III. ÚS 433/05
III.ÚS 433/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci stěžovatele P. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005 sp. zn. 12 To 206/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005 sp. zn. 5 T 30/2005, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005 sp. zn. 5 T 30/2005 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 9. 12. 2004 kolem 14.00 hod. pozval do svého bytu J. P., kterého udeřil rukou do tváře, zamkl za sebou vstupní dveře a donutil ho vydat finanční hotovost ve výši 150,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo stěžovateli uloženo nahradit J. P. škodu ve výši 150,- Kč.

Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním stěžovatel a v jeho neprospěch též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005 sp. zn. 12 To 206/2005 byl ke stěžovatelově odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl stěžovateli uložen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje obsah svého odvolání, ve kterém uváděl, že výrok o vině byl založen zejména na výpovědi J. P., aniž ji orgány činné v trestním řízení dostatečně prověřily. Jelikož tento svědek holduje alkoholu a byl proti stěžovateli zaujat, navrhl stěžovatel přibrat znalce z oboru psychologie k posouzení validity svědecké výpovědi. Stěžovatel rovněž poukazoval na nelogičnost soudem tvrzeného průběhu údajného jednání, neboť věděl, že svědek P. nemá takřka žádné peníze a na rozpory ve výpovědi tohoto svědka. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se dostatečně nevypořádal se stěžovatelovými námitkami týkajícími se nedostatečného objasnění skutkového stavu a odmítl provést navrhované důkazy. Dle stěžovatele se skutečnost, že J. P. mohl stěžovatele křivě obvinit, potvrdila dopisem jeho syna M. P., který byl obhájci stěžovatele doručen dne 1. srpna 2005, z něhož vyplývá, že mu jeho otec řekl, že si celou věc vymyslel, aby se stěžovateli pomstil. Kopie předmětného dopisu je k ústavní stížnosti přiložena.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 30/2005 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Základní stěžovatelovou námitkou je skutečnost, že soudy měly vycházet pouze z výpovědi poškozeného J. P., aniž ji dostatečně prověřily. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy výpověď poškozeného zkoumaly dostatečně pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnily závěr o stěžovatelově vině.

Soud prvního stupně podrobně porovnal výpovědi stěžovatele a poškozeného o jejich pohybu v inkriminované době se záznamy kamerového systému v Novém Bydžově, které podporují verzi poškozeného a v určitých ohledech vyvracejí obhajobu stěžovatele. Poukázal na rozpory ve výpovědi stěžovatele v přípravném řízení a hlavním líčení. Soud neshledal žádné skutečnosti, které by výpověď poškozeného znevěrohodnily, přičemž konflikt mezi stěžovatelem a poškozeným, na který poukazovala obhajoba, se stal asi sedm měsíců před trestným činem a krátce po něm se oba opět usmířili. Z okolností případu dále vyplývá, že poškozený u sebe mohl mít obnos peněz, který mu měl stěžovatel odcizit. Z těchto důvodů zamítnul soud návrh obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie na prověření věrohodnosti poškozeného (str. 5-7 rozsudku).

Odvolací soud odkázal na závěry nalézacího soudu a konstatoval, že záznam kamerového systému, který nalézací soud pečlivě analyzoval, podporuje výpověď poškozeného. Podle názoru odvolacího soudu není proto nutno provádět další doplňování dokazování, včetně znaleckého zkoumání osoby poškozeného (str. 3 rozsudku).

Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Pokud stěžovatel namítá, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy, je nutno uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; shora konstatovaný závěr obecných soudů o nadbytečnosti znaleckého posudku z oboru psychologie k prověření věrohodnosti poškozeného lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům obecných soudů pokládat za přesvědčivý.

Pokud stěžovatel předkládá údajný dopis syna poškozeného M. P. ze dne 1. srpna 2005, dle kterého si J. P. své obvinění stěžovatele vymyslel, je nutno jej v tomto ohledu odkázat na možnost podat návrh na obnovu řízení dle § 277 a násl. tr. ř., přičemž v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy je možno namítanou skutečnost blíže prověřit. Její uplatnění v rámci ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím ve věci samé však odporuje principu subsidiarity.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.