III. ÚS 45/05
III.ÚS 45/05 ze dne 31. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. O. V., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 56, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 30 Cdo 2474/2003-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2003 č. j. 51 Co 85/2003-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. září 2002 č. j. 38 C 14/2000-100, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Města Louny, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, jako vedlejšího účastníka, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 25. ledna 2005 a doručeným Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o vyslovení právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi otcem stěžovatele jako dárcem a stěžovatelem jako obdarovaným vůči žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) ve vztahu k rozhodnutím specifikovaným pohledávkou žalobce. Má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla dotčena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména tím, že vycházejí z naprosto mylných nebo nesprávně skutkových zjištění. Dle stěžovatele soud prvního stupně nezhodnotil předložené důkazy podle zásad logiky a učinil zcela zavádějící závěry o skutkovém stavu, které byly soudy nadřízenými již pouze převzaty z jeho rozhodnutí.

Stěžovatel především namítá, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro uplatnění odporovatelnosti, neboť jeho otec (dlužník žalobce) měl ve vlastnictví finanční prostředky, jichž bylo možné použít k uspokojení pohledávek věřitele, tedy žalobou napadený právní úkon nezkracoval uspokojení pohledávek žalobce. Pojem zkrácení uspokojení pohledávky je dle něj vykládán tak, že nezahrnuje okruh případů, kdy dlužník disponuje jiným majetkem a finančními prostředky, než kterých se týká odporovaný právní úkon. V řízení pak bylo prokázáno, že jeho otec majetek, z nějž bylo možno efektivním způsobem pohledávky žalobce uspokojit, měl. Podle stěžovatele nebyla splněna ani další podmínka pro uplatnění odpůrčího práva, a to absence jeho povědomosti o případném úmyslu svého otce zkrátit věřitele, a že nemohl tento případný úmysl ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Má za to, že úmysl zkrátit věřitele může vyplývat a být rozpoznán pouze z majetkových poměrů povinného a ze způsobu, jakým dlužník s majetkem jako celkem a se svými příjmy nakládá, tj. že se zbavuje možnosti uspokojit své dluhy v určité známé výši. Stěžovatel před podpisem napadené smlouvy znal dobře majetkové poměry svého otce, avšak věděl pouze o první konkrétní výši pohledávky věřitele (žalobce - vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Nemohl tak dospět k závěru, že darováním pozemku je zkráceno uspokojení pohledávky žalobce, a to ani při vynaložení mimořádné pečlivosti, předvídavosti a opatrnosti.

Stěžovatel dodává, že institut odporovatelnosti je závažným zásahem do práva na ochranu vlastnictví a jako takový vyžaduje citlivé zvážení všech okolností každého případu. Tento požadavek však dle něj nebyl v řízení splněn. Navíc připomíná, že i doktrína se zdá nejednotná v názoru, jak interpretovat ust. § 42a obč. zák. v případě osob blízkých. Totiž zda se zde zakládá vyvratitelná právní domněnka, že osoba blízká o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele věděla, nebo dokonce domněnka, že dlužník takový úmysl měl (i kdyby tomu tak nebylo). V druhém případě by ovšem šlo o naprosto nepřípustný extenzivní výklad, který činí domněnku prakticky nevyvratitelnou, takže by bylo lze hovořit spíše o fikci. Po osobě blízké by tak zákon vyžadoval, aby prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat, na zjištění neexistence určité okolnosti, která sama o sobě vůbec existovat nemusela, tedy v podstatě prokázat nemožné. Takový požadavek by dle něj byl v rozporu s ust. čl. 1 Ústavy. Své úlohy sjednocovatele soudní judikatury se však zde Nejvyšší soud odmítl zhostit. Proto stěžovatel, ze všech uvedených důvodů, navrhuje zrušit všechna tři napadená rozhodnutí.

Ústavní soud si v souladu s ust. § 32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal ke stížnosti vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. Dle něj námitky stěžovatele zčásti směřují proti soudem zjištěnému skutkovému stavu, v části zbývající pak proti výkladu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., přičemž užitý výklad dle Nejvyššího soudu vychází z ustálené a konstantní judikatury soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 864/2000 a zejména jeho rozsudek ze dne 23. května 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35, ročník 2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje též komentář k občanskému soudnímu řádu). Z vyložených důvodů má za to, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyly dotčeny stěžovatelem zmiňované ústavní zásady, stížnost proto pokládá za nedůvodnou.

