III. ÚS 432/05
III.ÚS 432/05 ze dne 26. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem v Pardubicích, tř. 17. listopadu 623, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 604/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 8. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 604/2005, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 8 To 332/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 24 T 169/2002, s tím, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným, že (ve stručnosti řečeno): 1. dne 16. 3. 2002 jako člen policejní hlídky na sjezdu z Hlávkova mostu v Praze 7 kontroloval řidiče M. R., jemuž po údajném zjištění zbytkového alkoholu z dechové zkoušky uložil pokutu ve výši 5 000,- Kč, uvedený řidič měl pouze částku 3 300,- Kč, kterou stěžovatel přijal, aniž by mu vydal na tuto částku pokutové bloky, přičemž se podle knihy služeb a knihy instruktáží měl nacházet na jiném místě, takže se neoprávněně zdržoval mimo služební obvod a prováděl dopravní akce, aniž by o tom informoval své nadřízené; 2. dne 21. 4. 2002 na stejném místě, jak je uvedeno v bodě 1., kontroloval projíždějící řidiče motorových vozidel, ačkoli se měl podle knihy služeb a knihy instruktáží nacházet v jiném služební obvodě; 3. dne 11. 5. 2002 kolem 10.25 hod. na místě výše uvedeném kontroloval řidiče Ing. L. M. a po provedení orientační dechové zkoušky s pozitivním vyhodnocením na alkohol, což kontrolovaný řidič vyloučil, požadoval po něm pokutu 5 000,- Kč, načež převzal částku 3 500,- Kč, aniž by vydal příslušné pokutové bloky, přičemž podle týchž dokumentů, jak zmíněny výše, se měl nacházet v jiném služebním obvodě; 4. dne 11. 5. 2002 kolem 10.50 hod. na místě shora uvedeném kontroloval řidiče T. F. a po provedení orientační dechové zkoušky s pozitivním vyhodnocením na alkohol, což kontrolovaný řidič vyloučil, požadoval po něm pokutu 10 000,- Kč, protože však jmenovaný u sebe takovou částku neměl, odešel si vybrat do bankomatu a poté ji předal stěžovateli, aniž by vydal příslušné pokutové bloky, přičemž podle týchž dokumentů, jak zmíněny výše, se měl nacházet v jiném služebním obvodě.

Tím dle soudu spáchal pod bodem 1. až 4. trestný čin porušování dozorčí služby podle § 286 odst. 1 trestního zákona a pod bodem 1., 3. a 4. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a byl za to odsouzen podle § 158 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu odnětí svobody byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 15 000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Stěžovateli byl rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání v ozbrojených silách a ozbrojených sborech na dobu 5 let.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze podle § 256 trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, jež bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, a to v záhlaví označeným usnesením.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že při rozhodování o jeho vině vzaly za základní důkaz obrazový záznam pořízený v rozporu s trestním řádem a že jednání stěžovatele posoudily jako trestný čin podle § 286 odst. 1 trestního zákona, ačkoliv za stejné jednání byl jeho kolega J. Č. postižen pouze kázeňsky. Pokud jde o první bod, obecné soudy vycházely z toho, že daný obrazový záznam byl pořízen policií v souladu s § 42f zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 283/1991 Sb."). V daném případě měl být postup policie veden s konkrétním cílem monitorovat a prověřit konkrétní činnost konkrétních příslušníků Policie ČR a měl být proto proveden v souladu s ustanoveními § 158d trestního řádu. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že údajná trestná činnost byla zaznamenána u prvního skutku dne 16. 3. 2002, avšak žádost o povolení použití operativně pátracích prostředků v souladu s § 158d trestního řádu přišla na státní zastupitelství až 17. 5. 2002, přičemž po tomto datu žádná trestná činnost zdokumentována není. Trestní stíhání pak bylo zahájeno dne 26. 6. 2005. Dle názoru stěžovatele šlo o situaci použití operativně pátrací techniky spočívající ve sledování osob ve smyslu § 158d odst. 1 trestního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že v průběhu celého trestního řízení upozorňoval, že jde o neautorizovanou nahrávku pořízenou neurčenými příslušníky Inspekce ministra vnitra, zřejmě pomocí operativní techniky při sledování stěžovatele, přičemž nikdo z nich nebyl k této nahrávce vyslechnut a neexistuje k němu ani žádný protokol o místě, času, způsobu jeho pořízení, jakož i o osobách, které jej pořídily. Dle stěžovatele tak nebyly splněny podmínky, za nichž trestní řád připouští sledování osob a věcí, a tak jsou pořízené obrazové záznamy jako důkaz nepřípustné. Jde-li o bod druhý, poukazuje stěžovatel na to, že jeho kolega J. Č. se měl rovněž účastnit policejních kontrol v Praze na Hlávkově mostě, kde se podle rozpisů úkolů však vyskytovat neměl, a že byl - dle své výpovědi - za toto své jednání potrestán pouze kázeňsky. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na prohlášení devíti příslušníků policie, jež prokazuje, že povolení k činnosti, která byla předmětem potrestání, bylo uděleno jejich nadřízenými kpt. Bc. F. a prap. K. za účelem zvýšení činnosti hlídkových policistů v oblasti dopravy a udílení pokut v blokovém řízení. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se oběma námitkami, jež stěžovatel nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, zabývaly a plně se s nimi vypořádaly. Ve vztahu k námitce nepoužitelnosti obrazového záznamu lze odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o sledování konkrétních případů, resp. osoby stěžovatele, ale o sledování místa, kde mělo docházet k páchání trestné činnosti ze strany policistů, takže to nelze považovat za sledování osob a věcí ve smyslu § 158d trestního řádu. Tento soud dále konstatoval, že skutečnost, že se stěžovatel na daném místě nacházel, prokazují nejen tyto obrazové záznamy, ale i výpovědi svědků, kteří byli v daném řízení vyslechnuti.

