III. ÚS 442/05
III.ÚS 442/05 ze dne 5. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. N., t. č. ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. července 2005 č. j. 0 Nt 170/2005-24 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. června 2005 sp. zn. 4 Zt 43/2005, a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1, § 34 a § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že postupem Okresního soudu v Karlových Varech a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, kterými byl stěžovatel (v dřívějším řízení obviněný) ponechán ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, jakož i průtahy, které v souvislosti s rozhodováním v této věci vznikly, došlo údajně k porušení čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které byl i nadále ponechán ve vazbě a s odvoláním na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 121/2002 a sp. zn. I. ÚS 645/99 dovozuje, že pouze skutečnost, že je ukrajinským státním příslušníkem, není dostačujícím důvodem k závěru, že jsou zde okolnosti odůvodňující rozhodnutí o nutnosti trvání vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že má na území České republiky již řadu let povolen pobyt, a že jeho družka - T. L., s níž má stěžovatel dceru, v České republice pobírá dávky státní sociální podpory. To vše prý vylučuje nutnost dalšího trvání tzv. útěkové vazby.

I v případě hrozby vysokým trestem, jímž je shora uvedený vazební důvod rovněž odůvodňován, zdůrazňuje stěžovatel, není prý interpretace příslušných ustanovení trestního řádu v napadených rozhodnutích v souladu s ústavními mantinely, a je zcela v rozporu s nálezy Ústavního soudu vztahujícími se k této problematice, např. s nálezem ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v předmětné trestní věci je stíhán pouze pro jeden dílčí útok, spočívající ve vývozu vozidla z České republiky, takže prý nelze předpokládat, že v případě odsouzení mu bude uložen vysoký trest, neboť nelze pominout, že stěžovatel bude souzen jako osoba dosud netrestaná.

Porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že napadenými rozhodnutími je omezen na své svobodě, aniž k tomu jsou zákonné důvody.

Stěžovatelem namítané údajně nepřiměřené průtahy v předmětném řízení údajně spočívají v tom, že rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech bylo vydáno dne 6. 6. 2005, ale o stížnosti stěžovatele rozhodl Okresní soud v Karlových Varech dne 15. 7. 2005, což mělo mít vliv i na další interval, v němž podle zákona může být o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodováno.

II.

Stěžovatel je stíhán policejním orgánem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v Plzni pod ČTS: ÚOOZ 246/V7-2003 pro trestné činy účast na zločinném spolčení (podle ustanovení § 163a odst. 1 trestního zákona) a podvodu [podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákona], kterých se měl dopustit tím, že nejpozději od měsíce prosince 2003 až do měsíce srpna 2004 spolu s dalšími spolupachateli na území České republiky uzavíral podvodné leasingové smlouvy a vylákané osobní automobily vyvážel na území bývalého SSSR, zejména na Ukrajinu. Za tímto účelem tyto osoby vytvořily společenství více osob s vnitřní organizační strukturou. Tímto způsobem získaly a poté vyvezly v inkriminovaném období nejméně 13 osobních automobilů v celkové hodnotě minimálně 5 500 000,- Kč.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 0 Nt 18/2005 podle ustanovení § 68 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) trestního řádu.

Z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 4 Zt 43/2005 se zjišťuje, že stěžovatel byl podle ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu ponechán i nadále ve vazbě. Dále bylo konstatováno, že podle ustanovení § 71 odst. 2 věta druhá, důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu, odpadá.

Státní zástupce se zabýval i otázkou délky řízení a v této souvislosti zdůraznil, že s ohledem na rozsah vyšetřování i počet stíhaných osob dospěl k závěru, že nebylo možné vyšetřování v tříměsíční lhůtě ukončit. Navíc propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. V další části odůvodnění pak státní zástupce rozvádí, jaké konkrétní úkony bude ještě nutné provést v průběhu dalšího trvání vazby stěžovatele.

Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 15. 7. 2005 č. j. 0 Nt 170/2005-24 podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a podle ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu zrušil z formálních důvodů (nesprávné označení § 71 odst. 4 tr. ř. namísto správného označení § 74 odst. 3 tr. ř.) rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 4 Zt 43/2005 a znovu rozhodl tak, že stěžovatele ponechal i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu.

Okresní soud zdůraznil, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno v souladu s příslušnými procesními ustanoveními trestního řádu a ztotožnil se s důvody, které státního zástupce vedly k rozhodnutí o dalším trvání vazby. I okresní soud setrval na závěru, že u stěžovatele i nadále trvá vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, který nelze s ohledem na osobu stěžovatele a povahu projednávaného případu nahradit jiným institutem podle trestního řádu. Mimo důvody, které uvedl státní zástupce v napadeném usnesení, okresní soud doplnil, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který má sice na území naší republiky povolen trvalý pobyt, a je zde legálně hlášen, avšak sám při výslechu před vzetím do vazby uvedl, že často cestuje za příbuznými na Ukrajinu, stejně jako jeho současná družka s nezletilým dítětem. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel je v předmětné trestní věci ohrožen velmi vysokou trestní sazbou a s ohledem na závažnost trestní věci jistě i nepodmíněným trestem odnětí svobody, proto je zcela namístě obava, že by stěžovatel měl zájem zmařit trestní stíhání své osoby, aby se případnému trestu vyhnul. Tato obava je umocňována skutečností, že stěžovatel je živnostník, není tedy pevně pracovně vázán v České republice, ale je podporován finančně z Ukrajiny. Jeho útěk na Ukrajinu by byl zcela reálný i pod zorným úhlem skutečnosti, že vycestování na Ukrajinu by české státní orgány nemohly zabránit ani jeho družce a dceři (obě mají ukrajinské občanství).