Městský soud v Praze poukázal na svůj právní názor učiněný v odůvodnění svého stížností napadeného rozsudku, s odkazem na právní názor vyjádřený již v jeho předchozím rozhodnutí ve věci, a to zrušovacím usnesení ze dne 22. června 2001, č. j. 51 Co 226, 227/2001-76, a na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 14/2000. Na tomto názoru trvá. Stěžovatel dle jeho názoru nebyl postupem odvolacího soudu zkrácen na svých ústavně zaručených právech.

Obvodní soud pro Prahu 4 rovněž popřel, že by v řízení byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. V řízení bylo dle něj postupováno v souladu s občanským soudním řádem a nebylo zkráceno právo stěžovatele na soudní ochranu, ani právo na ochranu vlastnictví. V ostatním odkázal na obsah spisu sp. zn. 38 C 14/2000 a odůvodnění pravomocného rozhodnutí svého, jakož i soudu dovolacího a odvolacího.

Vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, Město Louny, uvedl, že dle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná. Napadená rozhodnutí se vypořádala se vznesenými námitkami a celá věc byla řádně posouzena i po právní stránce. Stěžovatel ve své stížnosti jen polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž způsob, jakým označuje jednání soudů, přesahuje hranice přípustné právní polemiky a slušnosti. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 14/2000, z nějž zjistil, že Město Louny, vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, podalo dne 3. září 1998 žalobu (opravenou při jednání dne 20. března 2000 a doplněnou podáním ze dne 18. dubna 2000) o určení, že darovací smlouva uzavřená dne 3. prosince 1997 mezi O. V. a jeho synem Ing. O. V. o převodu vlastnictví k pozemku č. p. 2842/30 v Lounech, vložená do katastru nemovitostí ke dni 3. prosince 1997, je vůči žalobci právně neúčinná ve vztahu k pohledávce žalobce za O. V. ve výši 12.805,- Kč. s přísl. a 19.193,- Kč s přísl., jak byly přiznány žalobci rozsudky Okresního soudu v Lounech, č. j. 5C 1038/97-21 a 5C 384/97-30 a ve vztahu k pohledávkám žalobce za O. V. ve výši 10.408,- Kč s přísl. podle rozsudku Okresního soudu v Lounech, č. j. 7C 62/95-39 a 2.991,- Kč s přísl. podle rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 7C 605/92-11. Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. prosince 2000 č. j. 38 C 14/2000-55 žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že uvedenou darovací smlouvou ve prospěch svého syna O.V. neměl v úmyslu zkrátit žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) jako svého věřitele, neboť v době, kdy darovací smlouvu učinil, měl vedle tohoto nemovitého majetku i dostatečné osobní příjmy a finanční rezervu. Nadto s jeho finanční situací byl jeho syn dobře obeznámen; není tedy prokázáno, že by snad takový eventuální úmysl v případě, že by dán byl, mohl předpokládat a znát, neboť zde vedle nemovitostí, jež byly předmětem daru (kromě pozemku ještě id. 1/2 domu), byly zcela evidentně jiné příjmy dárce a jiný jeho majetek, z něhož bylo možno vhodně vedenou exekucí pohledávku věřitele uspokojit.

K odvolání žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) a poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 23. března 2001 opraven, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím ze dne 22. června 2001 č. j. 51 Co 226,227/2001-76 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud mj. poukázal na to, že soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal se skutečnostmi, které uvedl žalovaný (stěžovatel) ve své účastnické výpovědi, a dále na znění ust. § 42a obč. zák. ve vztahu k osobám blízkým dlužníkovi. Dle něj z tohoto ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že žalobce je povinen tvrdit a prokázat, že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, nemusí však tvrdit ani prokazovat, že žalovanému (stěžovateli) jako osobě blízké dlužníkovi je tento úmysl zkrátit uspokojení věřitele znám. Naopak je na žalovaném (stěžovateli), aby tvrdil a prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele odporovaným úkonem nevěděl a ani vědět nemohl, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu (§ 42a odst. 2 obč. zák.).

Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, po doplnění dokazování rozhodl ve věci rozsudkem (ústavní stížností napadeným) ze dne 9. září 2002 č. j. 38 C 14/2000-100 tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný (stěžovatel) je synem O. V., vůči němuž má žalobce (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) pohledávky z titulu nezaplaceného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný (stěžovatel) přitom nejméně od roku 1996 alespoň o části těchto pohledávek věděl, neboť jej jeho otec zmocnil k vyřizování všech úředních záležitostí, včetně dlužného nájemného, věděl rovněž, že dlužník nereagoval a dosud nereaguje na úřední písemnosti (ty nepřejímá). Dlužník pak výslovně dal najevo žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) i exekučnímu soudu, že nemá prostředky k úhradě dluhů, neposkytl jakoukoliv součinnost nutnou k uspokojení pohledávky (sdělení čísla účtu u bankovního ústavu) a nepřiznal své disponibilní peněžní prostředky na účtu se nacházející. Za tohoto stavu však uzavřel se žalovaným (stěžovatelem) předmětnou smlouvu. Soud prvního stupně tak z jeho jednání, které se stalo předmětem dokazování, dovodil, že otec žalobce (stěžovatele) úmysl zkrátit věřitele v uspokojení jeho vymahatelných pohledávek měl a vzhledem k tomu, že před soudem nebyla dostatečně prokázána náležitá pečlivost žalovaného (stěžovatele) k poznání tohoto úmyslu, uznal soud žalobu za důvodnou.

Městský soud v Praze rozhodl o odvolání podaném stěžovatelem tak, že (rovněž ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 23. května 2003 č. j. 51 Co 85/2003-130 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Námitky stěžovatele (směřující proti skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně o neprokázání náležité pečlivosti stěžovatele při zjišťování úmyslu svého otce zkrátit věřitele a shledání odporovatelnosti právního úkonu za stavu, kdy dlužník měl k dispozici dostatek prostředků k úhradě pohledávek žalobce) posoudil jako nedůvodné. Žalovanému (stěžovateli) se dle něj nepodařilo prokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele odporovaným právním úkonem, ač vyvinul náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka (otce stěžovatele), který byl podle odvolacího soudu zjevný. Jen hypotetické prostředky na bankovním účtu dlužníka nejsou podle něj, v souladu s konstantní soudní judikaturou, majetkem, pro nějž by podmínka úspěšného uplatnění odpůrčího práva nebyla splněna.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání [dle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Námitky, obsažené v dovolání, jsou totožné s námitkami uplatněnými později v podané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 30 Cdo 2474/2003-158, který byl také napaden ústavní stížností, dovolání jako nedůvodné zamítl. Shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování. Z dovolání je dle něj sice zřejmý nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, promítajícím se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, tyto výhrady však nemají oporu v ust. § 132 o. s. ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů, a nejsou způsobilé k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ust. § 241 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak dovolací soud poukázal na smysl žaloby podle ust. § 42a obč. zák. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí, postižením toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele tehdy, vedou-li ke zmenšení majetku dlužníka, a v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky, a to ani z části. O úmysl dlužníka zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník chtěl právním úkonem zkrátit věřitele nebo věděl, že jím věřitele může zkrátit a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002 sp.zn. 21 Cdo 549/2001). Přisvědčil stěžovateli v jeho názoru, že ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dalším dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil, včetně prostředků na účtu u banky. Poukázal však na to, že uspokojení vymahatelné pohledávky přikázáním z účtu dlužníka u peněžního ústavu předpokládá označení peněžního ústavu, u kterého má dlužník účet, a číslo tohoto účtu. Bez uvedení těchto údajů, které jinak lze zjistit za pomoci soudu podle ust. § 260 o. s. ř., předpokládající však spolupráci povinného, nelze výkon rozhodnutí tímto způsobem nařídit a vymahatelnou peněžitou pohledávku věřitele uspokojit. V posuzované věci dlužník při vědomí si dluhu věřiteli dlouhodobě odmítal s věřitelem jednat, písemnosti od něj i písemnosti soudu odmítal, případně je ignoroval. Výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí dlužníka byl bezúspěšný, výkon rozhodnutí srážkami z důchodu dlužníka neefektivní, prostředky na účtu u peněžního ústavu dlužník tajil. Dlužník tak dovršil reálný stav, jímž žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) jako věřiteli znemožnil uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ze svého majetku.

