědnosti za škodu u osoby, která připravila návrh neplatné smlouvy, a dodává, že výše škody mohla být zjištěna postupem podle ustanovení § 136 o. s. ř.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Tvrzení stěžovatele, že v dovolání vytkl nesprávnost právního posouzení věci, přisvědčit zjevně nelze; to, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu dobrodiní ustanovení § 74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané odvolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.