III. ÚS 447/05
III.ÚS 447/05 ze dne 23. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 447/05

Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené JUDr. Jiřím Švecem, advokátem v Kladně, T. G. Masaryka 579, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 14 Co 220/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2005 napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 14 Co 220/2004, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení stran její osoby s tím, že toto rozhodnutí je nezákonné a nespravedlivé, v důsledku čehož dochází k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 12. 2003, čj. 7 C 327/2002-167, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 12. 2003, čj. 7 C 327/2002-170, mimo jiné tak, že žaloba o zaplacení 137 000,- Kč žalobců V. K. a V. K., jež byla podána proti M. K. a stěžovatelce, se ve vztahu ke stěžovatelce zamítá a že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení proti žalobcům nepřiznává. Důvodem, proč byla žaloba zamítnuta, byla skutečnost, že došlo k promlčení nároku a stěžovatelka vznesla námitku promlčení. Jde-li o náhradu nákladů řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce žalobci nebyli úspěšní, a tak by stěžovatelka měla proti nim podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, avšak vzhledem k tomu, že jsou splněny podmínky § 150 o. s. ř., právo na náhradu přiznat nelze. Důvodem je především skutečnost, že pohledávka žalobců (i) vůči stěžovatelce byla dána, přičemž její obrana proti ní důvodná nebyla a její úspěch byl založen na námitce promlčení. K tomu došlo za situace, kdy ujednání o době vrácení půjčky byla z právního hlediska nejasná, z hlediska běžných mezilidských vztahů, které byly v době poskytnutí půjčky mezi účastníky jako příbuznými ještě dobré, je takové ujednání pochopitelné, stejně tak jako to, že žalobci se v jeho důsledku po dobu delší tří let vrácení půjčky nedomáhali.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že při posuzování otázky náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je třeba přihlédnout především k osobním, majetkovým, výdělkovým a jiným poměrům všech účastníků řízení, jakož i k dalším okolnostem, zejména k těm, které vedly k uplatnění nároku a k postoji účastníků řízení. Krajský soud v Brně však k většině shora uvedených kritérií nepřihlédl a relevantní okolnosti nezjišťoval, resp. z mnoha okolností, které vedly ke sporu, vytrhl jen jedinou a tu vyložil v její neprospěch. Stěžovatelka má za to, že v daném ohledu nemohla uplatnit námitky a návrhy a že napadené soudní rozhodnutí je překvapivé. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že předmětnou půjčku je třeba posuzovat v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kdy bylo sjednáno, že ji splatí M. K., jakožto první žalovaný. Z tohoto důvodu nelze obranu proti nároku hodnotit jako morální selhání, opravňující postup podle § 150 o. s. ř. Dále stěžovatelka poukázala na to, že žalobci opakovaně odmítli její žádost o sdělení konkrétní informace o písemném dokladu, ze kterého vyvozují svůj nárok, pouze se dovolávali toho, že uznala svůj dluh, v důsledku čehož neumožnili blíže se vyjádřit k uplatňovanému nároku, a tím i smírné vyřešení věci. O listině "Uznání dluhu" ze dne 3. 5. 1999 se stěžovatelka dozvěděla z žaloby, následně ve svém písemném vyjádření k žalobě vnesla námitku promlčení, žalobci pak vedli dlouhé a nákladné řízení. Pokud by ji s uvedenou listinou včas seznámili a ona by tuto námitku vznesla, nemuselo k soudnímu řízení dojít. Stěžovatelka ve vztahu k této listině poznamenává, že v průběhu celého řízení namítala, že text "Uznání dluhu" se zřetelně rozchází s ostatním textem na této listině, takže je pravděpodobné, že byl dopsán dodatečně, neboť si žalobci byli skutečností, že nárok byl promlčen, vědomi. Stěžovatelka taktéž krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jejími osobními, majetkovými a výdělkovými poměry s tím, že nepřiznání náhrady by mělo na zajištění jejích potřeb a potřeb její dcery negativní dopad. Konečně stěžovatelka namítá, že vznesením námitky promlčení využila běžný právní institut, což nelze považovat za porušení dobrých mravů podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud by se o takový případ jednalo, žalobci by nutně byli, dle judikatury obecných soudů, se svou žalobou vůči ní úspěšní. Není však možné, aby námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy jen ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde sice o včas podaný návrh, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem, ale že současně jde o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, které chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

V posuzované věci nic eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nenasvědčuje. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá obecnému soudu porušení občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).

Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecnému soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Přitom v posuzované věci krajský soud své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnil, když v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, co jej k výše zmíněnému závěru vedlo. Tyto důvody pak nelze ani označit za zjevně irelevantní, jež by - ve světle stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti - nemohly obstát. Z hlediska předmětného rozhodování totiž není podstatné, jakým způsobem došlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a prvního žalovaného, stejně není podstatné, že žalobci stěžovatelce nepředložili listinu ze dne 3. 5. 1999, označenou jako "Uznání dluhu", neboť toto jejich povinností nebylo a úvaha stěžovatelky, že pokud by tak učinili, nedošlo by k danému soudnímu řízení, je pouhou spekulací, zvláště za situace, kdy otázka promlčení se nejeví jako jednoznačná, což plyne i z jejího rozdílného posouzení nalézacím a odvolacím soudem. Pokud stěžovatelka namítá, že se krajský soud nezabýval jejími osobními, majetkovými a výdělkovými poměry, takováto povinnost z ustanovení § 150 o. s. ř. neplyne a jistě důvodem postupu podle tohoto ustanovení může být řada jiných skutečností než těch, které uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatelka, že nelze nepřiznat náhradu nákladů řízení z důvodu, že účastník řízení vznese námitku promlčení, jedná se o zjednodušování celého případu, kde stěžovatelka odmítá brát v úvahu okolnosti, za nichž byl daný procesní úkon učiněn. Ujednání o době vrácení půjčky bylo ovlivněno vzájemnou důvěrou, nepochybně vzniklou i tím, že se jednalo o blízké příbuzné, žalobci se proto v dobré víře nedomáhali jejího vrácení, stěžovatelka však, aniž by svůj závazek splnila, těchto skutečností nakonec využívá ve svůj prospěch, což za dané situace lze z hlediska morálního hodnotit kladně jen stěží. Otázku, zda by byl ve vztahu k námitce promlčení namístě postup dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (i když si ho lze v takových případech jistě představit), Ústavní soud neřešil, neboť postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. na tom závislý není.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.