Dle dovolacího soudu neobstojí ani námitka stěžovatele proti závěrům odvolacího soudu, že jako osoba blízká dlužníku (§ 42a odst. 2 obč. zák.) učinil s náležitou pečlivostí potřebné úkony ke zjištění, zda odporovaným právním úkonem nejsou zkracováni věřitelé dlužníka. Žalovaný měl dostatek faktických a právních možností přesvědčit se o vymahatelných pohledávkách vůči dlužníku, o stavu jejich uspokojování a o snaze dlužníka tomu bránit. Neučinil-li z dosažitelných poznatků odpovídající závěr o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a nepromítl-li jej do závěrů ve vztahu k odporovanému právnímu úkonu, nejednal s náležitou pečlivostí, jak ust. § 42a obč. zák. ve vztahu k osobě blízké dlužníku předpokládá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na místě prvním je Ústavní soud nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

V daném případě však takový zásah nebyl zjištěn. Stran námitek směřujících proti zjištěnému skutkovému stavu věci musí Ústavní soud shodně se soudem dovolacím konstatovat, že byly provedeny důkazy v dostatečném rozsahu pro to, aby bylo možné na podkladě skutkových zjištění učinit závěr ve věci. Stěžovatel v řízení žádné další důkazy k prokázání svých tvrzení, které by mohly zvrátit závěr soudu ve věci, nenavrhl, naopak při ústním jednání opakovaně prostřednictvím své právní zástupkyně uvedl, že nemá důkazních návrhů. Soud prvního stupně, soud odvolací i soud dovolací svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly i s námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Do hodnocení důkazů, které přitom ve svých rozhodnutích provedly, nemá Ústavní soud důvodu zasahovat.

Z ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly jak soud prvního stupně, soud odvolací i soud dovolací ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele uvedená již v řízení před obecnými soudy a opakovaná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Směřují-li jeho námitky proti interpretaci ustanovení § 42a odst 2 obč. zák., opírají se pouze o jeho vlastní, ničím nepodložený závěr, který lze z hlediska postavení stěžovatele vnímat jako účelový. Judikatura ve vztahu k uvedenému ustanovení je však konstantní, jak již poukázal dovolací soud (viz. např. jeho rozhodnutí sp. zn. 2Cdon 1703/96, 31 Cdo 417/99, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 a 21 Cdo 549/2001) a z hlediska ústavním pořádkem chráněných práv jí nelze ničeho vytknout.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Odporovat je možné jednak právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento jeho úmysl druhé straně znám, jednak právním úkonům, k nimž ve stejné době došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§§ 116, 117 obč. zák.) nebo které dlužník učinil v uvedené době ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2 obč. zák.).

První část citovaného ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vymezuje dvě podmínky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka učiněných cum animo fraudandi, v úmyslu krátit věřitele, a to úmysl dlužníka a vědomost druhé strany právního úkonu o něm. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese při prokazování těchto podmínek věřitel. Druhá část citovaného ustanovení pak pokrývá situaci, kdy došlo k odporovatelnému právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, případně jej dlužník provedl ve prospěch osob blízkých, s výjimkou případu, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat, a to ani při náležité pečlivosti. Osoba blízká musí prokázat, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Důkazní břemeno tedy leží na ní. V posuzovaném případě soudy z provedených důkazů dovodily, což stěžovatel nepopírá, že stěžovatel byl obeznámen s tím, že vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem měl pohledávky vůči jeho otci z titulu neuhrazeného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu a věděl rovněž o nevůli svého otce dluh uhradit (což sám uvedl při své výpovědi jako účastníka řízení při jednání konaném dne 20. března 2000 - č. l. 19 a násl. spisu) i o tom, že nekomunikuje ani s vedlejším účastníkem, ani se státními orgány (např. Policií ČR) a na úřední výzvy nereaguje. Otec stěžovatele rovněž odepřel vedlejšímu účastníku součinnost potřebnou k uspokojení jeho pohledávek; pokud měl k dispozici prostředky, z nichž by bylo možné pohledávky uspokojit, zatajil jejich existenci. Skutečnost, že tyto prostředky v době uzavření odporované darovací smlouvy (jakož i v době uplatnění odpůrčího práva) existovaly, není v daném případě relevantní, neboť bez součinnosti otce stěžovatele (dlužníka) nebylo možné předpokládat, že by se právě z těchto prostředků mohl jeho věřitel uspokojit. Tato součinnost však nebyla poskytnuta, naopak v řízení bylo prokázáno, že otec stěžovatele popřel, že by měl majetek, z něhož by mohly být pohledávky jeho věřitele uhrazeny. Lze se tedy plně ztotožnit se závěry obecných soudů, že jednání otce stěžovatele způsobilo, že vedlejší účastník (žalobce) pozbyl možnosti reálného uspokojení svých pohledávek vůči němu, úmysl zkrátit svého věřitele (právě o úhradu svých pohledávek) je z jeho celkového chování více než zřetelný.

