III. ÚS 429/05
III.ÚS 429/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 429/05

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. W. a 2. M. W., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem v Praze 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2005, sp. zn. 33 Odo 991/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, sp. zn. 58 Co 614/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální požadavky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2005 (33 Odo 991/2004-154) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 (58 Co 614/2003-141) a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR).

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 (58 Co 614/2003-141) byl věcně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. září 2003 (18 C 78/2003-129), jímž soud I. stupně uložil stěžovatelům (vystupovali v procesním postavení žalovaných v řízení před obecnými soudy), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (J. H.) částku 530 000,- Kč s přísl. Žalobu žalobce co do zaplacení dalších 20 tis. Kč s přísl. soud I. stupně zamítl. Žalobce požadoval zaplatit žalovanou částku z titulu uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 12. 1. 1998. Podle bodu 7 této smlouvy "Nedodržením termínu úhrady splátky se stává splatný celý dluh najednou." Obecné soudy řešily otázku, zda toto ujednání účastníků je dohodou o ztrátě výhody splátek dle ust. § 565 obč. zák., a v návaznosti na toto posouzení dále i otázku, zda se na běh promlčecí lhůty použije ustanovení § 103 obč. zák. Obecné soudy dospěly k závěru, který je podrobně v jejich rozhodnutích odůvodněn, že předmětné ujednání je dohodou účastníků o tzv. ztrátě výhody splátek podle § 565 obč. zák. V návaznosti na to dospěly k závěru, že žalovaná částka je promlčena jen do výše 20 tis. Kč.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2005 (33 Odo 991/2004-154) odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti. Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí - stručně shrnuto - že podstatou sporu je odlišné právní hodnocení bodu 7 smlouvy o půjčce z 12. 1. 1998. Stěžovatelé tvrdí, že soud I. stupně a následně i Městský soud v Praze v rozporu se zněním smluvního ujednání i ust. § 565 obč. zák. obsah bodu 7 uvedené smlouvy právně zhodnotil jako tzv. ujednání o ztrátě výhody splátek. Následně pak tyto obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcův nárok byl uplatněn včas a žalobě vyhověly. Nejvyššímu soudu ČR vytýkají, že postupoval v rozporu s ust. § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelé svou ústavní stížností usilují. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.

Za situace, kdy jsou nadto napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, ústavně konformním způsobem odůvodněna (§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.), nelze jím pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci, který však sám o sobě nemůže způsobit porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.