III. ÚS 428/05
III.ÚS 428/05 ze dne 31. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 428/05 Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem 400 03 Ústí nad Labem, Kramoly 39, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 7 Tdo 497/2005, Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004 sp. zn. 11 To 145/2004 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2004 sp. zn. 48 T 10/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel svou ústavní stížností, k poštovní přepravě předanou dne 23. 8. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu 24. 8. 2005, napadá z důvodů v ní obšírně rozvedených rozhodnutí obecných soudů v záhlaví označená s tvrzením, že v řízení jejich vydání předcházejícím byly porušeny zásady spravedlivého procesu a právo na soudní ochranu, zaručované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1, odst. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak je patrno z obsahu připojených příloh - rozhodnutí napadených ústavní stížností a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 10/2003 - bylo proti stěžovateli a dalším dvěma osobám (P. K. a J. H.) vedeno trestní řízení, v němž stěžovatel spolu s P. K. byl po provedení rozsáhlého dokazování rozsudkem soudu I. stupně shora označeným uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. za to, že společně v přesně nezjištěné době od května do konce července 2002 v Libouchci a jinde zajistili prostřednictvím osoby, jejíž totožnost byla utajena a která vystupovala v trestním řízení pod smyšleným jménem P. N., nejméně ve 20 případech prodej heroinu, tedy omamné látky uvedené v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dalším nezjištěným osobám, a to v Teplicích, Dubí a jinde, v celkovém množství nejméně 4,1 kg a dále za to, že on sám od poloviny měsíce března do poloviny měsíce května roku 2001 v Ústí nad Labem a jinde prodal J. M. při 10 uskutečněných obchodech celkem nejméně 1.500 g metamfetaminu, tedy psychotropní látku zařazenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců a dále peněžitý trest ve výši 2.500.000,-Kč. Pouze tento výrok o peněžitém trestu byl pak Vrchním soudem v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání všech obžalovaných, v poměru ke stěžovateli zrušen a v této části bylo nově rozhodnuto tak, že peněžitý trest byl uložen ve výši 1.000.000,- Kč, jinak zůstal rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, se odvolacími námitkami stěžovatele podrobně zabýval a nepřisvědčil jim. Nezjistil totiž v řízení takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Podle něj byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu včetně těch, která mají zajistit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. V tomto smyslu neshledal odvolací soud pochybení v provedených rekognicích podle fotografií, ve způsobu poučování svědků vyslýchaných na základě žádosti o právní pomoci v SRN, v odůvodněnosti postupu podle § 55 odst. 2 tř. ř. při výslechu utajených svědků, ve způsobu provedení prohlídky osobního vozidla či ve způsobu zjištění množství heroinu. Hodnocení důkazů bylo podle odvolacího soudu provedeno způsobem uvedeným v ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a také skutková zjištění soudu I. stupně považoval odvolací soud za správná a úplná, stejně tak i právní závěry z nich vyvozené. Pokud jde o konkrétní námitky, které stěžovatel v podstatě opakuje jak v dovolání, tak nyní v ústavní stížnosti, provedl odvolací soud při jejich konfrontaci s obsahem spisu a s výsledky provedeného dokazování před soudem I. stupně nejprve jejich obecné zhodnocení. Charakteristické jsou podle něj zejména tím, že řada z nich vychází ze skutečností, jež byly vytrženy ze všech dalších souvislostí. Hodnoceny jsou pak stěžovatelem izolovaně a zkresleně a jsou konfrontovány s jinými skutečnostmi hodnocenými obdobným způsobem a zcela účelově tak byly mezi nimi nalezeny jisté rozpory, z nichž je pak dovozována nevěrohodnost usvědčujícího důkazu a některé z nich nemají ani svůj podklad v obsahu spisu. V další části odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud podrobně na jednotlivé námitky reagoval a dostatečně také vysvětlil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, a to z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a - jak uvedl - z opatrnosti také z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. l) cit. zák., přitom - obdobě jako v odvolání a nyní i v ústavní stížnosti - kromě nesouhlasu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dával najevo nesouhlas se skutkovými závěry soudů v jeho trestní věci, brojil proti výpovědím svědků, jejich věrohodnosti, použitelnosti některých provedených důkazů i způsobu, jakým byly hodnoceny. Dovolací soud shledal, že dovolání stěžovatele obsahovalo jedinou námitku, která naplnila deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž výhradu, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu I. stupně nevyjadřují znak skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., vyjádřený pojmem "neoprávněně". Tuto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou z důvodů, které v rozhodnutí rozvedl a které lze stručně shrnout tak, že již ze samotného ve skutkové větě uvedeného odkazu na zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, logicky plyne, že v daných případech šlo o neoprávněný prodej těchto látek, když uvedený zákon váže zacházení s těmito látkami na povolení, podmínky