III. ÚS 431/17
III.ÚS 431/17 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Zdeňka Mezery a 2. Ing. Alexandry Mezerové, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2474/2016-196 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016 č. j. 36 Co 25/2013-173, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi došlo k zásahu do jejich základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 10. 2012 č. j. 60 C 165/2008-100 bylo vedlejší účastnici jako žalované uloženo zaplatit stěžovatelům jako žalobcům částku 584 169 Kč s příslušenstvím a nahradit jim náklady řízení ve výši 38 515 Kč, co do částky 225 831 Kč s příslušenstvím pak byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelům byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jenž spočíval v tom, že si na základě pravomocného stavebního rozhodnutí postavili na svém pozemku bazén, tuto stavbu však nebylo možné zkolaudovat (a užívat), protože se nalézala v ochranném pásmu nadzemního elektrického vedení, v důsledku čehož jim vznikla škoda spočívající v marném vynaložení finančních prostředků na tuto stavbu.

3. O odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě výsledku dovolacího řízení, ve kterém byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3994/2013 k dovolání vedlejší účastnice zrušen jeho rozsudek ze dne 20. 6. 2013 č. j. 36 Co 25/2013-132, kterým byl ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i v nákladových výrocích II a III. V tomto navazujícím řízení městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že vedlejší účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že v mezidobí byla stavba bazénu zkolaudována (rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014), žalobou uplatněná škoda již neexistuje, a pokud stěžovatelé v reakci na to uvedli, že podstata škody má nyní spočívat v nemožnosti užívat bazén, přičemž navrhli, aby její výše byla stanovena postupem podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), taková škoda nebyla od počátku řízení tvrzena, a nebyla ani učiněna předmětem předběžného projednání podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž její uplatnění ve stadiu odvolacího řízení s ohledem na ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. možné není.

4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Svůj postup zdůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo podle § 237 o. s. ř. na aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., protože městský soud dospěl k závěru, že uplatněná škoda nevznikla, a nebylo postaveno ani na tom, že by stěžovatelům v důsledku nesprávného úředního postupu nevznikla žádná újma, ale na tom, že jim nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhali (ve výši nákladů na výstavbu bazénu), přičemž případná újma, vzniklá v důsledku nemožnosti bazén užívat, je odlišná.

II. Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že obecné soudy jimi uplatněný nárok posoudily nesprávně. Nepochybně totiž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jehož důsledkem byla nemožnost užívat bazén, odstraněním elektrického vedení sice odpadla překážka, proč nebylo možné stavbu zkolaudovat, ovšem soudy zjištěný nesprávný úřední postup není kolaudací "anulován", a odpadla-li jeho příčina (bez přičinění vedlejší účastnice), byly jen odstraněny škodlivé důsledky v "podobě nemožnosti bazén užívat".

6. Dále stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem městského i dovolacího soudu, že jim nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhali (náklady na výstavbu bazénu). Uznali, že dodatečnou kolaudací byl škodní stav napraven, odmítli však závěr uvedených soudů, že jejich náklady nebyly marně vynaloženy v celém rozsahu, s tím, že majetková újma jim vznikla "poměrně" - bazén totiž nebylo možné užívat po dobu 14 let, přičemž daná stavba má časově omezenou životnost (30 let), která je neužíváním podstatně zkracována. Upozornili současně, že na zastarávání bazénu poukázali v dovolání, to však bylo jako nepřípustné odmítnuto. Jelikož nemohli bazén po větší dobu životnosti užívat, vznikla jim újma v podobě marně vynaložených investic. Nejde tedy o nový nárok, který by uplatňovali až v odvolacím řízení, ale o nárok uplatňovaný od počátku řízení, který je třeba s ohledem na změnu skutkového stavu moderovat podle doby životnosti stavby bazénu a doby, po kterou ho nemohli v důsledku nesprávného úředního postupu užívat.

7. Jestliže poukazovali v odvolacím a dovolacím řízení na ustanovení § 136 o. s. ř. se zdůrazněním doby, po kterou nebylo možno bazén užívat, činili tak proto, že jde-li o nárok na náhradu škody spočívající ve zmařených investicích na stavbu bazénu, nebylo možné nadále vyjít z dosavadních zjištění, a to vzhledem ke změně skutkového stavu, a proto bylo na soudu, aby výši nároku určil dle své úvahy.

8. Závěr soudů, že investice nebyly ani zčásti zmařeny, je proto podle stěžovatelů absurdní a nelogický, jeho důsledkem je nedůvodný zásah do jejich ústavních práv, jak jsou uvedena výše. Soudy jejich nárok nejprve uznaly jako důvodný, následně jej v plném rozsahu odmítly jako nedůvodný, ačkoliv změna skutkového stavu spočívající v kolaudaci bazénu s odstupem 14 let nenasvědčovala, že by byl nedůvodným v plném rozsahu. Vzhledem k tomu stěžovatelé odmítli, že by šlo o nový nárok uplatněný teprve až v odvolacím řízení.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud musí úvodem připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však Ústavní soudu nezjistil.

12. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření nesouhlasu stěžovatelů s názorem městského soudu, dle něhož v odvolacím řízení nepřípustně (§ 216 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili nový nárok, přičemž ten původní není s ohledem na změnu skutkového stavu důvodný. Uvedený názor vyslovil městský soud jako soud odvolací v situaci, kdy stěžovatelé v řízení před soudem prvního stupně tvrdili (a prokázali), že jim v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla škoda, jež spočívala v marně vynaložené investici na stavbu bazénu (a vzhledem k tomu, že stěžovatelé nebyli schopni doložit skutečně vynaložené náklady na tuto stavbu, výše škody byla nalézacím soudem stanovena na základě znaleckého posudku ve výši nákladů obvyklých v době výstavby), a kdy stěžovatelé - v reakci na kolaudaci stavby bazénu, k níž došlo až ve stadiu odvolacího řízení - ve stručnosti tvrdili (a to v podání ze dne 14. 5. 2015), že jim škoda měla vzniknout v důsledku toho, že po dobu téměř 14 let nemohli bazén užívat (přičemž navrhli odvolacímu soudu, aby výši jejich nároku stanovil postupem podle § 136 o. s. ř. s tím, že ji lze zjistit s nepoměrnými obtížemi, resp. ji nelze zjistit vůbec).

13. Ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. používá pojem "nový nárok". Pod pojmem (procesní) nárok je nutno rozumět nejen obsah návrhového žádání - petitu (tzv. předmět nároku), ale také jeho skutkové odůvodnění (tzv. základ nároku). Klíčovou otázkou je, jaké změny ve stadiu odvolacího řízení co do předmětu či základu nároku způsobují, že nárok nebude možno označit za původní a změna návrhu tak nebude přípustná (srov. i § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé změnu petitu nenavrhli, připadá v úvahu pouze změna spočívající v tom, že se domáhají stejného plnění na základě jiného skutkového stavu (skutku), než jaký byl předmětem řízení před soudem prvního stupně. Možno dodat, že posun ve skutkových tvrzeních byl objektivně vyvolán novou skutečností - kolaudací stavby bazénu, jež nastala až v průběhu odvolacího řízení [srov. § 205a písm. f) o. s. ř.], podstatné to z hlediska posuzované problematiky však není.

14. Dle názoru Ústavního soudu smyslem a účelem ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. je zamezit situaci, kdy by věc byla - v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení - rozhodnuta (prakticky) jedinou, a to odvolací soudní instancí (ač dotčenému účastníkovi řízení nic nebrání uplatnit takový nárok cestou návrhu na zahájení nového řízení). Nelze proto připustit, aby ve stadiu odvolacího řízení došlo k jinému skutkovému vymezení nároku, třeba i cestou částečné změny či doplnění dosavadních skutkových tvrzení, pokud by tím skutkový základ doznal podstatné změny, tj. takové, jež by otevřela prostor pro odlišné právní posouzení věci (kteréžto by pak eventuálně vyvolalo nutnost provádění dalšího dokazování). Jsou-li konkrétně v daném případě podmínkami vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice existence nesprávného úředního postupu, vznik újmy na straně stěžovatelů a příčinná souvislost mezi nimi, pak skutkový základ, jde-li o první předpoklad, skutečně zůstal beze změny, otázkou ale je, zda došlo k jeho změně ve vztahu k podmínce druhé, resp. zda tato změna je takové povahy, že za výše uvedených okolností nárok uplatněný stěžovateli v odvolacím řízení již představuje nový nárok podle § 216 odst. 2 o. s. ř. Tato otázka je v souzeném případě do značné míry sporná, což však Ústavní soud k ingerenci do nezávislého soudního rozhodování neopravňuje; o jeho zásahu lze uvažovat až za situace, že by šlo o (s principy řádného procesu neslučitelný) projev tzv. svévole či libovůle v soudním rozhodování, jenž zpravidla tkví v tom, že příslušné závěry nejsou řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněny.

15. Městský soud uzavřel, že po kolaudaci stavby bazénu měla škoda (resp. újma) stěžovatelů spočívat v nemožnosti užívat bazén (s čímž ostatně souvisí i to, že její výše měla být dle stěžovatelů stanovena postupem podle § 136 o. s. ř.), zatímco původně, jak již bylo výše zmíněno, škoda spočívala v marně vynaložených prostředcích na jeho stavbu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice argumentovali tak, že i po změně skutkového stavu škoda (ve stručnosti řečeno) spočívá v marně vynaložených nákladech na stavbu bazénu, resp. jejich poměrné části, stanovené s ohledem na dobu, po kterou nebylo možno bazén užívat, a dobu jeho životnosti, toto však před odvolacím soudem netvrdili a v dovolání uvedli pouze, že škoda spočívá také (vedle toho, že nemohli bazén užívat) v jeho "zastarávání". V ústavní stížnosti pak stěžovatelé sami připustili, že v případě nároku na náhradu škody spočívajícího ve zmařených investicích nebylo možno vzhledem k předmětné změně vyjít z dosavadních skutkových zjištění, a v této souvislosti se domáhali, aby s ohledem na konkrétní okolnosti výši jejich nároku stanovil soud dle své úvahy podle § 136 o. s. ř.; k tomu lze dodat, že pokud by soud podle uvedeného ustanovení nepostupoval a vyšel by z tvrzení stěžovatelů, jak je uvedeno až v ústavní stížnosti, bylo by (dle všeho) nezbytné doplnit dokazování k otázce životnosti bazénu či jeho poškození v důsledku toho, že nebyl užíván (nicméně další vývoj v dokazování lze těžko předvídat, neboť závisí i na argumentaci vedlejší účastnice, resp. právním názoru soudu). Vzhledem k tomu, že v důsledku kolaudace bazénu došlo k určité, nikoliv nevýznamné změně ve skutkovém základu, Ústavní soud nemohl uzavřít, že by závěr městského soudu, že jde o nový nárok, bylo možno označit za "extrémní".

16. Závěrem nutno uvést, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že jde o jiný (nový) nárok, stěžovatelům nic nebrání jej uplatnit na základě nové žaloby, tedy nepodaří-li se věc vyřešit mimosoudně v rámci předběžného projednání podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., jak zmínil městský soud. V případném soudním řízení pak obecné soudy musí, když rozhodly tak, jak výše uvedeno, daný závěr (o novém nároku) z procesního hlediska respektovat, jinak by to znamenalo "odepření spravedlnosti".

17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.