Ústavní soud je toho názoru, že zvukové, obrazové a jiné záznamy pořízené v souladu s § 42f zákona č. 283/1991 Sb. jsou v trestním řízení jako důkazy použitelné. Nemůže však tomu být za předpokladu, že by tím došlo k obcházení zákona, konkrétně ustanovení § 158d trestního řádu, k čemuž v daném případě, jak lze dovodit z ústavní stížnosti, mělo dojít. Jde-li o sledování konkrétního objektu v souvislosti s existencí skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán konkrétní trestný čin, kdy byl (nebo měl být) o zahájení úkonů trestního řízení sepsán policejním orgánem záznam (§ 158 odst. 3 věta první trestního řádu), při němž je pořizován i zvukový, obrazový či jiný záznam, je podmínkou použitelnosti takového důkazu dodržení příslušných zákonných ustanovení, zejména § 158b, § 158d trestního řádu. Za situace, kdy však není možno dospět k závěru, že existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu (§ 158 odst. 1 trestního řádu), není postup podle § 158b, § 158d trestního řádu možný. V dané věci přitom z ničeho neplyne, jak patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, že by zde existovaly takové indicie, jež by odůvodňovaly zahájení úkonů trestního řízení, tyto se objevují až v souvislosti s kontrolním monitorováním prostoru, v němž by mohlo docházet k trestné činnosti. Stěžovatel sice argumentuje tím, že žádost o povolení použití operativně pátracích prostředků podle § 158d trestního řádu byla podána dva měsíce od prvního skutku, avšak tato skutečnost nasvědčuje tomu, že důvodné podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem vzniklo právě po vyhodnocení obrazových záznamů, jež si samozřejmě vyžádalo určitý časový prostor, následně již policejní orgán postupoval v souladu s trestním řádem. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že by k posuzování daného případu zvolil ústavně nekonformní přístup, přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že použitím předmětného důkazu byla porušena (resp. obcházena) příslušná ustanovení trestního řádu. Pokud jde o vlastní záznamy, resp. o závěry z nich vyvozené, jakož i o závěry vyvozené z důkazů dalších, stěžovatel v ústavní stížnosti tyto žádným konkrétním způsobem nezpochybňuje, a tak se Ústavní soud otázkou ústavnosti hodnocení důkazů (z hlediska obsahového) blíže nezabýval. Zbývá doplnit, že i kdyby tyto obrazované záznamy nebyly jako důkaz použity, přítomnost stěžovatele na místě činu byla prokázána zejména svědeckou výpovědí J. Č..

Ve vztahu k námitce stěžovatele, že J. Č., ačkoliv se dopustil stejného jednání, jež u něho bylo kvalifikováno jako porušování dozorčí služby ve smyslu § 286 odst. 1 trestního zákona, byl potrestán pouze kázeňsky, Ústavní soud uvádí, že není orgánem, jemuž náleží rozhodovat o tom, zda někdo bude trestně stíhán, nebo kterému přísluší v daném ohledu dohlížet nad činností orgánů činných v trestním řízení. Jeho přezkumná činnost se týká pouze toho, zda napadené rozhodnutí nevede k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jinak řečeno, skutečnost, že nějaká osoba trestně stíhána nebyla, ač tomu tak eventuálně mělo být, porušení takových práv a svobod stěžovatele nezpůsobuje, jestliže ve vztahu k jeho osobě žádné pochybení zjištěno nebylo.

Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na vyjádření příslušníků policie ze dne 26. 8. 2002, soud prvního stupně se skutečnostmi z něj vyplývajícími podrobně zabýval, v tomto směru provedl i dokazování výslechem některých osob, jež je podepsaly, tyto, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, přezkoumatelným způsobem vyhodnotil a své závěry řádně zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že jde o otázku hodnocení důkazů, kterážto je zásadně věcí obecných soudů, a že ústavní stížnost žádné relevantní námitky neobsahuje, nezbývá než stěžovatele plně na tyto závěry odkázat.

Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.