Tvrzení stěžovatele, že o tomto úmyslu nevěděl, je v daném případě bezpředmětné, neboť z druhého odstavce citovaného ustanovení § 42a obč. zák. vyplývá, že taková vědomost se ve vztazích mezi osobami blízkými předpokládá. Osoba blízká, která nabyla z odporovaného právního úkonu prospěch, je tak zatížena povinností prokázat, že přestože vyvinula náležitou pečlivost, tento úmysl dlužníka jí nemohl být znám. Obecné soudy provedly k posouzení, zda jsou splněny podmínky pro odporovatelnost předmětné darovací smlouvy, řadu důkazů, svědčících pro to, že stěžovatel měl rozsáhlé vědomosti o majetku svého otce a o jeho chování vůči svému věřiteli a exekučnímu soudu, včetně jeho úmyslu dluh neuhradit. Své tvrzení, že o úmyslu svého otce zkrátit věřitele (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) vědět nemohl, ač v tomto směru vyvinul náležitou pečlivost, však ničím nepodložil. Ústavní soud pouze připomíná, že v takovém případě jde pouze o prokázání, že osoba blízká vyvinula jistou, kvalitativně posouditelnou aktivitu k tomu, aby rozpoznala úmysly osoby, která jí zamýšlí svým právním úkonem poskytnout nějaký prospěch, nikoliv již to, že takový úmysl nezjistila. Jde tedy pouze o vyvratitelnou domněnku.

Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.

Stěžovatel dále poukazuje na údajné porušení svého práva na ochranu majetku. Právo vlastnit majetek je jako jedno ze základních lidských práv chráněno Listinou v článku 11. Obdobně i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo "pokojně užívat svůj majetek". Obsah znění čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je promítnut do právní úpravy vlastnického práva v občanském zákoníku (§ 123 a násl. obč. zák.). Článek 4 Listiny pak stanoví meze základních práv a svobod a spoluurčuje tak tvorbu, výklad a používání dalších právních norem. Omezení vlastnického práva je upraveno v řadě ustanovení občanského zákoníku. Účelem institutu odporovatelnosti je zajistit občanskoprávní ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka, které vedou ke zmenšení majetku dlužníka a tím i k omezení možnosti, aby se věřitel z tohoto majetku dlužníka uspokojil. Taková ochrana věřitele je v právním státě nepochybně obecným zájmem. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Právní podstata odporovatelnosti právního úkonu spočívá v tom, že takový právní úkon byl platně uzavřen, ale na základě rozhodnutí soudu ztrácí vůči věřiteli účinnost, avšak platnost a účinnost odporovatelného právního úkonu vůči třetím osobám je nadále zachována. Odporovatelnost se realizuje prostřednictvím odpůrčí žaloby dle ustanovení § 42a obč. zák., její význam spočívá v tom, že věřitel může požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka. Proto v daném případě přešlo darovací smlouvou vlastnictví k nemovitostem z dárce (otce stěžovatele) na stěžovatele, avšak žalobce (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), který byl neúčinným úkonem zkrácen na uspokojení své pohledávky, se může výkonem rozhodnutí hojit na nemovitosti stěžovatele, jejíž převod byl předmětem odporovaného právního úkonu (uzavřené darovací smlouvy), jakoby byly nadále ve vlastnictví dárce. Dle názoru Ústavního soudu tím nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek nabytý darováním.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud má za to, že soudy vydáním napadených rozhodnutí neporušily základní práva stěžovatele.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.