Okresní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele v tom, že by vyšetřování trestního případu bylo neúměrně dlouhé a argumentoval shodně jako státní zastupitelství tím, že v trestním řízení je značné množství obviněných osob a počet skutků, které spolu vzájemně souvisejí, takže i s ohledem na jejich propojení nelze právem očekávat, že se vyšetřování případu obejde bez delšího časového rozpětí. Protože běh lhůty trvání vazby v přípravném řízení je zatím plně respektován, nesdílí okresní soud názor stěžovatele o porušování jeho procesních práv.

Pro úplnost okresní soud doplnil, že z konkrétně zjištěných skutečností vyplývajících z dosud nashromážděných důkazů (odposlechy telefonických hovorů) a nashromážděných listinných důkazů k odebraným osobním vozidlům lze mít za to, že se staly skutky, pro které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a že tyto skutky vykazují znaky trestných činů.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podané ústavní stížnosti ve vztahu k oběma výše označeným rozhodnutím a konstatoval, že stěžovatel navrhuje zrušení jak usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 4 Zt 43/2005, tak i usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 7. 2005 č. j. 0 Nt 170/2005-24, kterým, jak ostatně uvedl i stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, bylo předmětné usnesení státního zastupitelství zrušeno a ve věci trvání vazby stěžovatele bylo znovu rozhodnuto. Za této situace nelze dospět k závěru, že již před podáním ústavní stížnosti zrušené rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2005 je, resp. může být takovým rozhodnutím, které ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu porušuje ústavně chráněná práva stěžovatele. Takovému závěru brání především skutečnost, že předmětné rozhodnutí po svém zrušení nenabylo právní moci, a není (a ani nebylo) proto způsobilé zasáhnout do sféry ústavně garantovaných práv. Předmětné rozhodnutí nelze charakterizovat ani jako "jiný zásah orgánu veřejném moci" ve smyslu téhož výše citovaného zákonného ustanovení, neboť předmětným rozhodnutím nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku povinností uložených stěžovateli.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 4 Zt 43/2005 odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Trestní řád ve znění po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. reagoval na zkušenosti z praxe i na judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu tím způsobem, že akcentoval snahu o celkové zrychlení trestního řízení a s tím související omezení celkové délky vazby tak, aby omezení na svobodě osob vazebně stíhaných trvalo jen po nezbytně nutnou dobu.

Okresní soud v Karlových Varech v předmětném usnesení zopakoval jak ty důvody, pro které okresní státní zástupce u stěžovatele shledal nutnost dalšího trvání vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, tak tyto důvody ještě rozvedl. Přitom z jazykového a logického výkladu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu vyplývá, že v tomto ustanovení zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Lze tedy uvést, že každý z těchto výše uvedených důvodů, jejichž výčet je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, resp. konkrétní skutečností, jež sama o sobě zakládá důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 33, nález č. 48, str. 3).

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (včetně těch, které jsou uváděny stěžovatelem v ústavní stížnosti) vždy setrval na závěru, že v odůvodnění rozhodnutí o existenci konkrétního vazebního důvodu nelze skutečnosti zakládající důvodnost tzv. útěkové vazby uvádět pouze formálně, např. že je zde důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat jen proto, že je cizinec.

V projednávané věci tomu tak není, neboť okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně jasným způsobem individualizoval ty konkrétní skutečnosti spočívající jak v osobě stěžovatele a jeho sociálních poměrech, tak i ty, které vyplývají z okolností vyšetřování předmětné trestné činnosti, takže lze v souladu s respektováním zásady zdrženlivosti (přiměřenosti) v omezení osobní svobody stěžovatele dospět k závěru, že k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele napadeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 7. 2005 č. j. 0 Nt 170/2005-24 nedošlo.

Zbývalo tedy posoudit, zda postup Okresního soudu v Karlových Varech vykazuje znaky průtahů, které by mohly mít za následek dotčení stěžovatele na jeho základních právech a svobodách.

Stěžovatel se mýlí v tom, že rozhodnutí okresního soudu o dalším trvání vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu má nebo by mohlo mít vliv na celkovou dobu jeho vazby. Celkové přípustné trvání vazby je vymezeno v ustanoveních § 71 odst. 2 a § 71 odst. 8 a odst. 9 trestního řádu, a v případě stěžovatele, jak ostatně uvádí okresní soud v napadeném rozhodnutí, je započítáváno od doby omezení jeho osobní svobody, tj. ode dne 21. 3. 2005 v 9:30 hod., přičemž celkové trvání vazby v přípravném řízení je limitováno jednou třetinou její délky. Je sice pravdou, že při rozhodování podle ustanovení § 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu je povinností státního zástupce ve lhůtě nejpozději do tří měsíců od právní moci rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda ponechá obviněného i nadále ve vazbě, nebo ho propustí na svobodu, nic však stěžovateli nebrání v tom, aby případně využil svého práva ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu. Rovněž při posouzení časového horizontu, v němž rozhodoval Okresní soud v Karlových Varech o rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, nelze dospět k závěru, že jde o průtahy, které by dosahovaly intenzity porušení ústavnosti.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud zjišťuje, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele v projednávané věci nedošlo, proto ústavní stížnost odmítl dílem jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.] a dílem jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.