III. ÚS 436/05
III.ÚS 436/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. M. K. a 2) společnosti CENTRUM KAB a. s., se sídlem Horňátecká 9/786, 182 00 Praha, právně zastoupených JUDr. Karlem Rujbrem, advokátem AK se sídlem nám. Svobody 2, 678 01 Blansko, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 2. 6. 2005 č. j. ZN 1231/2005-12, jakož i proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství v Blansku, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 5. 2005 č. j. ČTS: ORBK-242/OHK-2005, za účastni 1) Okresního státního zastupitelství v Blansku a 2) Policie ČR, Okresního ředitelství v Blansku, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 8. 2005, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. 9. 2005, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 2. 6. 2005 č. j. ZN 1231/2005-12, jakož i usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství v Blansku, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 5. 2005 č. j. ČTS: ORBK-242/OHK-2005, a to pro porušení čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 2. 6. 2005 č. j. ZN 1231/2005-12, byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost JUDr. M. K. [v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel ad 1)"] proti usnesení policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství v Blansku, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 5. 2005 č. j. ČTS: ORBK-242/OHK-2005, jímž byly podle ust. § 80 odst. 1 tr. řádu vydány Z. N. v usnesení policejního orgánu uvedené věci. V předmětném usnesení uvedené věci vydal JUDr. M. K. policejnímu orgánu po výzvě ve smyslu ust. § 78 odst. 1 tr. řádu, v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu krádeže dle ust. § 247 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit JUDr. M. K., předseda představenstva společnosti CENTRUM KAB a. s. [v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel ad 2)"].

V ústavní stížnosti stěžovatelé považují za nesprávný a ústavně právně neudržitelný názor státního zástupce obsažený v napadeném usnesení, že "veškeré kroky společnosti CENTRUM KAB a. s., vůči firmě Z. N. jsou zcela jasně právně neúčinné, kdy výběr nájemného obstarává správce konkursní podstaty, a stejně tak je správce konkursní podstaty oprávněn vypovídat nájemní vztahy". Napadeným usnesením podle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich vlastnického práva a také do práva stěžovatele ad 2) na spravedlivý proces. Stěžovatelé uvádějí, že vykonávali v dobré víře svá oprávnění pronajímatele, neboť nájemci řádně doručili výpověď, přičemž byly splněny i ostatní podmínky dané ust. § 672 odst. 2 obč. zákoníku. Napadeným usnesením a vydáním věcí tak bylo stěžovatelům znemožněno, aby zajistili svůj nárok na zaplacení dlužného nájemného, které v době, kdy byly věci zadrženy, činilo 125 900,- Kč spolu se smluvní pokutou 17 343,- Kč, celkem tedy 143 243, - Kč, které na účet stěžovatele ad 1) do okamžiku podání ústavní stížnosti nebyly poukázány. Částka nájemného byla údajně poukázána na účet správce, to však pouze za období ledna až dubna 2005. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v daném případě je za pomoci norem veřejného (trestního) práva řešen spor mezi subjekty soukromými. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací uvedenou v usnesení státního zastupitelství, kterou je popíráno vlastnické právo stěžovatele ad 1) a právo odpovídající věcnému břemeni stěžovatele ad 2), a stěžovatelé nesouhlasí ani s úvahami státního zástupce o tom, že by stěžovatelé nebyli oprávněni zvolit k zajištění své pohledávky postup dle ust. § 672 odst. 2 obč. zákoníku, ani kdyby neprobíhalo řízení o konkursu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).

Ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vydání věci ve smyslu ust. § 80 tr. řádu, jsou rozhodnutími procesní povahy, která zůstávají v podstatě bez vlivu na konečné rozhodnutí soudu o vině a trestu.

Napadená rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné věci vydány Z. N., nejsou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 tr. řádu a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovatelům zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.