jehož udělení také upravuje. K dalším dovolacím námitkám dovolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí, také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, přihlížet nemohl, neboť ačkoliv i v poměru k nim stěžovatel deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně vůči skutkovým zjištěním soudu I. a II. stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno nesprávné právní posouzení skutku. Konečně dovolací soud neshledal opodstatněným dovolání stěžovatele ani v té jeho části, v níž je opíral o dovolací důvod ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to z důvodu, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl podle již uvedeného závěru dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přitom ani prvá z alternativ tohoto dovolacího důvodu nebyla v daném případě naplněna, neboť odvolání stěžovatele bylo odvolacím soudem přezkoumáno věcně. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje obsáhlá ústavní stížnost, v níž stěžovatel - stejně jak to činil v dovolání - dává najevo nesouhlas s rozhodovací praxí dovolacího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu, uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určen k další revizi skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy I. a II. stupně, ani k přezkumu rozsahu a správnosti jimi provedeného dokazování. S tímto názorem stěžovatel obšírně polemizuje, má za to, že restriktivní výklad uvedeného ustanovení odporuje smyslu a záměru dovolacího řízení, v němž by mělo být možné domáhat se na základě kvalifikované právní námitky i přezkoumání skutkových zjištění, neboť nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Uvádí, že dovolací soud postupoval tak, jako by se dovolací řízení pohybovalo mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou, přitom připomíná, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Stěžovatel, jak uvedl, si byl vědom toho, že skutkový stav při rozhodování o dovolání je hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, zdůraznil však, že zákon nijak nevymezuje co je nutno podřadit pod termín "právní posouzení skutku" nebo "jiné nesprávné hmotně právní posouzení", přitom není přílišného rozdílu mezi normami obvykle označovanými jako procesní či hmotně právní, tím spíše, že žádná právní norma takového dělení pravidel chování nečiní a nelze nalézt kvalitativního rozdílu mezi normami, na nichž se zakládá hmotně právní posouzení. Zúžená interpretace uvedeného ustanovení je podle něj také ve svém důsledku porušením čl. 13 Úmluvy. V další části ústavní stížnosti, která je již shodná s dovoláním [pouze s tím rozdílem, že se nevyjadřuje k nedostatku skutkové věty výroku krajského soudu nevyjadřující znak skutkové podstaty tr. činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. "neoprávněně"], stěžovatel činí konkrétní výhrady k probíhajícímu trestnímu řízení, které bylo podle něj zatíženo vadami a je také založeno na vadném hodnocení provedených důkazů, z nichž pak vychází nesprávné právní posouzení. Domáhá se proto zrušení všech rozhodnutí obecných soudů shora označených. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR není důvodná. Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání stěžovatele směřující do usnesení krajského soudu poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné dovolací námitky, jím podřazené pod dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - s jedinou dále uvedenou výjimkou - směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23, sv. 34 č. 45 i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03). Uvedený náhled Nejvyššího soudu Ústavní soud musel interpretovat pohledem své dřívější judikatury, neboť později vydanému nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04, z jehož argumentace stěžovatel zřejmě vychází, nepředcházel postup předpokládaný ust. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném ohledu proto postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat. Na poukaz stěžovatele stran dovolacího důvodu formulovaného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu reagoval co do jeho nepřiléhavosti Nejvyšší soud rovněž ústavně konformním způsobem, stejně tak jako na výtku, týkající se absence "neoprávněnosti" prodeje omamné látky ve skutkové větě (tj. výtku, kterou jako jedinou dovolací soud uznal jako podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod), a to způsobem, který je v jeho rozhodnutí uveden, přičemž v poměru k těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti ani ničeho nenamítá. Za tohoto stavu věci byl proto návrh stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavním soudem posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o rozhodnutí soudu I. a II. stupně, uplatňuje stěžovatel v ústavní stížnosti výhrady k úplnosti důkazního řízení, jeho procesní správnosti a způsobu jeho hodnocení a v této části se ústavní stížnost v podstatě překrývá s dovolacími důvody, které stěžovatel podřazoval pod dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání stěžovatele nebylo ze strany Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení, Ústavnímu soudu nezbylo, než považovat ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudů I. a II. stupně dle § 72 odst. 3, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za podanou po lhůtě zákonem stanovené. Z uvedeného důvodu byla proto v této části ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.