III. ÚS 44/05
III.ÚS 44/05 ze dne 23. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou ze dne 3. listopadu 2000 č. 1000000204, čj. 22159/00/049971/3857, č. 1000000205, čj. 22160/00/049971/3857, č. 1000000206, čj. 22162/00/049971/3857, a čj. 22165/00/049971/3857, rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. března 2004, sp. zn. 2 T 144/2003, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2004, sp. zn. 9 To 184/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 8 Tdo 1217/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. ledna 2005 napadl stěžovatel jednak rozhodnutí finančních orgánů (Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou ze dne 3. listopadu 2000 č. 1000000204, čj. 22159/00/049971/3857, č. 1000000205, čj. 22160/00/049971/3857, č. 1000000206, čj. 22162/00/049971/3857, a čj. 22165/00/049971/3857), jednak rozhodnutí vydaná v trestní věci stěžovatele [rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. března 2004 (2 T 144/2003), usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2004 (9 To 184/2004), a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2004 (8 Tdo 1217/2004)]. Stěžovatel tvrdil, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Benátkách nad Jizerou č. 1000000204 ze dne 3. listopadu 2000 (22159/00/049971/3857) byla stěžovateli doměřena daň z příjmů za rok 1995 ve výši 450,- Kč, dodatečným platebním výměrem č. 1000000205 ze dne 3. listopadu 2000 (22160/00/049971/3857) daň z příjmů za rok 1996 ve výši 1 934 260,- Kč a dodatečným platebním výměrem č. 1000000206 ze dne 3. listopadu (22162/00/049971/3857) za rok 1997 ve výši 2 577 155,- Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 3. listopadu 2000 (22165/00/049971/3857) byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 1996 až 3. čtvrtletí 1997 ve výši 2 300 924,- Kč, platebním výměrem ze dne 3. listopadu 2000 (22168/00/049971/3857) daň z příjmů vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně za období 1997 ve výši 22 791,- Kč a konečně dodatečným platebním výměrem ze dne 3. 2.listopadu 2000 (22167/00/049971/3857) daň z příjmů vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně za období 1996 ve výši 12 750,- Kč.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. března 2004 (2 T 144/2003), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2004 (9 To 184/2004) byl stěžovatel uznán vinným, že 1. * dne 1. 4. 1997 jako plátce daně podal místně příslušnému Finančnímu úřadu v Benátkách nad Jizerou za zdaňovací období roku 1996 daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a do tohoto přiznání zahrnul fakturu č. 173 daňového subjektu D. Č. na celkovou částku 134 529,40 Kč včetně DPH 22 %, přestože tento subjekt tuto fakturu nikdy nevystavil a peníze nepřijal, a tím krátil DPFO celkem o 17 840,- Kč, * dne 31. 3. 1998 jako plátce daně podal na místně příslušném Finančním úřadu v Benátkách nad Jizerou za zdaňovací období roku 1997 daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a do tohoto přiznání zahrnul fakturu č. 4/97 a 11/97 daňového subjektu D. Č. na celkovou částku 503 770,- Kč včetně DPH 22 % a faktury č. 56/97 a 82/97 daňového subjektu Cína - Roubíček na celkovou částku 1 695 800,- Kč včetně DPH 22 %, přestože tyto subjekty faktury nikdy nevystavily a peníze nepřijaly, a tím si krátil DPFO celkem o 633 320,- Kč,

2. jako čtvrtletní plátce DPH, v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu na dani, předložil příslušnému Finančnímu úřadu v Benátkách nad Jizerou daňová přiznání k DPH: * dne 27. 1. 1997 za IV. čtvrtletí 1996, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 173 daňového subjektu D. Č. v celkové výši 24 260,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena, * dne 23. 4. 1997 za I. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 4/97 daňového subjektu D. Č. v celkové výši 83 600,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena, * dne 21. 7. 1997 za II. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 56/97 daňového subjektu C. - R. v celkové výši 154 000,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena, * dne 22. 10. 1997 za III. čtvrtletí 1997, ve kterém uplatnil odpočet DPH z faktury č. 82/97 daňového subjektu C. - R. v celkové výši 151 800,- Kč, ač tato faktura nebyla tímto subjektem nikdy vystavena,

a vylákal tak za uvedená období neoprávněně výhodu DPH v celkové výši 413 660,- Kč.

Takto zjištěné jednání stěžovatele soud I. stupně právně kvalifikoval jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] (jednání popsané pod bodem 1 rozsudku) a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 148 odst. 2 tr. zák.] (jednání popsané pod bodem 2 rozsudku) a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2004 (8 Tdo 1217/2004) odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ust. § 265b tr. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že finanční úřad hodnotil nesprávně provedené důkazy, vydal rozhodnutí, která nemají náležitosti stanovené zákonem, absentuje řádný otisk úředního razítka se státním znakem. Jde proto o nicotné správní akty. Přesto na základě nich podal finanční úřad podnět k jeho trestnímu stíhání. Rovněž obecné soudy nehodnotily řádně důkazy, neprovedly žádný důkaz ve prospěch stěžovatele a jako předběžnou otázku neposuzovaly absolutní neplatnost rozhodnutí finančního úřadu. Dále nalézacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho obhajobou, nesprávně hodnotil jednotlivé důkazy, neprověřil, zda někteří svědci vypovídali pravdivě, neprovedl dostatečným způsobem některé významné důkazy a obtížné verbální vyjadřování některých svědků před soudem vyložil v jeho neprospěch. Problémem zákona o správě daní a poplatků je podle stěžovatele to, že daňový subjekt musí prokázat, že se nedopustil poklesku. Zdůraznil, že se správcem daně vždy vzorně spolupracoval, plnil jeho příkazy, předal mu veškeré podklady a doklady, ačkoliv mohl, stejně jako někteří svědci, oznámit jejich odcizení či ztrátu. Nejvyššímu soudu ČR vytýká formálnost posuzování dovolání, přičemž dovolání i obnovu řízení označil za "mrtvé ustanovení zákona". Navrhl proto zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, přičemž se nejprve zabýval formálními podmínkami podání ústavní stížnosti. V této souvislosti uvádí, že ústavní stížnost je opožděně podaná a nepřípustná v části, ve které směřuje proti rozhodnutím Finančního úřadu v Benátkách na Jizerou, jak jsou vpředu označena. Především je nutné uvést, že předmětné dodatečné platební výměry byly vydány dne 3. listopadu 2000. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. ledna 2005, z hlediska 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) tedy zjevně opožděně. Rovněž tak z ústavní stížnosti a příloh k ní připojených nevyplývá, že by stěžovatel podal proti příslušným dodatečným platebním výměrům odvolání a následně pak správní žalobu, důsledkem čehož je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím finančního úřadu nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V části, ve které směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jak jsou vpředu označena, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nelze z nich tedy dovodit, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by se trestněprávního jednání dopustil. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Obdobně nebyl shledán zásah do základních práv stěžovatele vpředu označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, a to již proto, že dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal zákonem stanoveným způsobem s dovolacími vývody stěžovatele a ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že právní úprava dovolacího řízení a dovolacích důvodů není příliš efektivní, uvedené konstatování však nemá vliv na výsledek rozhodnutí o této ústavní stížnosti stěžovatele.

Stran námitek stěžovatele proti platebním výměrům a jejich absolutní neplatnosti (pro absenci řádného otisku úředního razítka příslušného správce daně) Ústavní soud na okraj poznamenává, že jak již dříve vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl (II. ÚS 106/02, IV. ÚS 105/02, III. ÚS 727/02 a další), argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ve věci rozhodující orgány zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.