III. ÚS 431/05
III.ÚS 431/05 ze dne 29. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 431/05

Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele M. K., zastoupeného Mgr. Ladislavou Kolínovou, advokátkou se sídlem Tomkova 181, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2005 sp. zn. 8 Tdo 709/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2005 sp. zn. 8 To 1/2005 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2004 sp. zn. 1 T 30/2004, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2004 sp. zn. 1 T 30/2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2005 sp. zn. 8 To 1/2005 byl stěžovatel pro ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obecné soudy dále rozhodly o uplatněném nároku na náhradu škody. Citovaný rozsudek odvolacího soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, v jehož naraci především vyvozoval, že jeho stíhané jednání mělo být v důsledku odlišného hodnocení důkazů ve vztahu k posouzení subjektivní stránky kvalifikováno jako ublížení na zdraví s následkem smrti. Mimořádný opravný prostředek stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. června 2005 sp. zn. 8 Tdo 709/2005, poté, co jej posoudil v rámci relevantních námitek z pohledu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Označená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Aniž by uvedl jakékoliv výhrady vůči rozhodovacím důvodům usnesení Nejvyššího soudu, směřoval své výtky do hodnocení důkazů učiněného soudy I. a II. stupně, když v rámci stížnostních bodů konkrétně namítal, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a to jednak důkaz zdravotnickou dokumentací obvodního lékaře MUDr. S., u kterého se poškozená L. K. léčila na osteoporózu, a dále důkaz výslechem svědka K., který měl údajně "vidět poškozenou se hýbat po odchodu stěžovatele". Stěžovatel dotčení ve svých právech spatřoval rovněž v tom, že v hlavním líčení nebyl před nalézacím soudem proveden důkaz videozáznamem z provedené rekonstrukce na místě činu, který byl pořízen v přípravném řízení policejním orgánem; v této souvislosti ovšem nedodal, co by mělo být z tohoto důkazu dle jeho názoru vyvozeno, resp. že by jej vůbec navrhoval k provedení v rámci řízení před obecnými soudy. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno zejména jeho právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení, v návaznosti na což se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí jsou přiléhavým a věcně přesvědčivým způsobem odůvodněna, přičemž na obsah jejich odůvodnění ve vztahu ke konzistentním myšlenkovým konstrukcím upínajícím se k hodnocení důkazní situace, tj. směřujícím ke stabilizaci skutkového děje, postačí odkázat. Nejde přitom o případ v extrémním nesouladu s provedenými důkazy učiněných skutkových zjištění, který stěžovatel konečně ani netvrdí (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Odvolací soud korektním a dostatečným způsobem rovněž odůvodnil, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele. Vrchní soud v Praze výslovně konstatoval, že považuje za nadbytečné provádět důkaz zdravotnickou dokumentací poškozené ohledně léčení osteoporózy, když poranění obličejových kostí nebylo příčinou její smrti, neboť tou bylo udušení ze zardoušení. Dodal, že intenzita útoků obžalovaného (stěžovatele) proti obličeji poškozené je patrná nejen z poškození kostí, ale i z tržných ran na obličeji, rozsáhlých oděrek a krevních výronů na obličeji a krku a prokrvácení spojivky levého oka. Dále odvolací soud připomněl, že znalec MUDr. Z. Š. při výslechu v hlavním líčení vyloučil utonutí jako příčinu smrti poškozené, když nebyla zjištěna vodnatá rozedma plic. V návaznosti na to vyjádřil odvolací senát posléze názor, že jednoznačný závěr znalců by nemohl být zvrácen výpovědí svědka, který by tvrdil, že viděl poškozenou se hýbat ve vodě po odchodu obžalovaného (stěžovatele). Při pitvě poškozené byly totiž zjištěny typické známky dušení, jako jsou tečkovité krevní výronky pod poplicnicí a v měkkých pokrývkách lebních, ale bez nálezu působení vody v dýchacím ústrojí. Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, když takto v rámci rozhodovacích důvodů soud dostatečným a věcně akceptovatelným způsobem vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženému racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Těmto požadavkům na ústavní souladnost stěžovaného postupu obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jak patrno z řečeného, v plném rozsahu dostál. Namítá-li stěžovatel neprovedení důkazu videozáznamem z učiněné rekonstrukce na místě čině, z tohoto důkazu obecné soudy přirozeně při činění skutkových závěrů, když nebyl při jednání soudu proveden, nevycházely, a bylo v dispozici stěžovatele, aby jej se současným konstatováním, kterou tvrzenou skutečnost je s to tento důkaz potvrdit či vyvrátit, k provedení navrhl, domníval-li se, že by měl pro vyvození skutkového děje příslušnou relevanci. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jak tento namítal, byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.